---
přidáno 06.04.2008
hodnoceno 5
čteno 508(16)
posláno 0
Celý můj život jako by se zhustil do jediného okamžiku. Světla reflektorů, a zvuk brzdících pneumatik. Pak už jen tříštící se sklo a bolest. Bolest zapomnění. Propadám se do světa snů a vím, že z tohoto světa už nic neuvidím.

Otevřu s námahou jedno oko. Potom druhé. Jsem v nějaké místnosti. Kde to jen může být. Co se se mnou vlastně stalo? Jak dlouho jsem mohl být v bezvědomí? Nad postelí se sklání nezřetelná postava. Snad doktor. Poznávám ženské rysy. Takže sestřička? Jak se mi zrak zaostřuje, uvědomím si, že tohle není sestra, ale mladá žena oblečená v černém. A když se podívám do jejích očí, tak vidím hloubku a nezměrnou moudrost, kterou žena v takovém věku nemůže mít. Takhle jsem si přece vždycky představoval smrt, uvědomím si, ale já přeci nejsem mrtvý. Nebo jsem? Žena mi položí svou ruku na čelo. Cítím nesmírnou úlevu a vysvobození. Najednou se propadám sám do sebe a zároveň se rozpínám za hranice svého těla. Je to pocit naprostého smíření. Ale něco je špatně. Cosi mě táhne zpět do mého těla. Snažím se tomu vzpouzet ale marně. Mladá žena se na mě podívá, pokrčí rameny a odejde. Najednou se cítím daleko hůř než kdy jindy. Vím, že po tak silném zážitku naplnění už nikdy nebudu cítit štěstí stejně. Celý můj předchozí život teď pro mě představuje jen přípravu na toto probuzení. To je to, na co jsem celý život čekal. Smrt. Vím, že bych měl být vděčný kvůli mé ženě a dvěma dětem, že jsem zůstal na živu. Já se však cítím zrazený, připravený o něco, co mi právem náleží. S tímto pocitem jsem opět upadl do neklidného spánku.

Po probuzení na mě už u lůžka čekala celá má rodina. Když jsem se podíval do tváří těch nevinných děťátek, tak ze mě trochu včerejší pocit opadl, ale přeci jen zůstal hluboko ve mně, v mém srdci. Manželka proseděla dlouhé hodiny u mého lůžka, jako bych mohl umřít kdykoli, když zrovna není se mnou. Vyptával jsem se jí, co se vlastně stalo. Po automobilové nehodě, kterou zřejmě způsobil druhý řidič, mě převezli do nemocnice, kde jsem měl zástavu srdce a málem jsem umřel, ale díky včasnému zásahu doktorů byl můj život zachráněn. Chvíli jsem nad tím uvažoval. Pravděpodobně jsem měl v tu chvíli zemřít. Jenže někdo zhatil to, co si pro mě osud naplánoval. Proč vlastně lidé zasahují do věcí, do kterých jim nic není? Věděl jsem však, že ještě před týdnem, kdyby se mě někdo zeptal, jestli chci zemřít, odpověděl bych mu, že to je hloupá otázka, a že žádný rozumný člověk zemřít nechce.

