si tohle asi nepřečte
přidáno 12.02.2014
hodnoceno 5
čteno 960(27)
posláno 0
Před nedávnem jsem zde představoval píseň Uleť od skupiny Hudba Praha. Představoval jsem ji na počest přesunu svého pracovního místa do [oupnspejsu]. Nyní mohu prohlásit, že (alespoň) náš [oupnspejs] není zas takové zlo, jak jsem se prve obával. Dokonce mohu prohlásit, že mě o něco obohatil.

Zaprvé mi rozšířil hudební obzory. Vzhledem k tomu, že jsou v [oupnspejsu] sluchátka základní pomůckou na uzavírání se do hlukové bubliny, byla zde nutnost rozšířit výběr hudby. Tak jsem poznal Toyen, Letadlo a Tichá Dohoda a opět jsem tak svůj playlist vzdálil většině svých vrstevníků a vrstevnic.

Zadruhé získávám lepší představu o celkové podobě naší korporace. Tak například kolegové z Amplionu pořádají hlučné porady. To je celkem logické, ampliony vždy sloužily k vyřvávání.

Pak byste možná mohli čekat, že jsem poznal nové lidi. Ale ouha - to není tak. Dovolte mi nejprve malou odbočku.

Existuje vcelku velká skupina lidí, kterým jsem nebyl představen, ale přesto je vcelku znám. Vím, jak se jmenují křestním jménem, co dělají, kde bydlí, kde pracují nebo studují a také s kým se baví. A jak ví každý správný paranoik, tyto informace už mají svou cenu. Typicky se jedná o mé spolucestující z autobusů (nebo dříve vlaků). Vídám je každý den, ale neznám je. Tito známí-neznámi si pak často vyslouží štěk v některé mé povídce, jako příklad uvedu dva staré pány s baťůžky od notebooku vystupující v povídce Sokolí hnízdo. Ve skutečnosti jezdili z Říčan na Hlavní nádraží a byli to Češi.

Asi před čtrnácti dny byla provedena velká škatulata a mé zorné pole bylo poněkud oživeno. Naproti mě teď sedí jakási Veronika. Se sluchátky na uších tiše vykonává nějakou kancelářskou práci. Vypadá vcelku sympaticky a barvou vlasů se mi trefila do vskusu. Ale něco je opravdu špatně - neznám ji.

Je to paradox - na internetu se družně bavím s lidmi z Moravy, které jsem jsem v životě neviděl a netuším jak vypadají. Přesto nás pojí jakési přátelství. S jedním takovým jsem třeba založil časopis.

Na druhou stranu je tu osoba, kterou denně vidím zřejmě ze všech lidí nejdéle, ale vůbec ji neznám. Spojuje nás jen zasedací pořádek a odděluje nás jen nízká zástěna.

Skoro by se mi na adresu té zástěny chtělo zvolat: „Tear down this wall!“, ale má to háček - skutečná zeď je především v mé hlavě.
přidáno 16.02.2014 - 20:00
Davidsoft: samozřejmě, že pravděpodobnost, že bych si rozuměl s takto náhodně vybranou osobou, se limitně blíží nule. To vím.

Smutné na této úvaze je to, že jsem ji ukázal několika lidem a ti mi napsali, že podobný pocit chápou. Prý „daň za modernitu, řečeno s Marxem“ napsal zase někdo jiný.

Posléze jsem si začal hrát s termínem „izolacionismus“ - to je termín týkající se zahraniční politiky. A zajímavá věc se ukázala - takováhle izolace v měřítku jednotlivců je docela hezká metafora izolace v politice, všelijakých těch národnostních válek atp.

„Nesbližuje to, když jsou lidé spolu, ale to, když spolupracují.“ Jaká pravda! Krásně to vysvětluje, proč jsou občani města schopni uspořádat pogrom na vedle stojící gheto! (čtu teď Příběh Biafry, proto ty národnostní potíže)
přidáno 16.02.2014 - 06:47
Narazil jsi na velice zajímavé téma. V minulosti bez internetu by ses nejspíš bavil s lidmi, se kterými se hodně vídáš. Možná by sis s rozuměl, možná ne. Nyní se díky internetu můžeš přátelit s lidmi takřka z druhého konce republiky. (A kdyby nebylo jazykové bariéry, i světa.) Díky tomu máš větší šanci narazit na někoho, s kým si rozumíš a s kým se ti dobře spolupracuje.

Nesbližuje to, když jsou lidé spolu, ale to, když spolupracují (to, jak spolupráce sbližuje, je ukázáno v epizodě Star Treku: Nové generace "Darmok") a internet umožňuje určitou formu spolupráce na dálku. Je omezená, ale sbližuje. Kdybys k dané Veronice, kterou vídáš, přišel a řekl jí, že se ti líbí, jak velká je pravděpodobnost, že by s tebou chtěla vydávat časopis? Neviděl jsem ji, takže mohu jen spekulovat, ale řekl bych, že moc velká ne. Dnes mají lidé víc na výběr; nemusí se přátelit s těmi, se kterými je spojuje jen zasedací pořádek. Někdy je to výhoda, jindy nevýhoda.

Je jedno, kolik času spolu dva lidé stráví, podstatné je, kolik času stráví vzájemnou spoluprací. Dokud budou lidé jen sedět vedle sebe a nevšímat si jeden druhého, k přátelství to nepovede. Otázkou však je, s kým se chceš přátelit. Počet skutečných přátelství, která může člověk udržovat, je omezený, a pokud toto omezení budeš překračovat, skončíš jako na sociální síti, kde má člověk dvě stě přátel, u kterých nezná ani jejich křestní jméno.
přidáno 15.02.2014 - 22:04
protoze koukam okem na chat..tak jsem si tuhle uvahu nasla..je dobra..vim,jak to myslis..odcizeni-nesprateleni a pritom tolik casu pospolu..nekdy to mam podobne..znam spoustu lidi - z odposlouchavni, kamarady kamaradu, lidi ze skoly, z mesta, z baraku a z vypraveni..oni nevi, kdo ja sem a ja znam vetsinou jejich jmena..tata mi vzdycky rikal, abych koukala kolem sebe..asi to je pozustatek
přidáno 13.02.2014 - 23:06
Tak to je hodně, hodně dobrý :-D
přidáno 13.02.2014 - 12:12
možná si to přečte :-D

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Veronika : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Uteču do lesů
Předchozí dílo autora : Totalita

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Ipad mini 5

Čtení i psaní na iPadu vás bude bavit!

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku