Div divů

Jednoho dne se probudím, podívám se na na svou ruku, zahýbu s ní abych věděl zda je to pravda. Přesto mi to nestačí, je těžké pro mě uvěřit to mu že jsem se narodil v téhle formě života. Rozhlížím se, vidím svůj pokoj, nábytek a nechávám dál bzučet můj budík který mě bez přestávky uvědomuje na mé povinnosti. Poslouchám ten pronikavý zvuk a přemýšlím nad tím, zda to všechno, co si pamatuju bylo reálné. Opravdu jsem dělal támto a tohle? Opravdu jsem z toho cítil něco takového? Vstanu a vejdu do koupelny. Omyju si obličej teplou vodou a kouknu do sebe do zrcadla, kouká na mě nějaký tvor. Má rysy které přípomínají něčí oblíčej. Má nos, oči, vlasy, kůži, vousy, pár akné. Dívám se mu do očí a čekám na jakoukoliv odezvu. Nic se neděje..., zvednu ruku a zamávám s ní abych si uvědomil, že jsem to opravdu jenom já sám. Vše co vidím a slyším, na to sáhnu a na co ochutnám, mi připadá tak zajímavé. Odkud to všechno to získalo takovou roli? Jdu se obléknout, sáhnu po oblečení a prohlídnu si ho. Na pohled by řekl každý, že je to obyčejná černá mikina. Já v tom viděl něco jiného. Na dotyk tak hebké, barva charakterizující cokoliv, co nás má přitahovat nebo odpuzovat. Byla stvořena pro tvory jak jsem já, abych si udržel teplotu těla v normě. Velice užitečný vynález.. jsem za něj vděčný. Venku uslyším radostný křik malých dětí, podívám se z okna a koukám na ten svět jenž se nachází před mýma očíma. Vidím odjíždět a parkovat různá vozidla vyrobena pro nějaký účel jako moje mikina, vidím stromy, ptáky, chodník po kterém chodí lidí podobní mě. Kde jsem se to ocitl? Je toho tolik co si můžu uvědomit až se divím tomu že se divím.