přidáno 05.04.2008
hodnoceno 15
čteno 1683(67)
posláno 0
Na černobílé stránky učebnice dopadá ostré sluneční světlo. Za okny je zima, ale tady, ve třídě plné slečen lehce pod osmnáct, se příjemně opírá do zad. Jsem však jediná, komu se bodavé paprsky líbí. S nechutí vstanu a začnu zatahovat žaluzie. V prostřed pohybu ucítím náznak otření se mi o stehno. Ustanu a podívám se za sebe. Ingrid lehce mrkne, jen natolik, aby nikdo nevěděl. Její pohled hřeje stejně jako její dotek na mé noze. Překvapí mě. Rychle stáhnu žaluzie až k spodnímu rámu skla a obejmu jí. Dívky ve třídě jsou zvyklé na podobná přivítání, tak se ani nepozastaví. Kdyby však věděly, s jakou chutí držím v náručí její ženské tělo a čichám vůni čerstvě vypraného prádla s příměsí jejího těla.
Tak dlouho tu nebyla. Neudržím se a na holou šíji ji vtisknu malý polibek. Vyprostí se ze sevření a tázavě se na mě podívá.
„Jsem ráda, že si zpět.“ řeknu jí a chtě nechtě musím sklopit zrak. To, co k ní cítím, se nedá zapřít.
„Taky tě ráda vidím.“ Lehce se usměje a kolem tmavě šedých očí se jí vytvoří drobounké vrásky. Takhle přesně si jí vybavuji. S ústy mírně pootevřenýma, ukazujíc bílé zoubky. Porcelánová pleť po celém těle. Do výstřihu můj pohled svádí kovový přívěšek. Je krásná. Neúprosně mě mučí a svádí zároveň. Posadíme se ke mě do lavice, do zvonění ještě několik minut zbývá. Bavíme se o běžných věcech, o důvodech její absence. Stočím řeč na vztahy, cítím, že něco není v pořádku.
„A jak to vypadá s tebou a Lassem?“ Ptám se. Bolestivě zamrká. Zasáhla jsem do citlivého.
„Skončilo to. Nemohla jsem dál. Nejsem si jistá, jestli bych s ním vydržela.“ Podívá se na mě, hledám nějaké bližší vysvětlení, nechci ji však nutit do rozhovoru. Tohle téma není choulostivé jen pro ní, týká se i mě. Zarytě mlčí. Vím, že jí to bolí, nemůžu však udělat víc, než jí chytnout za ruku. Spolužačky z lavice za námi se po nás podívají. Nic jim do toho není. Tohle je jen mezi námi. Utěšuji jí, že to přebolí. Že není sama. Ušklíbne se.
„Vím, mám tebe...“ Zvednu jí bradu a donutím jí vpít její oči do mých. Za vší ironií se v nich zračí smutek a možná i naděje. Ví bůh, jestli je má. Dveře se zabouchnou a ke katedře si to pevným krokem rázuje profesor. Ingrid vstane a odejde si se sednout na své místo.
„Otevřete si sešity a piště si otázky, které slouží k zopakování nové látky......“ V tu chvíli vypnu. Soustředím se jen na objetí mihotavě pociťované celým mým tělem. Objetí již dávno uplynulé. Na konečcích prstů však stále cítím hebkost látky obepínající její bedra...


