Ve hře života

Znám tě,
a přece mi
cosi uniká...
Jde vůbec docela
poznat člověka?

Cítím tvé pohnutky,
touhy a přání,
však stále duše Tvá
poznat mi brání
celou svou nejhlubší
podstatu.
Snad ví, že není
návratu
z některých takových
tajemných cest.
Raději nechávám
srdcem se vést.

Vždyť vím, že duše je
příliš hluboká
a nejde vůbec snadno
podívat se přímo do ní
a dohlédnout až na dno.

Všichni jsme vlastně jenom herci
ve hře našeho života.
A pódium,
to místo, kde hrajeme si,
vytvořili jsme si ze světa.

Jak úchvatná jsou ta
naše představení,
jak famózní jsou všechny
naše role.
A stále znova jsme
tolik překvapeni,
že jednou jsme nahoře,
podruhé dole.

A já teď právě toužím odhalit,
co vlastně v sobě se snažíš skrýt.
Za slávu, za obdiv, za potlesk.
Nejistotu? Osamělost?
Nedostatek lásky? Stesk?

Stále mě odmítáš,
od sebe odháníš,
však říct mi to jasné ´sbohem´,
nedokážeš, neumíš...

Nejspíš jen děláš,
co cítíš, že musíš...
A já to vím
a ty to tušíš.

Tak přestaň se trápit,
že tolik máš ve mně.
Vždyť víš, že já to mám
úplně stejně.