Kus lístku v dystopii

Dystopie nastala a vláda už jí netajila.
Práce Jacka I. Piera byla vskutku zajímavá. Před pěti lety se jako nadějný absolvent vysoké školy, co měl hlavu plnou snů, plánů a cílů, přihlásil do testovaní nového séra. Cítil, že to bude začátek jeho nového, slavného a mocného života. Produkt mu v mozku vytvořil zcela nové syntaxe a v panu Pierovi se probudila nová schopnost.
Totiž vidět vše, co se skrývá za fotografií a textem.

Teď musí vstávat v osm hodin a do pěti odpoledne sedět v zapadlé kanceláří v podzemí, kde okna nikdy nemyjí, pač tam nejsou a nikdy nebyla a ani nebudou. Vytahuje z vysokých regálů složky, lejstra, útržky papírků, noviny a tak, a pak to jedno za druhým drží v ruce, zavírá oči a vidí vše, co stálo za pořízením fotky nebo za napsáním pár slov.

Příběhy musí pečlivě zapisovat, složitě popisovat a důkladně zakládat. Zakázané věci musí ihned nahlásit, aby byla nařízena exekuce protagonistů.
Jednoho, zcela obyčejného dne, vytáhl složku, ve které byl kus lístku, kousíček, pár centimetrů čtverečních veliký - vlastně spíše malý, který jistě už někdy předtím viděl. Byl mu tak povědomý, že si na okamžik, na chvíli, jen na krátkou vteřinu, myslel, že to dokonce psal on sám svojí, pravou, levou ne, pač levákem není, rukou.

Zavřel obě oči a prozřel. Najednou viděl sám sebe zavřenýma očima, jak na lístek skutečně píše. Byl to vzkaz. Psal tam o minulosti, ale byla to minulost v budoucnosti. Napsal slovo "konec" a pak si vzal život pistolí. Jakože se zastřelil. Hlavu si prostřelil.

Pan Piere už oči neotevřel. Vznikl dystopický paradox - prostá blbost bez začátku nebo normálního konce. Příběh skončil a slova jsem přestal psát.
Tedy až teď.