Cesta sněhem

Jsem teprve na začátku,
nohy jdou v klidu.
Ještě pořád vidím na cestu,
a tak dál sněhem plynu.

Začíná se to zhoršovat,
zima je proradná bestie.
Nechce tě nechat,
radši si na tebe zlost vylije.

Chci dojít až na konec,
kde třeba bude čekat ona,
a snad i šaty by mít mohla.
Jen doufám, že tam neuslyším zvonec.

A tak s vášní jdu dál,
nohy začínám nutit.
Už toho napadlo víc,
než čím bych se chtěl brodit.

Ještěže tam čeká ona,
jinak bych cestu vzdal.
Takhle však půjdu dál,
i kdyby mi nezbyla žádná noha.

Konečně začínám vidět její obrys,
to musí být ona!
Čeká tu celý den,
určitě jí není zima!
A má i šaty, jaké jsem si přál.

Mně však zima je,
necítím vlastní prsty.
Ona mě ale zahřeje,
nehledě na nehty, které mizí jak listy.

Už je tu na dosah k mé ruce,
stačí se natáhnout.
Škoda jen, že nezbylo mi nic,
než tlukot vlastního srdce.

A tak tam ve sněhu ležím,
ona mě sleduje.
Tak ráda by mi chtěla pomoct,
jenže nemůže.