Zvedám židli, přemítajíc, jak mohlo vyučování tak rychle skončit. Zaliji květiny na parapetu, ať přes víkend nestrádají. Mezitím všichni stihnou odejít. Ani se nepozastavuji, dívky spěchají domů. Vyjdu z učebny a zavřu za sebou. Stojí na konci chodby. Čeká na mě.
„Nechtěla by ses jít projít? Mohly bychom za město. Nebo do přístavu.“
Přesně ví, co mám ráda. Oslo je krásné, ale lesy kousek za městem mám ještě radši.
„Dobře, ale stavíme se ještě u mě doma, musím se rozloučit s rodinou, jedou na chatu.“
„Ty nejedeš?“
„Ne. Chtěla jsem... Tenhle víkend jsem tě chtěla navštívit, jenže už jsi ve škole.“
Pousměje se. Myslím, že ji to potěšilo...
Tramvaj jedoucí k nám domů je poloprázdná. Neobvyklé. Jako by něco udělalo prostor pro nás dvě. Sedíme a díváme se z okna na město. Nad střechami je bleděmodrá obloha. Otočím se na Ingrid a zjistím, že hledí přes dráty tramvají se stejným zaujetím jako já před chvílí. Zorničky má zúžené a barva duhovek nádherně ladí k nebi. Prochladlou rukou jí pohladím po tváři. Zachvěje se, ale neuhne. Postarší pán sedící proti nám si odkašle. Bezmyšlenkovitě ruku stáhnu. Příští zastávku stejně vystupujeme...
Odemknu prosklené dveře. Moc jsme se s Ingrid loudaly, všichni jsou už pryč. Na stoje zbyl jen lístek s pokyny...
„Chceš čaj?“
„Ano, to bys byla hodná...“
Dávám jí vybrat, chvíli se bavíme o téhle naší droze. Posadíme se v jídelně, z hrníčků se kouří a na stříbrných smrcích v naší zahradě se leskne jemný poprašek sněhu. Malá idylka. Koutkem oka si všímám, že si hraje s rohem prostírání, nejspíš je nervózní. I já se uvnitř trochu chvěji. Je mi však moc dobře, když je na blízku. Načnu nové téma, abych odpoutala pozornost a pokusila se jí uvolnit. Naštěstí se chytne, potom už je to snadné. Při odchodu se již smějeme...


Smích nám vydrží až na konec naší cesty. V lese ztišíme hlas. Jdeme bok po boku a všímáme si všeho kolem. Stále mě udivuje, kolik toho o přírodě ví, jak moc je pozorná. Občas obrátím pohled vzhůru k obloze, už není modrá, velmi brzy se teď šeří, je div, že dnes vůbec svítilo slunce. V zimě tu dost často bývá jen šeď, mráz, sníh a ostrý vítr. Větvemi stromů jako by se prodírala ztěžklá obloha, mám pocit, že větvoví její tíhu nemůže unést. Co nevidět začne sněžit. Dojdeme na vyhlídku. Město je bez světla lehce mdlé. Střechy se choulí k sobě, doléhá sem jen šum. Ingrid se otřese. Přistoupím k ní blíž, obejmu jí. Pevně mě chytí za pas, přitáhnu si jí co nejtěsněji. Zpod přivřených víček sleduji, jak jí na černé vlasy dopadají vločky. Vzhlédne ke mě. Povolím objetí, abych na ní lépe viděla. Sníh se jí zachytává na řasách, ale ona ani nemrkne. Hledí na mě a v hlavě mi nabíhá představa, jak tohle skončí. Vločky přistávají na jejích tvářích, nosu. Jedna přistane na rtech. Je velká a já se neudržím. Chytím jí za hlavou a tu vločku uvězním spojením, které vypovídá o všem. Nemůžu zpět...

Se spletenýma rukama dojdeme před její dům. Chci se rozloučit. Ona mě však vtáhne dovnitř a mě čeká pozdravení jejích rodičů. Nejsem připravená a když se na mě její maminka podívá, lehce se začervenám. Modlím se, aby nic nepoznala. Na seznámení s vztahem mezi mnou a Ingrid je ještě čas. Tatínek se vyptává na mé rodiče. Brzy budou mít výročí, chtějí pozvat i naši rodinu. Tak vedeme rozhovor na podobné téma. Když se má „kamarádka“ konečně rozhodne, že řečí bylo už dost, je to už dobrých deset minut od našeho příchodu. Oznámí mamince, že u nich budu spát. Jsem překvapená, s něčím takovým jsem nepočítala. Než se vzpamatuji, vybíhá už schody do svého pokoje. Následuji jí. Dveře za sebou tiše zavřu a nevěřícně na ní zírám...
„Myslela jsem, že ti to udělá radost.“
„Ano... to ano..“ na sucho polknu... Jsem tu s ní sama a představa toho, že budeme spát v jedné místnosti mě plní obavami...
„Tak proč se tváříš tak, jak se tváříš?“
„Přijde mi to rychlé...“
„Ale vždyť v tom nic není...“ Lehce podrážděný hlas se zachvěje. Dojdu k ní a vezmu jí za ramena. Omluvím se. Usměje se na mě. Opět se políbíme...


