Esmeralda

Běžela jsem hustou mlhou. Neměla jsem pojem o čase a netušila jsem, kam běžím. Jediné, co jsem v tu chvíli věděla, bylo, že až na to místo doběhnu, poznám ho. Moje kroky vedla jen krásná a rytmická hudba.
Neúnavně jsem pokračovala v cestě, až se mlha pomaloučku rozestoupila a já se ocitla před katedrálou Notre Dame v Paříži. Pouhý pohled na toto místo naznačoval, že rozhodně nejsem v 21. století.
Všimla jsem si hloučku lidí uspořádaných do kruhu, ve kterém se střídali a předváděli pro mě nepochopitelné taneční kreace. Nejvíce obdivu se dostávalo cikánské krásce Esmeraldě. Upoutala mě okamžitě, vyzařovala z ní obrovská pozitivní energie a charisma.
Zanedlouho ale naši skupinu rozehnali vojáci. Esmeralda mě chytila za ruku a utíkaly jsme kolem katedrály, kde nás ale tajným vchodem vtáhl dovnitř hrbáč. Odvedl nás do samého středu katedrály, kde jsme byly v bezpečí.
Pozorovala jsem, jak se Quasimodo nápadně a trochu nemotorně dvoří krásné cikánce. Sliboval jí, že nikdy nikoho nenechá, aby jí ublížil. Sliboval jí, že jí bude navždy chránit.
Do očí mi vhrkly slzy – mezi nimi bylo něco krásného. Nevím, zda se to dalo nazývat láskou jako takovou, ale tyto dva něco neodlučitelně spojovalo.
Po nějaké době jsme se všichni opět sešli před katedrálou. Nezněly zde ale divoké rytmy cikánské hudby. Tentokrát jsme s Quasimodem bezmocně sledovali, jak lidé, kteří neměli pochopení, ničí nevinný život. Esmeraldina svíčka navždy zhasla. Slzy mi kanuly po tvářích, když jsem sledovala, jak si hrbatý zvoník s pláčem lehl a objal bezvládně ležící tělo jeho mrtvé lásky. Krásná Esmeralda, byla mrtvá a s ní i jediný člověk, který ji doopravdy miloval – Quasimodo.
Nádherný, ale smutný příběh Victora Huga – Chrám Matky Boží v Paříži. Ale snad už je jim lépe, než na tomto světě.