Co všechno je člověk schopen podstoupit pro lásku? Tato povídka však v žádném případě není návodem k použití pro další zamilované...
přidáno 05.02.2008
hodnoceno 7
čteno 950(30)
posláno 0
„Co dělá v sobotu babička?“, překvapil mne hned po ránu touto otázkou můj manžel Jiří, když jsme se ještě slastně povalovali na vytouženém „letišti“. Právě před chvilkou zamáčkl budíka, a Jirka věděl, že mu nezbývá nic jiného, než svůj pelíšek na nějakou dobu zase opustit. Zaměstnání získal teprve nedávno a nemohl si dovolit přijít pozdě.
„Proč se ptáš?“, odpověděla jsem také otázkou. Jiří se posadil na posteli.
„Nemohla by nám pohlídat Lukáška?“ Překvapilo mě to. Náš dvouletý syn byl sice mojí maminkou a svojí babičkou milován, ale o víkendu jsme si většinou nenechali péči o Lukáška ujít.
„Mám zajištěný stůl v nedaleké restauraci! Jen pro nás dva!“, slyšela jsem Jiřího, když odcházel do koupelny.
„Musíme přece to naše výročí svatby nějak oslavit, ne? Nebo si myslíš, že jsem snad zapomněl?“
Usmála jsem se. Musím sebekriticky přiznat, že v tomhle směru byl Jiří výjimkou. I když jsme byli svoji teprve tři roky, nikdy na výročí svatby nezapomněl a kytice krásných růží, které jsem tolik milovala, na mne vždycky každý den „D“ čekala na stole v obýváku. Ale, že bychom šli spolu někam do společnosti, to tady ještě nebylo. Jiří byl dlouho nezaměstnaný, já na mateřské dovolené. Pobírané sociální dávky stačily jen na to nejnutnější a Lukášek také nemohl být o nic ošizen.
„Tak co tomu říkáš?“, slyšela jsem Jirku, když mu připadalo, že nějak dlouho neodpovídám. Jeho otázka mne vytrhla z příjemného rozjímání.
„A na to máme?“, zeptala jsem se.
„Nestarej se, to je moje věc“, reagoval Jirka, když si v kuchyni u stolu pochutnával na své každodenní dobré kávě.
„Ty se postarej o hlídání. Ostatní zařídím, víš? Vždyť jsme spolu už tak dlouho nikde nebyli…“. Podíval se na mne mžourajícíma a ještě trochu ospalýma očima a něžně mne políbil. Jeho něžnosti jsem milovala.
„Dobře, ty moje sluníčko! Zařídím to!“ Pootevřela jsem dveře do ložnice, kde jsem zaslechla jakýsi zvuk. Ale Lukášek ve své postýlce klidně spal. Asi se mu něco zdálo.
„Podívej, jak spinká…“.
Jiří se otočil.
„Měli bychom mu pořídit sestřičku, co říkáš?“, objal mě kolem ramen.
„No tohle tě ani nesmí napadnout!“, reagovala jsem, ale oči se mi přitom smály. To už se Jiří v předsíni oblékal.
„Tak já jdu do rachoty a dej Lukáškovi pusinku i za mě. Vrátím se večer a další domluvíme!“. Dveře zaklaply a já si šla ještě chvilku užívat teplé postele, než se Lukášek probudí a začne se hlasitě domáhat svých práv.

Maminka jako vždy nezklamala.
„To víš, že Lukáška pohlídám, už se moc těším, jak si ho zase užiju, bude to fajn“, to byla její bezprostřední reakce, když jsem jí vylíčila, oč mi jde.
„Jen se klidně běžte s Jirkou bavit a nedělejte si starosti. Přijdu odpoledne, aby ses mohla v klidu vypravit“.

V sobotu bylo krásné jarní počasí, s oblohou bez mráčku. „Hlídací babička“ moc práce kolem vnoučka neměla. Společně si užívali sluníčka v parku a báboviček na nedalekém pískovišti. Před večerem přivedla Lukáška domů. To už jsem se prohlížela v zrcadle, ve svých tři roky starých šatech, které jsem naposledy měla na sobě na naší svatební hostině.
„Hm, sluší ti to. Pořád seš ještě kočka“, slyšela jsem od maminky. Jen nějaký šperk tomu chybí. Co říkáš tomuhle?“ Maminka vytáhla z tašky krabičku a otevřela ji. Ten zlatý řetízek s červenými broušenými kamínky jsem znala. Byla to rodinná památka po mojí babičce.
„Je tvůj. Já už ho nebudu stejně nikam nosit. Babička by to určitě schvalovala a tobě se k těm červeným šatům opravdu báječně hodí, vidíš?“ Zapnula mi řetízek na krk a já musela uznat, že má pravdu.
„Díky mami. Jsem moc ráda, že tě mám“. Věděla jsem, že to mamku potěší. Vždyť pět let už byla na světě sama. Táta s mojí mladší sestrou bohužel nepřežil následky autonehody a moje rodina a hlavně Lukášek, byl tak pro moji mamku jediným štěstím. „Buď tady hodný a nezlob babičku“, políbila jsem Lukáška na tvář, když jsem s Jiřím kolem páté odpoledne odcházela.

V luxusní restauraci, kam mne Jirka pozval, bylo příjemné intimní osvětlení. U rezervovaného stolu dvě pohodlná křesílka. Ještě, než jsme stačili usednout, ozval se tichý číšníkův hlas: „Pár bude jistě večeřet, že?“ Jirka otevřel nabídnutý jídelní a nápojový lístek. Nabídka zde byla různorodá. Jen některým názvům občas Jiří nerozuměl a zadíval se na mne tázavýma očima. Zabrousil i na poslední kolonku v nabídce. Žádná z cen nebyla jen dvojciferná a začínala nejméně číslicí 6. Trochu mi zatrnulo, když jsme společně vybírali večeři a dobré víno. Ale když mne Jiří ujistil, že o útratu se nemám starat, vzdala jsem to.

„Pane, vaše objednané květiny pro dámu dorazily právě teď“, ozval se za mými zády tichý hlas číšníka. Než jsem se stačila otočit, stála na stole váza s velkou kyticí oranžových růží. Jak jinak. Jiří znal moji slabost dobře.
„To je pro tebe miláčku. Tak jako každý rok. Bez růžiček by to prostě nebylo ono!“, usmál se.
„Ještě mě chvilku rozmazluj, moc se mi to líbí…“, políbila jsem Jirku a všimla si, že číšník přináší objednanou večeři. Středně propečený biftek, téměř přes celý talíř, s velkou zeleninovou oblohou, krokety a tatarskou omáčkou neměl chybu a místnímu kuchaři se mimořádně vydařil.
„Tak, jak se ti líbilo tohle rozmazlování? Šlo to, ne?“, obrátil se na mne Jirka, když jsme společně dojedli.
„Bylo to skvělé. Ještě mě chvilku rozmazluj“, zopakovala jsem svůj požadavek. To už se v broušených číších perlilo červené víno.
„Jde ti to k šatům, proto červené“, vysvětlil mi Jirka.
„Tak na zdraví, na lásku, na štěstí, a také na nějakou tu sestřičku pro Lukáška!“, pozvedl číši. Připili jsme si. Jen proti sestřičce pro Lukáška jsem trochu protestovala, ale to bylo stejně jen tak na oko, aby to nevypadalo, že si nechám všechno líbit.

„Už se známe pět let“, povzdychla jsem si.
„Vzpomínáš? Tenkrát u lékaře, kde jsme se oba po prvé viděli v čekárně? Já uslzená od rýmy a ty kašlající rytíř? Už tehdy jsi mi kavalírsky pomáhal z kabátu, protože byla zima a mráz jako když praští. Přitom jsi nevěděl, kam s rukama. Tréma byla znát a já se ohromně bavila“.
Usmál se.
„No jo. A já přitom ještě neustále kašlal a ty zase kýchala co? Společně jsme se vzpomínce zasmáli.
„A ještě v čekárně jsme si domluvili první rande, viď? Jako by ty chřipkové bacily urychlily tu jiskru lásky, která mezi námi přeskočila, ani nevím jak…“.
Jirka se zasnil tak, jak jsem ho vždycky znala. Jemný, něžný, pozorný a pro mne krásný chlap, se kterým jsem od prvního spatření byla ochotná snášet dobré i zlé a který se v tomto ohledu za pět let naší známosti ani trochu nezměnil. Krátce po našem seznámení jsem tragicky ztratila otce a mladší sestru a Jirka mi byl v tomto období opravdu nepostradatelnou oporou. Večer příjemně ubíhal, nálada byla skvělá. Zavzpomínali jsme i na další prožité životní příběhy. Na první společnou dovolenou na horách, kde si Jirka na lyžích způsobil poměrně vážný úraz a já mu byla pečlivou ošetřovatelkou. Společným štěstím samozřejmě bylo narození zdravého synka a naše soukromá oslava nemohla skončit jinak, než připomenutím jeho neohrabaných krůčků a prvních lotrovin, kterými své rodiče potrápil.

