Pouhý začátek, který by v budoucnu měl pokračovat. Je to začátek, možná zdánlivého, konce. (A kdyby se to nedalo číst, tak se omlouvám :) Uvidíte sami, třeba to alespoň označíte titulem "přijatelné". :) )
přidáno 11.05.2014
hodnoceno 1
čteno 448(5)
posláno 0
Je tu černočerná tma, ale i tak mám zavřené oči, které jsou už řádně opláchnuté kapičkami slané vody, které jsou odváděny přesně opačným směrem než voda římských akvaduktů - od středu všeho dění pryč, do životaohrožující divočiny. Možnost nevidět, mít pevně semknuté víčka, je, alespoň v jistém smyslu, jednodušší a mnohem bezpečnější. Přece jen, když nevnímáš a co nejvíce odstavíš své smysly od vlády, je snazší propadnout alespoň trochu nadějnější představě. A tak se tu třesu zimou schoulená v koutku a připadám si jako ten největší zbabělec. Ne, já si tak nejen připadám já jím jsem. Zbabělec a nemohoucí. Nevím, jestli si dovedete představit, jak se cítím. Vždyť jsem zklamala úplně všechny a nejvíc sama sebe. Měla jsem udělat něco víc, možná jsem všemu mohla zabránit... Proč?! PROČ?! Nechápu, jak se to tak všechno mohlo zvrtnou, vždyť ze začátku jsme byli tak všichni šťastní a vše bylo úžasné, Slunce nám svítilo nad hlavou a my jsme se smáli.
Jsem úplně ztracená. Sama v sobě a hlavně v bezmocnosti. Na co mi je, že mám ruce i nohy, které můžu ovládat jak se my zachce, když i kdejaký invalida je mnohem silnější než já a dokáže víc. Mohla jsem to změnit, ještě i teď, prostě MUSÍ být nějaká možnost, jak z tohoto všeho ven.
Možná je to vírou, vírou která je vše. Ne nadarmo se vyskytují v té nejčtenější Knize na světě tři slova, která se mi stávají pomocí v bezmoci. Víra, naděje a láska. Nejspíš jsou opravdu návodem. Ale teď ještě nemám sílu postavit se. Musím se nějak sebrat a poskládat zpátky všechny roztříštěné kousíčky naděje. Doufám, že je ještě nespláchly slzy.
Víčka svírám silně přitisknuté k sobě, jako by na ně z každé strany tlačila tuna železa. Železa chladného jako smrt, která je všude kolem.
A tak si tu "jen tak" sedím. Jen tak… Trochu ironie občas neuškodí... Ale v této chvíli se mi zdá být už vše jedno.
Sedím schoulená v zákoutí, zádami opřená o část toho rozsáhlého, nepřátelského a ledově mrazícího masivu, co tvoří tuto jeskyni. Z každé strany na mě přitom doléhá stesk, smutek a šílená bezmoc. Takovou jako jsem ještě nikdy neměla možnost poznat. Dopadají neustále, jako kapky zmrzlého deště z rozpáraných mračen, jako šípy s jedovatými hroty uprostřed šerého pralesa, jako žihadla lesních včel zmírajících pro obranu svého domova. A nedají ani na chvíli pokoj. Na něco, jako je odpočinek se tu nehraje.
Přemýšlím, kolik z nás, z nás lidí, zvířat, je ještě naživu. Snad nás ještě pár zůstalo… I když, jsem celkem na pochybách. Mučí mě pouhá představa toho, jak to vypadá nahoře, na denním světle. Jestli teda i světlo se nezměnilo žalem v temnotu. V představách se mi míhají obrázky krajiny bez kraje, spíše tmy než světla, stromy, které už stromami ani nemůžou být, řek, které se mění v pochod smrti. Možná jen nějaký chemický rozbor by mohl potvrdit, že se jedná o látku kdysi živou.
Ne! Ne! Ne!!! Nech toho! Přece to nemůže být tak špatné. Ale ať je to, jaké je to, nemůžu se těmito představami utrýznit k smrti, i přesto, že lituji toho, že jsem neumřela tak, jako mí rodiče a bratr. A pochybuju, že mladší sestra mohla přežít. A jestli ještě žije, je jasné, že dlouhé trvání být nemůže. Ach ne... Vždyť má, možná spíš měla, pouhých sedm roků. Chci umřít, umřít a nemuset nad ničím přemýšlet. Chci pryč z tohoto lánu smrti a smutku.
Kdo ví, třeba mě to vysvobození čeká za pár minut, možná je na programu zítra… Na co asi tak umřu? Na podchlazení? Žízní? Nebo snad hladem? Zabije mě nějaké zvíře, co ještě, spíše náhodou, bylo zapomenuto na tomto světě? Pfff... Svět??? Měla bych do budoucna vymyslet vhodnější název tomu, co tu zbylo.
Ne, ať je to jaké chce, jedno už vím, alespoň jednu jedinou věc – ať už mě sprovodí ze světa cokoliv, má ruka, já, já to být nemůžu. Dala jsem slib už tím, že jsem přijala tento život. Dostala jsem ho jako dar, tak jako všichni, kteří se na tomto "světě" objevili, a nemůžu, nemám právo ho zahazovat.
...dobře slibuju, slibuju sama sobě a i Tobě Bože, že se budu snažit aspoň chvíli přežít a třeba i najít svou sestru. S Tvojí pomocí. Vždyť už mi nezbývá než modlitba.

přidáno 18.05.2014 - 08:49
Určitě zajímavý začátek. Ale pokud sama cítíš, že bys to dokázala napsat lépe, zkus si s tím ještě trošku pohrát. Protože pokud s tím nebudeš na sto procent spokojená ty, jak autor, pak nebudou spokojení ani ti, co to budou číst. Vypadá to velmi dobře, ale příběh se zatím moc nerozvinul, takže ten moc posoudit nemůžu. Ale přeju hodně štěstí při pokračování, určitě to bude stát za to ;)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Terraemotus : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Podvečerní roztřesenost mysli
Předchozí dílo autora : A co náš přítel Strach?

»jméno
»heslo
registrace
» narozeniny
Dzany [11], Caracol [12], nina [11], GULI [9], RashaNaamah [8], Jakar [7], Nokturna [4], funebráci [3]
» řekli o sobě
kmotrov řekl o Yana :
Ve své tvorbě se umí se obrátit naruby (tak, že to co je uvnitř, je vidět zvenčí) až to vyrazí dech. Je věčnou dívkou a věčnou mámou, byla taková vždy a na vždy taková zůstane.
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku