Milovat se v záhrobí

Ležím si tu sama v hrobě
v rozpadající se podobě.
Celý zůstal jen můj stín,
kterým pozoruji mých blízkých splín.
Pozoruji i jednoho hezkého klapce,
který stojí teď na skále vratce.

Právě kvůli němu jsem se zavraždila.
Však když jsem ještě žila,
oči měl pro jinou,
tak proč mu z mé smrti najednou slzy řinou?

Najednou skáče ze skály dolů,
přibližuje se vodě
a za pár dní leží v rakvi blízko mě.

Jako každou noc
tančí můj stín nad hřbitovem,
když vidím jiný stín,
procházet podchodem.
Známá je osoby zář
a ještě známější je jeho tvář.

Běžím k němu a už se objímáme
a pak si prsteny navlékáme.
Kdyby dával city najevo,
nemuseli blízcí teď nosit těžké břemeno
a my nemuseli milovat se v záhrobí,
mohli jsme žít v tak hezkém období.