Po dvou týdnech rekonvalescence na lůžku byl konečně čas jít domů. S manželčinou pomocí jsem si sbalil své věci a rodinným autem jsme odjeli domů. Po dalších několik dnů jsem jen chodil po domě a snažil si rozmyslet co bude dál. Cítil jsem, že moje morální povinnost je zůstat s rodinou, jenže to, co sem zažil, už nešlo vzít zpět a nic tak krásného jako smrt si nelze ani představit. Neustále jsem se probouzel ze snu a uvažoval nad svým životem. Během dne jsem se nemohl soustředit na jednu myšlenku a těkal sem z jedné věci na druhou. Až po týdnu odpočinku jsem se odvážil vyjít z domu. Natáhl jsem si boty,oblékl teplé kalhoty a svetr. Jednou rukou jsem se chopil vycházkové hole a do druhé jsem si vzal noviny. Vyšel jsem do parku. Ovšem když jsem si sednul na lavičku, tak jsem se nebyl schopen soustředit na čtení, ale prohlížel jsem si lidi kolem. Všichni spěchali za svou prací a svými zájmy. Nechápal jsem proč, vždyť jediné co je jistě čeká, je smrt a té se nemusíme obávat, ale spíše ji vítat jako osvobození. Ještě jsem rozhodně nebyl připraven vyjít mezi lidi, a tak jsem se zvedl a volným krokem jsem vyšel zpět k domovu. Když jsem došel na příjezdovou cestu našeho domu, zavolal na mě soused, se kterým jsem kdysi hrával bowling. Každou sobotu jsme chodili házet koulemi do podniku nedaleko našeho domu. Vlastně jsme byli vcelku dobří přátelé. Teď mi však jeho tvář nic nepřipomněla. „Koukám, že už ses vrátil z nemocnice. Víš něco o tom, kdo do tebe narazil? Jestli jo, tak si to s ním ještě vyřídíme, že jo?“ Pokusil jsem se o úsměv a přitakal jsem. Než jsem odešel domů, tak jsme ještě chvíli hovořili o mé nehodě. Vzal jsem poštu a usedl ke stolu. Proč jsem proboha tak apatický dokonce i v přítomnosti mého nejlepšího přítele? Co se to se mnou děje? Říkal jsem si, že to bude asi kvůli tomu úrazu a rychle se z toho dostanu. Když o půl hodiny déle přišla domů z práce manželka s dětmi, našla mě jak stále sedím u stolu a přemýšlím. Políbili jsme se a já se rozhodl, že se dnes budu chovat co možná nejpřirozeněji. Hana mi udělala večeři. Dala do ní všechen svůj kuchařský um, protože věděla, že dnešek je pro mě přelomový den. Podával se kuřecí vývar a mleté maso v lilku. Přestože jídlo vypadalo chutně mně bylo jedno co jím. Ať to byl kaviár nebo kukuřičné lupínky. Všechno mělo stejnou, nevýraznou chuť. Po večeři jsem vstal od stolu jako první. Sklidil jsem nádobí a řekl Haně, že dám kluky spát. Když jsem s nimi odcházel do jejich pokoje, zjistil jsem, že alespoň jedna radost mi v životě zůstala. Radostné dětské tváře jsou vždy snad to nejkrásnější, co může člověk spatřit. Uložil jsem je do postele, přečetl jim jejich oblíbené pohádky a potom usnul v křesle. Probudil jsem se uprostřed noci. Půlnoční ticho rušilo jen rytmické oddechování mých synů. Odešel jsem z pokoje vydal se k vlastní ložnici. Manželka už spala a tak jsem vedle ní ulehl. Ani jsem ji neprobudil. Za chvíli přemohl spánek i mě.

přidáno 18.09.2008 - 10:30
moc pekne... psane jako kdyby jsi neco takove jiz sam zazil...

to derry: pokud se ti neco takoveho stane, neresis proc, jen jak... a neuziras se tim, jen se snazis pochopit proc to tak nemohlo zustat a zaroven balancujes na hranici vedomi, ze je mozna dobre ze jsi tu... ale nejsi si tim jist... ver mi...
přidáno 06.04.2008 - 22:14
Není to špatné, chybek pár zůstalo (kukuřičné lupínku bijí do očí nejvíce). Jen mi to přijde trošku popisné, jeho rodina a přítel jsou pro mě zatím jenom stafáž, nic jsem se o nich nedozvěděla, ale přesto asi budou hrát nějakou roli, když je zmiňuješ, stejně tak bych trošku více rozpracovala psychologii postavy - prožil klinickou smrt, přežil ji a vůbec se nestará proč, neužírá ho to? Neber to nijak zle, tohle je jenom pár nápadů, chápu, že se jedná o první díl, tak doufám, že další bude stejně dobrý, ne - li lepší. Přeju hodně zdaru.
přidáno 06.04.2008 - 21:51
Jo no... psal jsem to dřív a teď jsem v tom chyby našel, ale myslím, že jsem je stihnul už všechny opravit :) A co víš co se stane, když jsi na hraně mezi životem a smrtí :)
přidáno 06.04.2008 - 21:49
Mno, našla jsem nějaké chybky v pravopisu, spíš čárky a tak. Ale je to zajímavý, jen si nějak neumim představit, že by chlap chtěl umřít po tom, co zažil klinickou smrt... Vím, co tím chceš říct, ale prostě mi nejde dohromady, jak by to ovlivnilo jeho život. Jsem zvědavá na další část.:o)
přidáno 06.04.2008 - 21:17
pro mě je to velmi povedené... zvlášť se mi líbí ten netradiční úhel pohledu :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Smrt 1. část : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Po setmění
Předchozí dílo autora : Černé vědomí

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku