Rozhoupávací

Stalo se mi, co nemám rád,
že jsem se nemoh rozhoupat.

Vydávám já se odhodlaně
na ty své lovy beze zbraně,
tam na posedu bez hnutí
čekám až do zblbnutí
(až si mě kořist chytí).

Toho, co člověk neudělal,
toho prý nejvíc lituje.
Proč ale já bych teda spěchal?
Vím-li že vždy tu zítřek je.

Stojím teď já před Liščí norou.
Vyhlížím tady rudý vlas,
a nohy do zaječích berou
a v krku ztrácí se můj hlas.

Ach, kolik těhle směšných lásek?
Nejeden básník za ně pad...
V tom slyším ňáký tenký hlásek,
jak dává nejcenější z rad:

„Poslouchej, blbečku,
rozhoupej houpačku!

Nabil sis tolikrát,
nic nemůže se stát.

Tak se přec trochu snaž,
vykecával ses až!“