Měla jsem silnou touhu umístit příběh do Prahy, nevím proč, ale už to tak je...
přidáno 07.04.2008
hodnoceno 5
čteno 718(23)
posláno 0
Je noc. Venku tma a klid. Oblohu kryjí těžké sněhové mraky, ze kterých hustě sněží. Z dálky je slyšet hukot sanitek a nákladních aut, zemí otřásá projíždějící metro. Noční Praha dokáže být nádherná...
Zapomenutou uličku osvětlují plynové lampy a jejich modravé světlo se odráží od zaprášených oken vylidněných domů, které jsou již půldruhého roku připraveny k demolici. Kolem je mrtvo.
Jdu a nevím kam. Potřebuji si pročistit hlavu, utřídit myšlenky /zvláště ty pochybné a silně nemravné/. Dlouhá sukně za sebou nechává mělkou stopu, a podrážky těžkých bot zabíjí sníh. Dojdu na konec uličky, zastavím se /ne, že bych přemýšlela, kam dál, jedná se pouze o automatickou činnost/ a pak vyjdu směrem k mostu. Nevím, který z těch milionů mostů přes Vltavu to je, ale nejspíše ten jediný zapomenutý...A tam se to stalo...
Stála tam Ona. Ano, Ona s velkým O. Dívka v krátké sukni a černých bordelkách, těžkých botách a krátké rozepnuté bundě... Všechny mé myšlenky byly ty tam. Nedokázala jsem se soustředit na nic jiného, než na ni... Byla v celé mé hlavě, v každé buňce, v každém nervovém vlákně...
Otočila hlavu a probodla mě svýma čokoládovýma očima. Úplně jsem zkameněla. Jako ve snu jsem došla až k ní a pohladila jí po havraních vlasech, které jí sahaly až k pasu. Nic neříkala, jen se ke mne naklonila a políbila mne na tvář. Konečně jsem byla s to se pohnout. Zamrkala jsem a můj tep se zrychlil na maximum. Srdce mi málem vyletělo z hrudního koše a já se topila v jejích očích. Nemohla jsem nic dělat. Najednou bylo všude strašné horko, a sníh kolem začal tát. Naše rty se opět setkaly, ale tentokrát to nebyl jen letmý polibek… Netrvalo dlouho a obě jsme ležely nahé na chladné zemi, uprostřed zapomenutého mostu a milovaly jsme se. Snad celou noc.
První, co jsem ráno viděla, byla její dokonalá postava, klečící u mé hlavy. Cítila jsem její něžnou dlaň, jak mě hladí po vlasech a její sladké rty šeptaly nějaká slova, kterým jsem nerozuměla. Pak se zvedla a zmizela mi ze zorného pole. Zavřela jsem oči. Když jsem je opět otevřela, stála nade mnou s jednou nohou v těžké botě na hrudníku a do tváře mi mířila hlavní pistole. Nechápala jsem, co se to děje. Vrhla jsem na ní vystrašený pohled zrovna ve chvíli, kdy drobná ručka zmáčkla spoušť.
„Život je děvka.“ Byla poslední slova, která jsem slyšela…

přidáno 08.04.2008 - 16:46
tak ten konec bych možná i čekala, ovšem ten prostředek ne... drsný...
přidáno 08.04.2008 - 16:01
fakt ne? :D
přidáno 08.04.2008 - 06:50
jezis... ja necekaala, ze ty si autorkou...:D
přidáno 07.04.2008 - 20:36
drsna... hezke..
přidáno 07.04.2008 - 20:21
to je pěkné..
a pravda, uplně mi to do té Prahy sedí..
tak.. ze života..

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Život je děvka : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Návrat
Předchozí dílo autora : Umírám

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku