Otazníky

"Já vím, že už tě neuvidím ....."
to z hrdla vyprahlého
jak pouštní písek
vydral se vzlyk .......

Stála kousek vedle něj
a podrážkou boty
do prachu vrývala
veliký otazník ....

Stačil však jediný
trochu silnější
a nečekaný
poryv větru ......

Autogram v písku zmizel ....
i on ....zahlédla
vzdalující se záda ....
v šedivém svetru .....

Zavřela oči a poslouchala
sonátu, co vítr
tak konejšivě
a snad jen pro ni v té chvíli hrál ......

Pak jen rameny pokrčila ....
otřela slzy hřbetem ruky ...
"Oba máme v očích tisíc otazníků.....
a vidíš .....
Ty ses na ty moje
ani jednou
nezeptal ......!"