Lavička

© Megynka

Každý den jsi sedával ve stejný čas
na konci šedivého dne
na lavičce vzpomínek ...

Žmoulal jsi v ruce papírek
z právě dokouřených cigaret
a doufal v lepší zítřky ...

V prstech měl jsi třísky,
možná z tvé práce
a na čele zoufalou vrásku ...

Rty chtěly položit otázku,
však nebylo komu,
kdo by tě poslouchal ...

A tak ses nadechl a zadoufal,
se slzou v oku
a s tichou myšlenkou ...

Přání se občas odemknou,
když navlékneš nit ze svých nadějí,
jenže tys zmizel ...

A já teď cítím ten svízel,
který tě trápil v deštivé dny
na této lavičce
bolavých vzpomínek ...

Vyhasl ledový plamínek
a zbyl tu jen ten papírek
od poslední krabičky tvých cigaret.

Neodejdeš, když tě nepustím ...