I. Prsteny - 4. část

Ráno, když Genevieve upravovala Isabelle vlasy. Prozradila jí, že přijel její otec. K snídani šla Isabella s rozechvěním. Vždyť vlastně svého otce vůbec nezná. Co to je těch pár vzpomínek z dětství, těch pár okamžiků, co si dokáže jen matně vybavit.Vešla do jídelny. Otec již seděl u stolu, přímo v jeho čele. Pozdravila a on ji odpověděl.Působil odměřeným dojmem. Velice pozorně si ji prohlížel. Cítila jak jí rudnou tváře. S grácií sobě vlastní však vykouzlila způsobnou úklonu. Otec jí pokynul, aby přistoupila blíž. Lehce ji objal.

„Já o vás tolik slyšel a ona je z vás malá kouzelná dáma. Ty šaty vám nesmírně sluší. Vidím, že mi vás pan správce vykreslil velice dobře. Doufám, že stejně dobře vám padne i jezdecký kostým. Chtěl bych zjistit, co vše jste zapomněla z toho, co jsem vás naučil, když jsme se viděli naposledy.“

Byl k ní velice milý a pozorný, ale stále měla takový divný pocit. Teprve mnohem později pochopila, že k ní není upřímný. Při snídani jí sdělil, že k obědu už nebudou sami. Jednak přijede pan abbé, a také už tu bude její nová matka. Po obědě se pak projedou na koních.

Otcova nová žena se nezdála být tak špatná, jak se Isabella obávala. Byla ji naopak milejší a sympatičtější než vlastní otec, ač se tomu pocitu a té myšlence bránila. Byla na Isabellu přívětivá a nebyla nijak vtíravá, jak by se dalo předpokládat. Ani se k ní nechovala nijak povýšeně. Působila na ni tím nejlepším dojmem.

Abbé si s potěšením při obědě prohlížel Isabellu a byl rád, že snad to děvče konečně dospělo. Že se přestala chovat jako nějaká uličnice. Komtesa se usmívala, ale stále nevěděla jak to zaonačit, aby mohla s panem abbé mluvit o samotě. Nakonec jí pomohl vlastní otec, když řekl:

„Dovolte, abych se s vámi rozloučil pane abbé. Půjdu manželce ukázat její další pokoje a Isabella vás doprovodí do našeho svatostánku. Měl bych k vám titiž prosbičku. Mohl byste prosím, udělit mé dceři svátost zpovědi. Jistě u ní nebyla jak naposledy v klášteře.“

Isabella cítila v jeho slovech osten výčitky, jako by věděl, že má pravdu, že byla vážně u zpovědi po odchodu z kláštera jen párkrát.Isabella s panem abbé vykročili směrem k soukromé kapli. Když pak vyšli ze zpovědnice, viděl abbé, že Isabella váhá s odchodem a zeptal se:

„Copak máte ještě na srdci, milá dcero?“ Isabella začala povídat: „Pane abbé, jistý muž potřebuje vaši pomoc.“ Abbé povytáhl obočí a zpozorněl. Co se děje. Co má Isabella společného s nějakým mužem. Ale nahlas neřekl nic, aby ji snad neodradil. Jak to, že o něm nic neřekla ve zpovědnici?

Ale Isabella mu popsala vše, jak se událo. Jak se stala nechtěným svědkem nehody muže, kterého potkala na faře u pana abbé a že mu nejspíš zachránila život. Ale více pro něj udělat nemůže. A na důkaz svých slov mu podávala prsten. Z pochopitelných důvodů zamlčela to, že ji neznámý muž líbal.
Abbé si prsten chvíli prohlížel a přemýšlel.Trvalo drahnou chvíli než pronesl:

„Váš otec o tom asi neví, že?“ Isabella sklopila oči . „To jsem předpokládal. No vezměte ten prsten zpátky a řekněte panu hraběti toto.“ Isabella vyslechla pokyny pana abbé.

„A doufám, že předáním toho vzkazu, ty vaše výlety v převlečení nadobro skončí.“ zakončil abbé svou řeč. Isabella přislíbila a byla ráda, že pan abbé jejímu otci nic neprozradí, když před tím žádal o totéž ji samotnou.

Neodvratně se schylovalo k večeru a Isabella se obávala, že se jí nepodaří zaběhnout do rokle. I když poběží zadem, loukou až k lesu kde rokle začíná, přeci to je pěkný kousek. S hrůzou si uvědomovala, že teď už je po vší volnosti i po jejím toulání po okolí.Když je teď otec doma, už těžko bude sobě sama svou paní. Využila chvíle, kdy za otcem přišel správce, v jakési neodkladné věci, rychle se převlékla a spěchala do rokle za mužem , o kterém se teprve od pana abbé dozvěděla, že je to hrabě.

Skoro celou cestu běžela, měla divný pocit, že ji někdo sleduje. Jakmile doběhla až k lesu sotva popadala dech. Muž ji přivítal s vážnou tváří.

„Co tak zhurta, děvče, někdo ji honí?“ „To ne, ale nemám mnoho času, musím rychle zpátky.“ Odpověděla Isabella a vychrlila ze sebe vše, co pan abbé hraběti vzkazoval. Přitom mu podávala pár jablek, to bylo jediné, co se jí podařilo v tom chvatu vzít. Když vracela muži prsten, tak už se uklidnila ze svého běhu a stačila postřehnout, že se k ní muž chová jaksi odměřeně.

Kam se poděla vřelost jeho včerejšího objetí? Trochu jí to zarazilo. Myslela, že ji muž přivítá docela jinak, když se spolu včera líbali. Hrabě si však prsten dlouho neponechal. Sotva domluvila tak jí ho podával zpátky se slovy:

„Nechala si ho jako můj dík. Nejspíš se již nepotkáme, ať ji tedy nezůstanu nic dlužen.Isabella váhala. „No vzala si ho a nedělala okolky.“ Tón mužova hlasu nesnesl odporu. Zpozoroval však její udivený výraz v její tváři a tak přistoupil blíž, vzal ji hlavu do dlaní a vtiskl jí polibek vpravdě otcovský – na čelo.

„Snad si nemyslela, že ji vezmu s sebou?“ špatně si vysvětloval její zklamání ze změny svého chování. Nebyla schopna něco říct. Co udělala včera špatně, že se k ní chová takhle odměřeně? Myslela si Isabella a byla zmatená.

„Řekla mi svoje jméno, já jí dal prsten, tak ať vím, komu děkovat za svou záchranu.“ Promluvil muž a Isabella stačila pouze zašeptat: „Běla“. Pak vyběhla ven, přes slzy neviděla na cestu.

Co čekala, že ji ten neznámý bude opět líbat? Vždyť už tehdy u pana abbé si z ní tropil smích, mohla přeci čekat, že v tom bude pokračovat. Cítila čím dál větší zlost na svou hloupost, vtom zakopla a málem ztratila prsten. Když ho po chvíli hledání opět našla, rozesmála se. Jsem to ale…

Vždyť dostala krásnou lekci v líbání a ještě prsten, aby na to nezapomněla. Ví o tom jen ona a ten neznámý hrabě. Nehrozí, že by jí to někdo mohl vytýkat nebo se smát, že podlehla těm horkým, žádostivým rtům. A s hrabětem se již těžko potká. Byla ráda, že tak krásně vyřešila svůj vztah k neznámému a nepozorovaně se dostala do svého pokoje.

Už vskutku nastalo šero a nebylo dobře vidět. Proč ta Geneviev nezapálí pár svící, pomyslela si . Za pár okamžiků pochopila. V pokoji někdo byl, ale komorná to nebyla.