50 řádku o světě

Vím že navlékám si hlouposti
do rýmu a něžností
vteřiny krátké a bez dechu
tak hloupě a bez spěchu
něco se ztrácí když se vrací
jak tažní ptáci
nemůžu se nadechnout
chci ale vykřiknout
jen unaveně hledat slova
uložit přání,co v nás se schová

Jen hra slov a stínu
uniká temnému klínu
po stopách bez zármutku
svou všední odpustku
bez dechu co v tobě žije
že vteřin se nikdy nenapije
miluje vlastní svobodu
jak řeku u brodu
potom padá déšť v čase
jen všednost v hlase

Obrazy v každém stínu
unavený hledá svou vlastní studnu
potkává své vlastní svědomí
poslední záchvěv vědomí
tvář co tiše ukrajuje
dál se ticha vzdaluje
hledá ozvěnu ve vlastním paprsku
co běží dál do zármutku
mlčí když čas o to stojí
Slov za rohem se bojí?

Jen milenec tiše se směje
Co se to v tobě děje...?
jen smutek bezcitně se plouží
kráčí v mrtvé louži
únava mlčí na chodníku
a zbylé květy u pomníku
cit ze zlobou se ničí
myšlenka na lásku křičí
pocit je světlo ztracené
ale její křídla jsou spálené

Jen hloupě pochopíš i světlo
co v tobě ale řeklo
políbilo naději zlomené
tak znělo, prázdné...ztracené
že ukrývá se do rozpaků
napíše do mraku
větu co každý slyšet chce...a tuší
a brečí...krásně brečí
jen v jedné větě
50 řádku o světě.