Prvotřídní trapas

Normálně mám SIMku operátora O2, ale kvůli příteli jsem si pořídila SIMku od T-mobile, abych si mohla aktivovat volání od 7 do 7, a abych si s ním mohla po večerech a ráno volat, když už se vídáme tak málo. Ale vzhledem k tomu, že mám jen jeden mobil, jsem si nechala opravis svůj startý a protože Tadův zlobil, dala jsem mu ho. Na oplátku se mi do ruky dostal jeho stará Sony Ericson, taková tak trošku cihla s vycvakanými klávesami.
V neděli večer, před tím, než mu zavolám, jsem se rozhodla promazat zprávy, abych tam měla místo. A jak tak vesele promazávám zprávy a usmívám se nad tím, co jsem mu psala ze školy, když jsem měla dlouhou chvíli, narazila jsem na SMSku, která mi zmrazila úsměv. Její znění bylo:

Ahoj, nevim, jak se jmenujes, ale strasne se mi libis. Asi jsem se do tebe zamilovala. Zitra se ozvu, pa.

Samozřejmě, jsem trošku žárlivý člověk jako jsme všichni, když někoho milujeme. Jen ne až do takové míry, že bych mu zakazovala chodit ven se svými kamarádkami. Jenže tahle SMSka ve mě vyvolala přirozený obraný reflex a byla jsem odhodlaná se klidně i bít jen proto, aby mi bylo zachováno to, co pro mě je vším, takže ON.
Jakmile jsem mu zavolala, zeptala jsem se s obavami na tu SMSku. Bylo mi řečeno, že si myslí, že jde jen o vtip, že na to nereagoval a dotyčná se ani druhý den neozvala. Že bych o tom jinak věděla. To mě uklidnilo, ale nehodlala jsem se smířit s tím, že bych to tak nechala.
"Mám na to číslo zavolat?" zeptala jsem se ho. Odpověděl, že ano.
A tak v každé ruce s jedním mobilem jsem se do toho pustila. Vzala mi to žena, jejíž hlas musel odpovídat věku mezi 30 a 40. Na chvíli mě to zarazilo, ale jelikož mě bojová nálada stále ještě neopustila, pustila jsem se do toho, co způsobilo v příštích dnes příčinu smíchu pro spoustu lidí:

"Ano, slyším," ozval se ten hlas.
"No, ahoj, hele, říká ti něco číslo *** *** ***?"
"Ne, proč?"
"Protože je to číslo mého přítele a z tvýho čísla na něj přišla SMSka (přeříkala jsem její znění), nevíš o tom něco?"
"Ne, to nevím," ozvalo se poněkud pobaveně a zároveň zaraženě.
"Dobře, budu to brát jako omyl, měj se," položila jsem hovor a zárověň přemýšlela, jestli jsem to nepřehnala, natož pak s tím tykáním. Ale říkala jsem si: tak jako tak, starší ženská, kterou zaručeně neznám.
Tadeáš se smál tomu, jak jsem ji do mobilu seřvala a víc se už o tom nemluvilo. Rozloučili jsme se a šli jsme spát.

Včera jsem mu volal znova a svěřila jsem se, že mi ta SMSka přeci jen nedá spát. V tom se na druhé straně rozhostilo ticho a pak se ozvalo:
"Zlato, vydrž, já jdu na balkón, abychom se pořádně slyšeli."
Nechápala jsem proč, ale čekala jsem a z neblahého tušení mě mrazilo po zádech.
"Ono je to s tím složitější," ozvalo se po chvíli.
"J-jak složitější?" zakoktala jsem.
"Víš, no... Jak to říct....," váhal a slyšela jsem, jak se snaží zadržet smích.
"Pro boha, řekni mi to!" naléhala jsem.
"No dobře, byla to moje vychovatelka z intru."
Najednou jsem neměla slova. Vyrazil mi na čele pot. Připadala jsem si trapně a najednou jsem nevěděla, jestli mám brečet a nebo se smát.
"Zopakuj to," zašeptala jsem přiškrceně.
"No, prostě si seřvala mojí vychovatelku z intru. Mám se ti za tu SMSku omluvit, že to bylo ze srandy, z hecu," řekl se smíchem.
"No to si děláš....," nedořekla jsem a už bojovala se smíchem.
"Ne. Už se mi za to taky omluvila a dostal jsem za to nanuka," zasmál se.
"Miláčku, prosím tě, běž se jí za mě urychleně omluvit," vyhrkla jsem se smíchem. Nedařilo se mi zachovat vážnou tvář.
Šel a za chvíli jsem už slyšela úryvky hovoru mezi ním a vychovatelkou. Poznala jsem její hlas, byl to přesně ten z toho hovoru a zněl taky mírně pobaveně.
"...a řekni slečně, ať se nezlobí, že to bylo ze srandy....," já se nezlobila, jen jsem si připadala trapně. Už jsem chápala, že to byl vtip, ale seřvala jsem jeho vychovatelku. Myslela jsem, že se asi propadnu, i když jsem ležela už v posteli.
Pak se Tad ozval: "Mám ti jí dát k telefonu?"
"Na to rovnou zapomeň!" vyjekla jsem a zčervenala ještě víc.
Rozesmál se a odkráčel zpět do pokoje, kde byli i ostatní kluci, kteří jsou s ním na pokoji.
"Co je?" ozval se jeden z nich.
"Právě jsem Péťe říkal, že zjebala vychnu," odpověděl vesele Tad, jako by se nechumelilo (což se ve skutečnosti taky nechumelilo, ale pro mě padaly trakaře!)
Slyšela jsem, jak se ti zbývající tři začli řehtat. To už jsem se smála taky, až jsem smíchy brečela.
"Boha jeho, to se může stát jenom mě," stěžovala jsem si odhodlaně dál, což u kluků vyvolávalo ještě větší smích.
"To nic, miláčku, tím se netrap," ozval se ten můj a už se pomalu přestával smát.
"To se stane," dodal.
"Jo, ale jenom mě," zavrčela jsem.
"Takovejch trapasů ještě bude," ozval se někdo z pokoje.
"Bohužel pro mě asi jo," bojovala jsem s dalším smíchem.
"Miláčku...," řekl Tad, když se mu podařilo alespoň trošku uklidnit."
"Jo?" zeptala jsem se znovu s obavami.
"Mě se ale líbilo, jakl sis mě bránila....," řekl rozněžnělým tónem hlasu.
Zaúpěla jsem: "Tak aspoň něco."
Ale to už se všichni čtyři na druhé straně znovu smáli.

Takže na konec to přeci jen dopadlo docela dobře. Jen je z toho trapas jak Brno. A to že prvotřídní trapas.
Ale také z toho plyne ponaučení: Ne každá SMS se zamilovaným textem znamená ohrožení nebo nevěru. Ale na druhou stranu je všechno zlé k něčemu dobré.

Díky této příhodě mám jistotu, že je mi naprosto věrný, protože na tu SMSku ani nereagoval. A on má jistotu, že mi na něm hodně záleží. A co si z toho odnášíme?

Smích a slib, že jestli se za ním do Odolky někdy podívám, budeme se od intru a jeho vychovatelky držet na míle daleko...