kratší povídka, ale bylo sní docela dost práce...doufám, že se bude líbit
přidáno 25.03.2008
hodnoceno 2
čteno 525(16)
posláno 0
Vždy, když je mi smutno, vezmu si papír a tužku a jdu nahoru nad město, kde je překrásný výhled a mě napadnou pokaždé takové myšlenky, jako nikdy. Stejně jako dnes…

Sedím tady, tak daleko od všeho, nikde nikdo a pero mi klouže po papíře. Nikdo mě neruší a já můžu dát svým myšlenkám volno. Píšu, co mě napadne i když to třeba nedává smysl, ale jde to samo z toho nejtemnějšího kousíčku mého těla. Ten výhled, který vidím všude kolem sebe mi dodává sílu neodejít, zůstat a pokračovat. Lidé, kteří mi ublížili, kteří mě ranili, zůstávají tam dole, daleko ode mě a já si připadám volná, jako kdyby na světě nebyl nikdo jiný jenom já, tužka a papír. Když tak sedím po rozkvetlým stromem, poslouchám tu hudbu světa a cítím vůni okolních stromů, je mi opravdu báječně. Ale jako by to všem bylo jedno, že si to užívám a že je mi konečně dobře, začne pršet. Stačí pár minut a inkoust na papíře se rozlije do velké skvrny a mé slova zmizí. Nevadí mi déšť, ale zrovna teď přišel v nevhodnou chvíli…
Ale co, byly to přece jenom slova na papíře, slova, která mám pořád v hlavě a můžu je kdykoliv napsat znovu, proto položím papír nasáklý deštěm na lavičku vedle sebe a vstanu. Udělám pár kroků, aby mě nezakrývala koruna stromu a já cítila ještě více ty malé dešťové kapky. Nechám je dopadat na moje tělo. Husí kůže, která se mi objeví na pokožce není způsobena deštěm, ale představami, které vyvolává v mé hlavě. Jsou to jako mužské ruce, které putují po mém těle a prozkoumávají každý kousek kůže. Cítím, jak mi tváře zčervenaly, snad studem? Nebo to byly ty mužské ruce, které mi laskaly obličej? Sama nevím…
Je to tak silný pocit, až se mi rozklepou kolena, zatočí se mi hlava, ale pršet ještě nepřestalo a mé představy pokračují. Zakloním hlavu, jako kdybych tomu všemu chtěla být blíže a najednou ucítím ten dotyk i na rtech, působí na mě tak majetnicky, záhadně a já se nechávám unášet…Kapky stékají po mých rtech, tvářích, jako by to byly slzy štěstí nad tím, co právě prožívám. Rozpřáhnu ruce, abych tomu všemu byla ještě blíže, abych cítila kapky i na mých rukou, jako kdyby mě déšť stahoval a unášel k sobě, jako dvě ruce, které pořád cítím na mém těle a stejně jako déšť se snaží mě k sobě připoutat. Je to tak nádherné…představovat si kapky jako mužské ruce, ruce s pěstěnými nehty, dlouhými prsty a silnými pažemi, ale je to jenom déšť a i ten musí někdy přestat…

Zrovna, když vysvitne slunce

přidáno 27.03.2008 - 08:35
:) hm..
paráda
přidáno 27.03.2008 - 08:28
něco je fajn...něco mi tam nesedí...ale to se dá upravit a vypilovat...jinak to místo, živě vidím...dokážu si ho představit...ale to je asi tím, že jsme ze stejného města...

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Déšť : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Pocit
Předchozí dílo autora : Výhled z okna

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku