In the Fire - 2.kapitola | Call

Probudí mě velká rána a otcův křik. Jsou zpátky. Rychle se vyhrabu z postele a seběhnu rozvrzané schody. Otec stojí ve dveřích s mrtvolně bledým výrazem. Je celý od usazenin z kouře, jednu nohavici má dokonce spálenou.
Co se stalo? Dostali ty monstra? Kde je Jared?
Chtěl bych se zeptat, ale dřív než stihnu otevřít ústa, mou mysl zahalí hustá mlha a najednou mě to nezajímá. Zvědaví lidé v tomhle světě nepřežijí. To mi vždycky říkal otec. A já ho musím poslouchat. Nevím proč, ale musím. Od té operace, kterou jsem podstoupil před třemi lety, mi to ale nevadí. Naopak. Kdykoli splním nějaký rozkaz, učiní mě to šťastnějším.
„Proč tak dupeš?“ zeptá se s kamennou tváří. Ach ne, byla to přirozená reakce. Nepřemýšlel jsem a vyřítil se z pokoje. Takové chování je nutno vytěsnit z paměti, říkával táta.
„Omlouvám se.“
„Nebuď unáhlený a teď běž spát,“ odpoví sklesle. Otočím se a vyjdu schody.
Můžu ležet v posteli, jak dlouho chci, ale usnout se mi nedaří. Slyším, jak otec vzlyká a pláče. To jsem ještě nikdy nezažil. Tak hrozně moc bych chtěl vědět, co ho tak zlomilo, ale nemůžu si dovolit nad tím uvažovat. A pak se mi podaří usnout.
U snídaně oba dva mlčíme. Čekám, jestli se mě otec nechystá svěřit s tím, co se stalo, ale upřednostňuje mlčení. A já vím, že něco hrozného, nad tím přemýšlet nemusím. U snídaně totiž někdo chybí. Můj starší bratr Jared.
Nedokážu tu jen tak sedět a na nic se nezeptat. Vystřelí to ze mě dřív, než si stihnu zacpat pusu.
„Kde je Jared?“
Nastane hrobové ticho. Ani kukačky za oknem si nedovolí pípnout. Otec se na mě dívá neúprosným pohledem. Neměl jsem to vůbec vyslovit, teď mě potrestá. Proč jsem se vůbec ptal? Přeci mě to nezajímá.
Ne. Takhle mi moje mysl lhát nemůže. Zajímá mě to!
„Je mrtvý.“
Vytřeštím oči. „Je mi to jedno, je mi to jedno, je mi to jedno,“ opakuje hlas v mé hlavě. Jenže není.
„Kdo ho zabil? Co se stalo? Jak zemřel?“ sypu ze sebe otázky. Teď už není cesty zpět. Vyptávám se. Dělá největší chybu mého života.
„Jsi moc zvědavý. To není dobré. Radši mlč,“ zpraží mě otec ostrým hlasem. Ale nekřičí. Ani nenadává. Nic. Čekal jsem horší reakci.
Jednou se ho zeptal, co dělá za práci. Řekl mi to, ale když jsem se začal vyptávat na detaily, tak mě seřval jako nikdy a dokonce mě i zmlátil. Myslel jsem, že jsem se poučil. Ale zvědavost je hrozná svině.
„Ty nekřičíš,“ špitnu. Není to otázka: Proč nekřičíš? Prostě to oznamuju.
„Ne, já to chápu. Máš starost o bratra. Taky bych měl. Ale to neznamená, že se budeš na vše ptát, pamatuj, co jsem ti říkal. Nemusíš se bát, že by ses něco nedozvěděl. To, co potřebuješ vědět, ti řeknu.“
Přikývnu.
„Zabilo ho to monstrum z lesa svým ohněm. Málem jsme uhořeli všichni. Jared stál moc blízko, když to vypuklo, ztratil jsem ho, a když jsem ho našel, ležela tam ohořelá mrtvola.“
Včera večer se táta s bratrem vydal na první lov. Pro bratra to byla první zkušenost, chtěl se stát lovcem jako jeho otec. I já, ale mě odmítali vzít. Není to tím, že bych byl moc mladý, lovů se zúčastňují i mladší děti, ale já jsem podle otce ještě nevyspělý.
Rozpláču se. Nechci tomu uvěřit, chci jen zpátky Jareda.
Otec mě nechá o samotě v kuchyni, když ani po chvíli nepřestávám skuhrat jako raněné zvíře. Čas se zastaví a já si přehrávám všechny vzpomínky na Jareda, které jsme spolu prožili. Koupali jsme se na pláž Royal Beach, stanovali na úpatí řeky Highin, když se mi nepovedlo splnit otcův příkaz, tak se mě zastal a podržel. Je pravda, že některé úkoly, které mi zadal otec, jsem kvůli špatným podmínkám a nebo slabým fyzických zdatnostem nedokázal splnit.
Mám pocit, že umřu. Všechno se kolem mě hroutí a rozpadá a já už nemůžu dál.
Ale najednou to přijde. Nová emoce, kterou jsem ještě necítil. Zvláštně mě naplňuje a přitom požírá zároveň. Nedokážu se jí bránit. Je tak intenzivní.
Nenávist.
Nenávidím tu věc, to hrozné monstrum, co mu to udělalo. Co ho chladnokrevně zabilo a s ním i pár dalších lidí. Žhne ve mně nová touha. Ne po informacích, ani po odpovědích.
Po pomstě.