Konec zvonec světa

Jmenuji se Pavel Plísemník. Kolik mi je, na tom nezaleží. Teď vám něco
povím. A ne abyste se mi smáli ani abyste si o mně mysleli, že jsem
blázen. Já se vám taky nesměju a nemyslím si o vás, že jste blázni. Ale
jestli se mi budete smát a myslet si o mně, že jsem blázen, mně to může
být úplně ukradený, protože to stejně nebudu vědět. Pro mě za mě, mně to
může, to co si o mně budete myslet, být ukradený. Stalo se mi to, když
jsem jednou jel vlakem. Cesta trvala hodně dlouho a já jel sám a neměl
co dělat. A tak jsem začal přemejšlet o tom, co mi řekl můj kámoš. Že
brzo má nastat konec světa, že se o tom všude povídá. Ale nejdříve se
musí splnit pár starých legend. První legenda zní takto: kdysi dávno ve
starém Egyptě jeden starý moudrý muž předpověděl, že až začne hořet
pyramida, nastane konec světa. Jistá žena v Indii předpověděla, že konec
světa nastane, až se narodí dítě se čtyřma rukama, jedním okem a třema
nohama. Pak prý to dítě způsobí konec světa. Ve Francii zase před
strašně dlouhou dobou jeden zahradník předpověděl, že až začnou růst
černý kytky, tak nastane konec světa.

Jeden pán, který se jmenoval Mahý Saky, viděl, že konec světa vůbec
nenastane, jenom v roce asi 2000 se něco bude dít se zemí a o 13 let
později se stane něco velkolepýho se zemí, a proto spousta lidí zahyne
a jenom pár lidí přežije. Jeden Tatar tvrdí, že až tobě, čtenáři, za
celý tvůj život se něco ztratí, nastane konec světa. V Africe zase zní
legenda takto: že až přestane nadýl svítit slunce, lidé zmrznou a to
bude náš konec světa. Jinde zase tvrdí, že až někdo vykope poklad
Maharadžinců a najde v pokladě pozlacenou lebku, nastane konec světa.
Jiná legenda zní, že až na Antarktidě roztajou všechny ledovce, zaplaví
to svět a to bude potopa a to bude konec světa. Na Islandu je legenda,
že konec světa si způsobíme sami. Ale nikde není řečeno jak. Poslední
legenda zní, že konec světa nenastane, aspoň žádnou jinou legendu
neznám. A o tom jsem přemejšlel celou cestu vlakem. Když jsem dojel na
místo určení, stala se mi divná věc. Měl jsem se setkat se svým bráchou,
ale on tam ještě nebyl, tak jsem na něj musel počkat a stalo se mi něco
divného. Slyšel jsem, jak si dva lidi povídali. „Představ si, včera ve
zprávach povídali, že v Egyptě hořela pyramida…“ Ale dál jsem už nic
neslyšel, protože přišel brácha a jel jsem s ním koupit boty, který
brácha potřeboval, a pak jsem jel k němu domů. Když jsem jel s bráchou
koupit boty, tak jsme jeli autobusem a já si všimnul plakátu, na kterém
bylo napsáno, že v Indii se narodilo dítě se čtyřma rukama, jedním okem
a třema nohama, ale dál jsem ten plakát nestihl dočíst, protože autobus
měl už na semaforu zelenou. Pak když jsme vystoupili a šli koupit
bráchovy boty, šli jsme okolo květinářství a já si všimnul, že za
výlohou měli vystavený černý růže. A tak jsem si řekl: „Hořela pyramida,
v Indii se narodilo divné dítě a v obchodě prodávaj černý kytky. Že by
se plnilo těch pár věcí, co se má stát, aby byl konec světa?

Ještě, aby se tobě čtenáři něco ztratilo, ale já si myslím, že se ti,
čtenáři, už někdy něco ztratilo nebo alespoň ztratí. Takže další věc se
splnila.“ Pak jsme koupili boty a jeli domů. Pobyl jsem u svýho bráchy
pár dní a pak jsem jel domů. Nic zvláštního se nestalo. A když jsem
dojel domů, tak mě navštívil můj kámoš a povídá, že byl v Africe na
návštěvě u svého strýčka a ten mu řekl: „Představ si, že v Africe je
město, co se jmenuje Slunečný. Teda se mu říká spíš tmavé, proč, to ti
hned povím. Stalo se to asi takto – před strašně dlouhou dobou tam
přestalo svítit slunce a strašně dlouhou dobu tam nesvítilo, asi tak půl
roku. Spousta lidí měla málo síly a byli nemocní. Ale nikdo neví, proč
nesvítilo, a taky tam bylo místo tepla najednou zima.“ Tak jsme si
dlouho ještě povídali, a když odešel, bylo už pozdě večer. A tak jsem
šel spát, ale ještě předtím jsem se kouknul na zprávy. Ve zprávách byly
jako vždy samé katastrofy, ale jedna věc mě zaujala. Zaujalo mě toto: že
v jedný vesnici, která se jmenuje Paví Oko, se od roku 2000 dějí samé
katastrofy, třeba čtyřikrát do jednoho roka tam byly povodně nebo asi
100 bouraček za 13 let nebo si tam prdlo hodně lidí najednou a pět lidí
se udusilo nebo výbuch letadla a tak dále. Ale skoro celá vesnice
vymřela nebo se odstěhovala, ale o 13 let později se tam začalo dít čím
dál míň katastrof. A pak jsem to vypnul a šel spát. Ráno jsem se
probudil, a protože byla sobota, tak jsem si udělal snídani a zapnul
televizi. Zrovna tam běžel dokument o Antarktidě. A zrovna tam říkali,
že ledovce tajou hodně rychle, a pokuď to takto bude pokračovat, tak
brzo roztajou. Ale najednou se tam objevily barevný pruhy a zrnění,
a když to konečně naskočilo, tak se tam objevil nápis: »Tato porucha
není na vašem příjmači«. Tak jsem vypnul televizi a šel si číst noviny
a titulek na nich byl, že Duga Pijavica vykopal poklad Maharadžinců. Vy
asi nevíte, kdo to je, tak já vám to povím. Je to slavný archeolog. A on
v tom pokladě našel pozlacenou lebku. Pak jsem si uvědomil, že se už
splnily všechny ty legendy, co mi můj kámoš řekl, že se maj splnit, aby
se stal konec světa.

Tak jsem si sednul do kouta a čekal na konec světa. Ale žadný
nepřicházel, a tak jsem si řekl, že to, co se má stát, aby byl konec
světa, se nestalo. Už jsem si oddechnul, že se mi nic nestalo, ale
najednou se mi před očima objevil nápis:

Konec zvonec světa