„Víš co mám na sauně nejraději?“ Zeptá se a kapky potu se jí sbíhají do záhybu dekoltu. Jsem tím fascinována, nebýt ručníku...
„Ano?“ Odpovím a obě víme, že moje reakce byla až příliš pomalá.
Vstane a já můžu sledovat její nádherné nohy. Z džberu těsně u dveří vytáhne březovou metlu. Ohne jí, když větvičky nezapraskají a pružně se poddají, vím, že je čerstvá, tudíž to bude bolet. Sedne si přede mě na paty, sundá si ručník. Na dosah ruky mám nádherně tvarované tělo, rovná záda, jemně naznačenou linii páteře, úzký pas, nádherný zadeček. Pohladím jí po ramenou a sjedu až k pasu. Prohne se a opře se o napnuté ruce. Chvíli jí takhle dráždím. V nejméně čekaný moment vezmu do ruky metlu a švihnu jí po zádech. Zaúpí, nejenom bolestí. Střídavě jí hladím a bičuji březovými větvičkami. Pokožka na jejích zádech je už zbarvená do krvavě ruda. Vyšpulí zadeček . Zatnu nehty do něj nehty, v zápětí přes něj s radostí přejedu metlou. Očividně jí tohle baví. Nechci jí však týrat moc, proto jí naposled švihnu. Mimoto, máme před sebou ještě dlouhý čas.
„Líbilo?“ Zkouším jí . Obrátí se ke mě čelem a přikývne. Lišácky se usměje a nečekaně mě přitlačí na dřevěnou lavici. Prohlížím si jí, nedokáži se udržet. Kolenem si vydobije místo mezi mými stehny a sedne si. I přes to, jak ze mě lije pot, cítím, že je pořádně mokrá.
Kolikrát jsme tu už byly, v sauně, spolu, u ní doma? Kolikrát to zdánlivě vypadalo, že jsme obyčejné kamarádky, leč mě napadaly hříšné myšlenky? A teď je to konečně jinak...
„Na co myslíš?“ Udeří mě otázkou.
„Na to, jak dlouho po tobě toužím.“ Usměje se. Možná čekala jinou odpověď, vypadá to však, že je spokojená. Položí se na mě a já jí obejmu. Prsty zabořím do jejích vlasů. Chvíli takhle ležíme, užíváme si vzájemnou blízkost. Musíme však vstát, jsme tu už moc dlouho. Ingrid popadne ručník, vystřelí ze sauny a vyběhne na dvůr. Strhnu si ten svůj a letím za ní. Předběhnu jí a skočím do bílého sněhu. Šok je to pořádný. Zlomek vteřiny uběhne, než Ingrid dopadne vedle mě. Chvíli se pereme, směji se jí, že má ústa plná sněhu, načež mi plnou hrst rozetře po obličeji. Vyčerpaně se vrátíme do domu. Kolem rodičů se snažíme projít neslyšně, stejně však pokárání neujdeme. Prý nám není třináct. No, ještě že neví, že se tak momentálně cítím. Jsem až neuvěřitelně šťastná. Nahoře v pokoji mi Ingrid půjčí noční košili. Zuřím, když vidím, že vybrala svou nejkratší. Nemám však na výběr, musím si jí obléci. Nesahá mi ani do půlky stehen. Kdyby tu teď byla, pěkně by to schytala. Přikradu se k ní do koupelny. Kartáčuje si vlasy. Otočí se na mě a mrkne.
„Ta košile ti sluší, víš to?“ Provokuje mě.
„Nech toho!“ Obejde mě, obejme mě ze zadu a spodní lem začne vytahovat nahoru. Zabrzdím jí. Nedám se tak snadno. Podívám se na nás do zrcadla. Zvážní, stoupne si vedle mě. Dívá se podobným, hodnotícím pohledem.
„Víš, když jsem měla Lasseho, bylo to fajn, ale pořád jsem myslela na to malé „kdyby“ v tvé náruči. Tohle je to, co chci. A i když to plno lidí nepochopí, pro mě je to to jediné správné.“
„Takk.“ Zašeptám...


