Chycený los

Lapen do propasti ležel tam los celé dny, měsíce i roky. Trvalo dlouho, až příliš dlouho dokud nezemřel hlady, žízní a naprostým vyčerpáním, který život bez dechu a pohybu přináší. Stál hluboko v hlíně a blátě, těsně na hraně mezi tmou a dnem, mezi životem a smrtí, mezi dočasným a věčným. Během jediného momentu se jeho život vtěsnal do úzkého prostoru hliněných valů, zmenšil se na jedinou úzkou jámu, ve které se zastavily všechny jeho pohyby. Zvedal hlavu, přičemž se parožím zapíral o chladnou zem a snažil se vyprostit ze stěn, které obklopovaly celé jeho tělo a svíraly ho jako zobáky supů svírající mršinu. Nijak jinak, než jako prostá mršina už se cítit nedokázal. Viděl stíny, jak dosedají pouhé kroky od něj, jak se mlsně olizují a připravují se hodovat na jeho tlícím těle, zatímco jeho duše bude navěky nucena pozorovat ten jediný výjev. Nikdy nepochopí, jak ta jediná jáma mohla být nastražena právě na něj, i jak mohl ve vší moudrosti i opatrnosti zapomenout dívat se před sebe. A tak v jámě bez východu čeká a čeká na jediné. Na jedinou tu věc, která tak jistá je v životě i těch nejubožejších, nejpolitováníhodnějších, namyšlených, hloupých i chytrých, zkrátka v životě každého. Pomalu čekal na smrt – na poslední místo, které jej snad vysvobodí z nejtrýznivějšího vězení.
Jedno kopyto míjí druhé, hlava se kýve ze strany na stranu do rytmu dlouhé chůze vyprahlou zemí. Dlouhé hubené nohy dunivě udusávaly hlínu, takže do ní vytvářely mělké obrysy širokých kopyt. Šedé mraky se na obloze seskupovaly do obrazců zakrývajících postupně celou oblohu. Los obracel mohutnou hlavu se statným parožím směrem k nebi, aby lépe slyšel dunivé zvuky hromů a viděl blesky na vlastní oči. Co chvíli jeden ozářil temnou oblohu, čímž osvětlil okolní krajinu a los poprvé uviděl, že na mnoha místech se země vlivem střídání dlouhého deště a dlouhého sucha propadala, vytvářejíc tak brázdy a jámy různých velikostí i tvarů, často však velmi mělké, s postupně se svažujícím břehem. Země se propadala sama do sebe, vstupovala na místa, odkud sama vyvěrala a to vše přišlo losovi podivné; nikdy by se nevrátil do míst, odkud pocházel, kde se živila a kde přebývala celá jeho rodina po generace.
Los znovu přemýšlel o dni, kdy jeho kopyto minulo pevnou zem, a zřítil se do nejhlubší jámy v celém okolí. Litoval hořce toho dne, kdy poprvé neviděl více, než obrys trávy a slunce daleko na obzoru. Poprvé litoval, že opustil stádo, zanevřel na své druhy i předky a vrhl se vstříc hledání lepší země, chutnější trávy a druhů lepších pro život. Neopustil jej dobrovolně, byl spíše vyhnán. Nikdy neměl sílu svého otce, ani odvahu své matky, vždy měl menší tělo a slabší nohy než jeho bratři a sestry a nikdy se plně nenadechl do plic. Odsuzující pohledy trestaly každý jeho dětský krok a pronásledovaly jej až do chvíle, kdy naposledy opustil obzor svého rodného údolí. Pronásledovaly jej i zde, na tomto místě posledního spočinutí, v hrobě vykopaném samotnou zemí dávno před tím, než se narodil a mohl opustit vše blízké. Kopyty projížděla první křeč, bolest, která na něj bude dorážet s každým dalším dnem silněji, úporněji, bez ohledů na zmařený život, i bez ohledů na jeho bolest vnitřní. Jedna bolest nestačila. Los si přál zemřít. Přál si smrt právem, právem, které vyplývalo z veškeré jeho existence i těžko snesitelných muk.
Blesky a hromy nabývali na síle, oslepovali jej a ohlušovali stále častěji, takže nejednou ztratil pojem o dalším kroku i prostoru, který jej čeká. Bouře přicházela pomalu, trpělivě vyčkávala na obloze, než spustila první ledové kapky, které měly jediný cíl – zahnat losa v kout. Losovy dunivé kroky se stávaly těžšími, jeho hlava se čím dál více skláněla, aby jeho oči nemusily čelit přílivu ostrých ledových kapek, pokoušejících se jej oslepit a podmanit si jeho život. Konečně šlápl na okraj, jeho kopyto se prudce sklouzlo po rozbředlé zemi a jeho hruď s celou vahou těla dopadla na tvrdý okraj. Dvě nohy visely v prázdnu, zatímco dvě se marně snažily o jeho vysvobození. O vysvobození ze spárů matky země, země živorodé i smrtící.
Dobře si pamatoval na první moment zmatení, bez něhož by v té hluboké jámě dnes nebyl. Kdyby se nelekl, kdyby panika nezachvátila celé jeho tělo, možná by dvě nohy stačily k vyzvednutí celého těla pryč, zpátky na zem, nikoli do jejího lůna. V těch hlubokých útrobách nezbývá než čekat na smrt, která nepřichází když on chce, nýbrž když sama tomu vybere. Jak dlouho jej tady vlastní rakev bude hostit, než konečně navždy v klidu ulehne? Není jiná cesta než cesta vytrvalého uvědomování, odříkávání posledních slov, a hlavně, hlavně čekání v to konečné smilování.
Trvalo tomu dlouhé čtyři dny, než milostivá smrt se snesla na skromný hřbitov losa. Ona sama vpadla na tu zem rychle, opomínala všech zábran stavěných ji umíráním do cesty. Celé jej obešla, jako by ti dva spolu nikdy dříve nespolupracovali, jako by nesnášeli úděl toho druhého, i jeho zvrácené potěšení v tomto spasování lidí. Však když už tam byla, nebylo nikomu do pláče, spíše v opak se los obracel. Při posledním výdechu už nemohl být šťastnější. Tak hrozné bylo jeho umírání.