Sebevrah

Slunce za obzorem mizí,
venku je podivný chlad.
V tom rána, až se otřásla zem
a sebevrah sem střechou spad'.

Všude krev a omítka,
jen uprostřed pokoje rýsuje se tělo.
Vzala hlavu jsem mu do dlaní,
možná přesně tohle stát se mělo.

Byl tak mladý, sotva dvacet,
přemýšlím co ho k tomu dohnalo.
Nedozvím se, nepromluví více,
jeho srdce skonalo.

Vlnité vlasy, černé jako úhel
po tváři mu splývají.
V bílých šatech do krve si lehám
a objímám ho potají.