Kolem druhé hodiny ráno požádal Jiří obsluhujícího číšníka o účtenku. Přinesl ji obratem, na pozlaceném tácku, přikrytou ubrouskem. Diplomaticky se vzdálil. Poodhrnula jsem špičku ubrousku a z konečné cifry se mi zatmělo před očima. 3 629,50 – to byly číslice, které mně připadaly jako malé nestvůrky, z nichž každá vybízela k otázce: „Máš na mě?“ Jirka však zůstával v klidu.
„Počkej tady, dojdu ještě k baru, dáme si panáka na závěr našeho úspěšného večera, co říkáš? Zaplatíme pak všechno najednou!“ Zůstala jsem s tichým souhlasem sama u stolu a Jirka odešel.

Bar byl mimo místnost, kde manželé seděli. Nechme teď vyprávět Jirku, jak to bylo dál, protože o tom Jitka nesměla mít ani tušení…..

„Tak. A jestli to teď nevyjde, tak si uříznu pěknou ostudu a naše oslava skončí fiaskem“, uvažoval jsem cestou k baru. Jak to tam vypadá, už jsem dobře věděl. Několikrát předtím jsem se tu byl jen podívat, abych „obhlídl situaci“. Vše bylo tak, jako jindy. Intimní přítmí, poblíže baru v sále několik popíjejících hostů. Za barem tác, na němž byly bez ladu a skladu poházeny mince všech nominálních hodnot, včetně papírových bankovek. Barman byl za pultem sám. Trochu se mi třásly nohy i hlas, když jsem si objednal dvakrát whisky. Jistotu, zda můj plán vyjde, jsem rozhodně neměl.

„K službám, pane“, barman sáhl pro láhev a začal nalévat. V té chvíli jsem usilovně přemýšlel, co mám říci dál. Musí se přece něco stát, jinak nemám šanci. Můj mozek pracoval na plné obrátky.
„Co mu řeknu? Že se vedle perou? Že se mi tam podařilo rozlít víno? Že se po něm shání nějaký údajný kamarád? A co když odsud neodejde? Bože, přece to musí vyjít!“, honilo se mi hlavou, když zasáhla „vyšší moc“.

„Je třeba vyplatit výhru na automatu!“, ozvalo se v tu chvíli, z místnosti sousedící s barem, když už jsem začal svůj plán považovat za ztracený.
„Promiňte, hned se vrátím a tu druhou skleničku vám naleju potom“, zaregistroval jsem barmanovu omluvu. Postavil láhev whisky do regálu a odcházel pryč. Na ten okamžik jsem právě čekal. Z kapsy své bílé košile jsem vytáhl předmět, na první pohled připomínající propisovací tužku.

„Teď se na mne snad nikdo nedívá“, otočil jsem se do sálu. V bezprostřední blízkosti baru nikdo neseděl, ostatní hosté byli zaujati sami sebou, u každého stolku blikající lampička. Začal jsem „tužku“ prodlužovat…. Pár vteřin, během nichž se mi podařilo tento teleskopický prut opatřený na konci silným magnetem, rozložit na celou délku, mi připadalo jako nekonečná hodina. Naštěstí barman měl vedle nějaké problémy. Bylo slyšet hádku a to mi pro daný okamžik vyhovovalo.Ulovit za pomoci tohoto nástroje z tácku za barem peníze, už nebylo žádným problémem. Měl jsem dávno vyzkoušené, že pokud jsou pod papírovými bankovkami položené kovové mince, zachytí magnet i tyto bankovky. Získat pětitisícovku s několika drobnými mincemi se mi tak podařilo během několika málo vteřin, prakticky na první pokus. Když se k baru vracel číšník, aby dolil objednaného „panáka“, už dávno „stříbrná tužka“ zase zdobila náprsní kapsu mojí sváteční košile a pětitisícovka odpočívala v kapse kalhot. Barman nic nezpozoroval. Na první pohled to stejně nebylo v lidských silách zjistit. Pětitisícovek bylo na tácku několik…

„Promiňte pane, ještě jednou se omlouvám“, doléval mi druhou skleničku whisky.
„S těmi hráči na automatu jsou vždycky problémy, trochu se to tam protáhlo…“. Chudák ani netušil, jak moc jsem mu byl za ty problémy vděčný a i díky jim můj plán beze zbytku vyšel.
„Vezmu si to vedle, mám tam u stolu manželku. Zaplatíme s ostatní konzumací“, vysvětlil jsem barmanovi, který jen němě přikývl.

„Tak už jsem tady, miláčku! Barman měl nějaké problémy u hracích automatů, musel jsem počkat“, vysvětloval jsem Jitce a na stůl pokládal skleničky s whiskou. Netušila, jak moc já toho panáka potřebuju. Profesionálním zlodějem jsem nebyl a ani nechtěl být. Všechno jsem vlastně dělal z lásky ke své milované Jitulince, jak jsem ji v intimních chvilkách nazýval…
Společně s Jitkou jsme v klidu dopili a já tak uklidnil hladinu adrenalinu.

„Pane vrchní, platím!“, zavolal jsem na vrchního, který inkasoval u vedlejšího stolu.
„Hned jsem u vás pane! Líbilo se vám tady?“, nadzvedl ubrousek na tácku a s profesionalitou sobě vlastní se zeptal:
„Účet souhlasí?“
Požádal jsem jej, aby přičetl ještě zkonzumovanou whisky a zaplatil jsem.
„Byl to opravdu vydařený večer. Děkujeme za skvělou večeři a vynikající prostředí….“, odpovídal jsem vrchnímu.
„Budu se těšit na vaši další návštěvu“, s úklonou odcházel vrchní, kterému jsem podle zvyku ponechal i nějaké spropitné.
Zabalil jsem kytici oranžových růží a společně s Jitkou se vydal na cestu domů. Oběma se nám ještě zpětně promítaly hezké prožité chvíle, i když já se určitého pocitu viny zbavit nedokázal.

Jitka se nikdy nedozvěděla, kde jsem vzal na zaplacení útraty peníze. Zakázal jsem jí po podrobnostech pátrat. Uvěřila mému tvrzení, že poctivě a potají jsem po korunce našetřil, abychom se mohli v tak významný den společně pobavit. A já sám? Nápad jak získat peníze, jsem nikomu neprozradil. „Stříbrná tužka“ však v náprsní kapse mojí košile zůstala…

přidáno 15.02.2008 - 21:30
Tak teda takhle pevný nervy opravdu nemám :-D Zrovna dneska jsem si říkala, co bych dala za to, kdyby mě někdo takhle opravdu miloval. Teď si nejsem jistá, jestli by mi to trošku, ale opravdu jenom trošku nelezlo na nervy :-D
přidáno 06.02.2008 - 13:13
Kitty, na Tvoji otázku můžu říci jen to, že by ten dotyčný byl zřejmě popotahován, přinejmenším pro přestupek a to ve formě krádeže či podvodu...
přidáno 06.02.2008 - 13:11
To všechno je pravda, jen ten konec dopadl trošku jinak... Ale pak by to ztrácelo tu správnou pointu. Díky za komentáře i hodnocení.
přidáno 06.02.2008 - 11:21
jo, to je opravdu síla... člověk je schopen pro lásku vážně udělat cokoliv... akorát by mě docela zajímalo, co by se stalo, kdyby někdo nechtěl vyplatit tu výhru :-)
přidáno 06.02.2008 - 10:55
Tak to je tedy síla!!!
Udrželas mě v napětí do posledního okamžiku!
To je všechno pravda????
Z takévého "počátečního nic..." krásně vygradováno!!!
přidáno 05.02.2008 - 20:13
Tušíš správně. Ale na Literu vyšla v poněkud jiném zpracování. Díky za pochvalu, vždycky to potěší.
přidáno 05.02.2008 - 19:54
tuším, že už jsem ji četla... ale pořád je stejně dobrá :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
OPRAVDU VYDAŘENÝ VEČER : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : NENÍ VŠECHNO ZLATO, CO SE TŘPYTÍ
Předchozí dílo autora : BYLA TO JEN NÁHODA?

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku