Pouť žebrákova

Šel jsem dlouho lesem a již zcela vyčerpán hladem a žízní. Ale šel jsem vpřed, jakoby mě něco táhlo, jakoby mi něco tiše jako vánek našeptávalo "jdi dál, nezastavuj se a jdi dál" a já jsem poslouchal, ač jsem už pro bolest necítil bosé nohy. A kolem mě bylo zlato a stříbro a drahé kameny a všechna ta nádhera tak překotně zářila a já, i přesto, že jsem na sobě měl jen staré potrhané hadry, jsem cítil, jakoby se vyjímečnost a krása toho všeho bohatství odrážela i na mě. Šel jsem dál a nezastavoval jsem, ani abych sebral stříbrný pohár, ani zlatý řetěz, ba ani jediný diamant či rubín. Jen jsem šel úzkou uličkou mezi tou hromadou bohatství a snobství a byl jsem Bohu vděčný za to, že jsem chudý žebrák a s takovými statky nemám žádných starostí. A když jsem došel až na konec toho bohatství, lehl jsem si na zem. Na trávu tak zelenou, že všechno zlato světa by nevyvážilo její krásu. A jak jsem tam tak ležel, na to nejkrásnějším kousku země, cítil jsem se naprosto svobodný, a takový pocit bych si nekoupil ani za všechny diamanty, které existují. A byl jsem z toho tak šťasten, že jsem prostě zavřel oči a zemřel.