Ležíme vedle sebe, má obrovskou postel, vejdeme se na ní obě. V místnosti svítí jen malá lampa v rohu, vydává medové světlo a kůže Ingrid, jindy skvostně bílá, dostává nažloutlý podtón. Vnímám tisíce detailů, vůni ložního prádla, svůj zrychlený tep, propletené prsty. Mazlíme se až nekonečně dlouho, naše polibky nabírají na žádostivosti, hladím jí po celém těle, škrábu na krku. Přes tenkou látku košilky laskám již dávno vystouplé bradavky. Vždy, když začnu hníst, prohýbá se a tře se o mě. V očích má touhu, takovou, jakou jsem ještě nikdy neviděla. Svléknu jí a hraji si s nahým tělem, její stehno mám mezi svýma nohama. Sálá horkem. Líbám jí na klíční kosti, saji bradavky a občas na ní narazím. Při každém přírazu mnou projede rozkoš, slyším její tlumené vzdechy, cítím vůni milování. Jsem v uvěznění svých myšlenek, odrážejících se v pohybech divoce krotkých, jak první kroky sobího mláděte, stojícího na ještě mokrých nohách, a přesto nesoucí v sobě urputnou sílu bytí...
Ano, tohle je mé poprvé a tělo Ingrid je mou prosbou, spásnou motlitbou i útěchou. Přemítáme o nás dvou, spojeny vědomím, nasycené příslibem společné budoucnosti. Jemné výkřiky splývají s chladnou severskou nocí a potemnělá okna oselského předměstí odráží další příběh rozličné lidskosti...

přidáno 05.03.2014 - 14:58
Hunter: dekuji ;))
přidáno 31.10.2013 - 17:44
Máme u nás ve třídě něco podobnýho, nikdo to neodsuzuje, my jsme liberální škola... :-)
Doufám že ještě něco podobného dodáš, je to úžasný...
přidáno 16.04.2013 - 14:54
black.heart: hmm, to mě by zajímalo, jak bys to asi napsala teď...čistě ze zvědavosti :)
přidáno 08.04.2013 - 20:48
NoWiš: Dekuji ;)) na otazku neodpovidam... :)
přidáno 08.04.2013 - 20:16
Ah... to je nádherné! mmm... obraz od obrazu až skoro k oživnutí :)


BTW: nejsi trooošku sadistická? :P :D
přidáno 08.08.2012 - 07:59
Lusy: bylo mi... semdnact, tusim... dnes uz bych to zase napsala jinak... ;) dekuji...
přidáno 07.08.2012 - 22:54
To je nádhera normálně čtu takhle delší příběhy s přestávkami ale tohle jsem musela prostě přečíst najednou..Moc se líbí
přidáno 29.05.2009 - 13:28
vzkaz pro autora: to, že mi teď buší srdce a ve svém klínu cítím lehké mravenčení - to byl záměr? Myslím, že ano. Autor chce vždycky zapůsobit na své čtenáře co nejintenzivněji, tady se to povedlo na 100%
přidáno 17.05.2008 - 17:24
Krásně se mně to četlo, má to hodně silný náboj a hlubokou myšlenku. Taky to neberu jako hřích a už vůbec neodsuzuju. Jsme takoví, jaké nás bůh stvořil a není tomu jen tak.
přidáno 20.04.2008 - 18:12
Opravdu z reality? Každopádně je to dobré, všechny pocity úspěšně navozující. Hřích to nejspíše je, ale to je jedině dobře.

Á, autor je muž! Ano, ano, z reality, z reality. Tak to je ovšem hřích zcela jistě, takovéto chutě a hrátky a oplzlost! :D
přidáno 06.04.2008 - 23:04
¨ne... neni to hrich... ach..
přidáno 06.04.2008 - 14:40
Není to hřích, proč by měl být? Láska nemůže být hřích.. Ať miluješ kohokoliv...
přidáno 05.04.2008 - 21:16
Dobře napsané, k přemýšlení a perfektně vystižené. Moc chválím a přeji hodně dalších stejně dobrých nápadů.
přidáno 05.04.2008 - 17:09
je to dobré, překrásné a z reality..
čtení bylo dokonalé..
obdivuju, že jsi něco takového napsal.. že jsi to dokázal..
ale chtěla bych ti vlastně strašně poděkovat, protože při tom čtení mi něco došlo.. uvědomila jsem si věc, o které přemýšlím již strašně dlouho.. ¨
takže - z mého pohledu dokonalost.
přidáno 05.04.2008 - 15:19
donutila mě hodně přemýšlet... ne, tohle není hřích... vždyť je jedno, jestli holka miluje kluka nebo holku... když to cítí takhle, tak to tak prostě má být :)
napsala jsi nádherný příběh o tom, že to není nic zvráceného... ba naopak :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Měsíc volá jméno, které nebylo slyšeno... : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Tiše...
Předchozí dílo autora : Podobenství ráje...

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku