A co náš přítel Strach?

Zkoušeli jste už někdy z nějaké šlamastiky utéct? A vyhráli jste pak? Pokud můžu mluvit sama za sebe, tak utéct se mi nikdy nevyplatilo. Podle mě bývá odměna, alespoň většinou, přímo úměrná vykonané práci. A utéct umí přece každý, na tom není nic obdivuhodného. Přesto se nejspíš budeme neustále pokoušet před něčím, či od něčeho utéct.
Myslím si, že každý bychom aspoň na chvíli chtěli utéct z té nejzapeklitější šlamastiky, z toho zamotaného klubka, které se tak těžce, pokud vůbec, dá rozmotat. Ano, mám na mysli našeho společníka – Život. Co nás vede k tomu, že bychom rádi utekli od všeho, co se nám jeví jen trochu složitější? Vězí v tom zbabělost? Nebo snad strach? Mnoho z nás, myslím, vidí strach jako něco, co nám překáží v otevřené cestě k snadnějšímu životu. Musím uznat, že by to bylo hezké. Bylo by hezké neznat strach a jít do všeho naplno. Ale dovedu si pak představit to množství popálených rukou, způsobených zbrklostí našeho činu.
Strach je jako nemoc. Přijde obvykle tehdy, kdy ho potřebujeme nejméně a zasáhne svou největší silou. Ale vím, že strach je něco přirozeného. A také něco, proti čemu se nejde bránit meči a noži a neuchrání nás proti němu ani štít. Ale proč se chránit? Myslím si, že když se naučíme se strachem spolupracovat, bude nám nápomocný. Strach nám sice vymezuje jen určité pole působnosti, podobně jako když jsme v uzavřeném kruhu ohně. Pokud však máme po ruce vodu a budeme si oheň držet v bezpečné vzdálenosti od těla, pak je to právě on, který nás chrání. A také nám dopřává tu službu, že chrání i ostatní před námi. Nemyslíte, že je to tedy právě strach, který nám pomáhá žít správný život? Oheň hlídaný vodou, strach hlídaný dávkou odvahy. A odvaha je přeci jen pouhá víra v dobrý konec.

Tak budeme neustále utíkat a domnívat se, že tentokrát to máme vyhrané? Budeme v budoucnu opouštět potápějící se loď jako první? Nejsme přece krysy. Že ne?