V kruhu

Kdo nechce vidět,
neuvidí
(s)tužkami dýmu
nakreslené mapy.

Vteřina rozechvění
a pak se ztratí,
když vítr hvízdne
na svou okarínu,

potichu, lehce
spadaným listím
hladí černou hlínu.

Trochu se stydí
vztažená ruka
žádat rozhřešení.

Kdo nechce věřit,
neuvěří.

Touha je slabší
nežli strach,
má v ústech roubík,
leží na marách.

Z žhavého slunce
chladné stíny
zahaleny do režné
pytloviny,
jak párek mnichů
na cestách.

Ozvěna ze skal
zpátky padá,
do vlastních stop
své kroky
vkládá

a neúnavně rozhání
po kraji popel
zhaslých, mrtvých,
nepohřbených
dní.

V bezpečí kruhu
nezabloudí
ten, který duši
upsal snům.

Kdo najít chce,
ten hledá,

ač bývá cesta ke chtění
dlouhá a rozbitá
až běda.

Odhrnout mokré vlasy
z čela
a úsměv - zhodnocený vklad,
na kterém
žádný neprodělá,
někomu dát...

Snadné to není,
z kruhu vystoupit,

kyvadlo ve svém rytmu
strne,
srdce je ještě
opatrné,

ale už buší,
už tuší,
co znamená
chtít.