Nový domov.

Nový domov.

„Všude dobře, v důchodu nejlíp,“ řekla sousedka, když jsme se potkaly na chodbě, pohladila svého a odešla na obvyklou ranní procházku. Zamyslela jsem se nad tím, z čeho pramení její optimismus, a jediné, co přicházelo v úvahu, s přihlédnutím k jejímu věku, bylo spolužití s roztomilým pejskem. Po krátkém rozvažování jsem začala prohlížet na internetu obyvatele útulků, až jsem zahlédla vykulené štěně. Dlouho jsem neváhala a přivezla si vytouženou chlupatou společnici domů.

Moje soužití s psí slečnou z útulku se začínalo zajímavě vyvíjet. Po týdenním úsilí přinutit ji dělat potřebu mimo náš byt jsem docílila zajímavých výsledků. Zhubla jsem 2 kilogramy, spala minimálně, často vybíhala s pejskem před dům, obtěžovala okolní chovatele dotazy jak na to, hledala pomoc na internetu, marné!

Konečně se dostavil první chovatelský úspěch, ale za dost dramatických okolností. Chystaly jsme se jít ven, Čikina vystřelila ze dveří, já roztržitě za ní a klasika, zabouchly se dveře a klíče uvízly v bytě. Psa jsem šoupla sousedce s prosbou o vyvenčení, další sousedku jsem požádala o vstup na její balkón sousedící s mým, omluvila se a začala přelézat, provázena pokyny viditelně zděšené paní. Nebyl to uspokojivý výkon, ale potěšilo mě, že balkónové dveře mého bytu byly otevřené, což jsem vůbec nedomyslela před artistickým výkonem. Jakmile jsem měla opět pevnou půdu pod nohama, naštěstí už na správné straně balkónu, se srdcem až v hrdle, s rukama křečovitě zaťatýma do zábradlí, čekala jsem, až mi klesne hladina adrenalinu. Začala jsem pozvolna vnímat okolí a zaslechla několik výkřiků. Na chodníku mávala sousedka igelitovým sáčkem a nadšeně povykovala „Paní K…, paní K…, Čikina se vykakala!“
V té chvíli jsem vůbec nechápala o čem hovoří.

Po neplánované balkónové scéně, kdy jsem si zahrála na cirkusového akrobata pokročilého věku, jsme přece jen realizovaly původní záměr a vyrazily na procházku. Nohy se mi stále mírně třásly, ale moje malá potvůrka nadšeně vystartovala, táhla jako kůň a hned za několik minut našla svůj cíl. Vyválela se v dobře rozložené chcíplé rybě a bylo jí evidentně slastně. To už mi praskly nervy a role se obrátily. Tentokrát jsem táhla jako kůň já, naštěstí proti větru, takže smraďoch za mnou neměl šanci mě „vůní“ totálně zdecimovat a jen jsem tiše doufala, že po vykoupání bude zase heboučká a voňavá. Nebyla.

Po třech 3 týdnech jsme uspěly v disciplíně kam a kdy s hovínkem, ale za cenu velkých ústupků z mé strany. Vypadalo to, že už nikdy nebudu spát nepřetržitě více jak čtyři hodiny. Byla jsem vykázána ze svého oblíbeného křesla a sledovala televizi z gauče pod mizerným úhlem, na obrazovce jsem viděla neskutečné výjevy a byla stále ve střehu, kdy pes uvolní výhodný post, abych se alespoň chvíli mohla nechat hýčkat pohodlným křeslem a dobrým televizním obrazem.

Moje rádoby důsledná drezůra zaznamenávala mizivé úspěchy. Pro pokyny „Zůstaň! Lehni! Místo!“ si psí slečna zvolila vlastní výklad. Něco jsem již pochytila. Režim krmení a jídelníček si vybrala sama. Kdykoliv jsem přišla domů, hned mezi dveřmi mě téměř srazila na zem, prohlédla tašku, kapsy, krk, pokoušela se uplatnit „francouzáka“ (měla jsem už několik oparů), začala jsem se obávat, že za chvíli bude chtít ukázat občanský průkaz, peněženku a zakáže mi vycházky. Pokud to takhle půjde dál, budu brzy dobře vychovaná. "Musím si upevnit dominantní pozici," pomyslela jsem si a pečlivě pročítala veškeré dostupné rady na internetu.Chybami se člověk učí, ale chovatelské chyby je obtížné napravit, pokud to vůbec lze.

Jednoho deštivého dne jsem vytáhla trendy pláštěnku, aby moje blondýna byla během procházky v relativním pohodlí. Nechápala, co jí navlékám, vytřeštila oči a držela. Po obléknutí se zafixovala do bizardního postoje, což v jejím podání byl velbloud těsně před mrtvicí. Postrčila jsem ji něžně ke dveřím, kde chudinka upadla, nejdříve čumákem na podlahu, poté na bok. Nezbylo nic jiného, než ji postavit na všechny čtyři a táhnout na vodítku ze dveří bytu. Vybavily se mi obrázky s dětmi vlekoucími za sebou dřevěného kačera. Snesla jsem nešťastnici po schodech, bezvládnou vyvlekla před dům a tam vše vzdala. Vzpomněla jsem na článek, ve kterém zvířecí psycholog viděl plakat jezevčíka, a tak jsem milovanou Čikinu vysvobodila z oblečku ve chvíli, kdy se chystala rozbrečet. To, co následovalo, nezapomenu do konce života. Vyskočila, olízla mě a usmála se. A tak už nikdy textil na hustý blonďatý kožíšek!

Nyní i já občas při setkáních říkám "Všude dobře, v důchodu nejlépe!"