Jednoduchá matematika (6)

Ani jsem se neobtěžovala zabalit se do ručníku a letěla jsem do pokoje. Chvíli jsem se přehrabovala v tašce, než jsem našla svůj diář. Listovala jsem jím jako šílená, ale nic. Zatmělo se mi před očima a zvedl se mi žaludek. Nic. Tenhle měsíc jsem to ještě nedostala. Cítila jsem, jak se mnou Derek třese, ale nedokázala jsem se pohnout ani promluvit a přitom se mi chtělo křičet, mlátit kolem sebe a něco rozbít.

"Řekneš mi, co se děje lásko?" Zeptal se mě Derek, zabalil mě do deky a posadil do postele. Všechno se ve mně svíralo. Chtěla jsem mu všechno říct, ale nedokázala jsem to. Co když jsem těhotná? Derek mě určitě opustí. Jsme mladí, studujeme a nemáme peníze na dítě. Musím k doktorce. V duchu jsem se modlila, ať je to jen sen. Nikdy jsem s Dereckem rodinu neřešila, co když ani děti nechce. Jako bych dostala pořádnou ránu do břicha. Všechno jsem zničila.

"Prosím mluv se mnou." Zašeptal mi do ucha a posadil si mě na klín a něžně se pohupoval ze strany na stranu. Houpání a jeho vůně mě utěšili. Zhluboka jsem se nadechla. "Ještě jsem to nedostala, možná jsem v tom." Dostala jsem ze sebe tiše. Dereck strnul. Nastalo ticho. Po dlouhé době mě posadil, bez jediného slova se zvedl a odešel. "Broučku kam jdeš?" Zakňučela jsem zoufale, pokusila jsem se za ním rozběhnout, ale zamotala jsem se do deky a rozplácla se na zem. Když jsem se dostala dolů, nebyla tam jeho taška a hlavně tam nebyl on.