Kapky nevinnosti

Začalo vycházet slunce, když na chodník dopadly poslední kapky krve. Nechala je dopadnout. Byla už plná. Bílé bezvládné tělo se jí sesunulo k nohám. Teprve teď se na něj vlastně pořádně podívala. Byl to chlapec, podle šatů někdo ze spodiny. Ale přesto vypadal hezky. Kdyby neměla takový hlad, možná by ho proměnila. Ale na to už je pozdě, nevadí, najde si někoho jiného. Odkopla mrtvolu za popelnice.
Špinavá díra… už se těšila, až odsud vypadne. Chodit touhle odpornou čtvrtí mezi popelnicemi, bezdomovcemi a všelijakým jiným bordelem bylo pod její úroveň. Alespoň si vychutná východ slunce. Jako člověk si jich nikdy moc neužila, protože byla zvyklá vstávat pozdě. Jako člověk…. jak je to dávno… kolik už let? Přestala to počítat.
Z baráku naproti vyrazily dvě děvčátka. Jedna s blonďatými culíčky a druhá s roztomilými zrzavými vlásky poletujícími v ranním vánku a zářícími na sluníčku. Mohlo jim být tak osm let.
„ Julii, pojď si hrát“ povídala nedočkavě culíkatá a tahala zrzku za rukáv od bundy.
„Vždyť už jdu, počkej chvilku“ bránila se zrzavá a pokoušela se zavázat si kaničky u bot.
Konečně se jí to podařilo a obě někam odskotačily.
Přitiskla se do stínu, aby ji snad nezahlédly. Což bylo samozřejmě jedno, protože tyhle dvě malé nevěděly, kdo ona je. A ani to nesmí vědět. Pro děti měla vždycky slabost. Co asi dělá její vlastní dítě? Tak dávno už ji neviděla. Mělo by jí být už 13 let. Adél. Tak se jmenovala.
Ještě něco ji ty dvě malé připomněly. Když byla člověk, taky měla kamarádky. Víc, ale jednu nejlepší. Jmenovala se Sandra a znaly se od první třídy. Tolik jí chyběla. Ale copak se jí teď může ukázat? Určitě má už vlastní rodinu a děti. A poznala by ji vůbec? Hloupá otázka! Jasně, že poznala. Ona se přece vůbec nezměnila. Pořád vypadala, jako ta sladká 20-ti letá dívenka a když chce, nikdo z lidí nepozná, že mezi ně nepatří. Všechny ty řeči o slunci byly blbosti. Právě teď do něj koukala, dokud neucítila v koutcích očí slzy. Ach, Sandra, Adél…
Pitomý sentiment! Co to s ní dneska je? Roky si nevzpomene, a najednou… Před chvílí zabila člověka a brečí tady nad minulostí. Tahle skutečnost ji připadala až ironicky vtipná. S krutým smíchem zmizela ve stínech.