Silent Cure 2.kapitola - Svadba

Bylo jaro. Jemný větřík si pohrával s mými hnědými kudrny a nadýchával moje svatební šaty. Nikdy jsem si o sobě nemyslela, že jsem pěkná. Ale dnes, když jsem se uviděla v zrcadle, jsem nemohla uvěřit svým očím.
Vypadala jsem krásně.
Kromě bílých šatů s vlečkou, které mi dokonale tvarovaly postavu, jsem uviděla drdol plný zářivých sponeček, jež v mých vlasech zářily jako hvězdy na noční obloze. Všechno to byla práce Bravovy a mojí matky. Nevěřila bych, že se tak snadno spřátelí. Obě jsou rozdílné povahy jako oheň a led, a přesto seděly vedle sebe na lavičce před oltářem a s mě vzhlížely.
A naproti mě, pod květinovým obloukem s barevnými lístky, stál Brave. Můj budoucí manžel. Všechno byla dokonalé. V jeho hlubokých tmavě modrých očích bych se mohla ztratit. Všichni na zahradním altánku mě pozorovali, někteří radostně, jiní překvapeně, další závistivě, ale pro mě existoval jenom on.
Přinutila jsem své zkoprnělé nohy ve stříbrných střevících na podpatku pohnout se vpřed. Stále jsem se přibližovala k jeho plavým vlasům, dokonalým očím a skvěle padnoucímu obleku.
Podlomí se mi nohy, bála jsem se v duchu. Pak se zhluboka nadechla a došla až k němu.
"Jsi překrásná," zašeptal mi. Vážně jsem nemohla uvěřit, že tu teď stojím. Já, ta plachá holka, co nikdy neměla v životě štěstí, se vdávám.
Rozezněla se slavnostní melodie a oddávající začal říkat svůj monolog. Jednotlivá slova a věty mě ale unikaly.
"Dnes jsme se tu sešli..."
Pohlédla jsem na hosty, přestože mi dělalo velký problém od Brava odtrhnout oči.
"...všechny krásy života začínají něčím nevinným..."
Na lavicích seděla moje rodina, známí a přátelé. Poznala jsem ten pohled v jejich očích. Věřili mi. Přáli mi to. Nechali mi můj život ve vlastních rukou.
"...jako ptáčci zpívající v korunách stromů..."
Ano, ptáčci. A včeličky. Rozkvetlé stromy a vonící květiny. A ten nejdokonalejší muž na světě. Jenom pro mě.
"...proto se vám teď ptám..."
Zbystřila jsem a pohlédla zpět na Brava.
"Berete si, Brave Jenkinsi, Destiny Swam dobrovolně a z lásky?"
Srdce se mi rozbušilo a já měla pocit, že nemůžu dýchat. Nastalo ticho, hudba přestala hrát a ve vzduchu viselo jen Bravovo ANO.
"Berete si, Destiny Swam, Brava Jenkinse dobrovolně a z lásky?"
Bála jsem se tohoto okamžiku. Že se mi zadrhne hlas a já to nebudu moc vyslovit. Zdávaly se mi o tom zlé sny. Křičela jsem své ANO, ale nikdo mě neslyšel. Všechno zaniklo v neznámém šumu a mě zbyly oči pro pláč.
Ale teď jsem tady a tohle není sen.
Všichni mě sledovali.
Všichni mě slyšeli.
Všichni mě viděli, jak jsem nepravidelně oddechovala.
Čekali.
"Ano," prohlásila jsem pevně. "Miluji tě."
Ani jsem nepočkala, až oddávající dokončí řeč a dá svolení, a vtiskla Bravovi polibek plný touhy a vášně.
V obecenstvu se někdo zasmál, ale nemohla jsem odtrhnout rty od Brava, abych zjistila kdo. Následovala lavina potlesků a nepopsatelný pocit štěstí.