Někdo byl v jeho mysli, a i když nic neříkal, samotná jeho přítomnost stačila, aby chlapce úplně rozhodil.
přidáno 19.02.2008
hodnoceno 3
čteno 518(5)
posláno 0
Nesměle otevřel oči. Jana seděla nad ním. Měla zvláštní zamyšlený pohled, který u ní ještě nikdy neviděl. Možná to bylo tím, že celou noc nespala. Koukala přímo na něj, ale trvalo, než jí došlo, že se probudil. Byla už nejspíš na půli cesty do světa snů.
„Tomééé,“ objala ho. „Měla jsem strach,“ dodala pak.
„Kde je Honza?“ zajímal se kluk.
„To snad počká ne?“

Jenže Tom vyskočil z postele a šel ho najít. Ten jako obvykle seděl v kuchyni. A jeho pohled byl stejný jako posledně. Na co teď asi koukal?
„Hele, já ti řikal, že to je moc,“ překvapil Toma.
„O to nejde, vyšlo to. Já tam byl.“
„A co se stalo?“
„To je jedno, ale pak jsem měl sen.“
„A?“ pokračuje stále stejným nezaujatým tónem Honza.
„Byla tam tvoje máma.“
„Cože,“ vyletí ze židle. „Co se stalo?“
„Já si nejsem úplně jistej, ale myslím, že jí zabili.“

Honza popadne telefon a vyrazí ze dveří. Tom se děsí nejhoršího. Podle všeho to vypadá, že kdo zemře v jeho snech, zemře i ve skutečnosti. Jenže, to, že viděl jeho mámu, ještě neznamená, že to ona skutečně byla.
Honza přiběhne zpátky.
„Má to vyplý,“ řekne beznadějně.
„To ještě nemusí znamenat…“ snaží se ho uklidnit Tom.
„Pojď se mnou,“ zavelí Honza a letí ven.
„Kam jdete?“ znejistí Jana, která právě v tom přichází. Jenže nikdo jí neodpovídá. „Honzo?“ obrátí se na něj, ale on mlčí.

Vyrazí z domu a ona za nimi. Honza nastartuje auto. Jana jenom zoufale přihlíží. Tom se na ní omlouvavě podívá a nastoupí. Za okamžik už jsou na konci ulice a pak už se Janě z dohledu ztratí úplně.
„Kam teda jedeme?“ zeptá se konečně Tom, ale Honza neodpovídá ani jemu.

S vražedným pohledem se žene městem, že Tom v zatáčkách zatíná zuby strachem. Kdyby někdo bez rozhlídnutí vkročil do silnice, Honza by to určitě nestihnul ubrzdit.
Konečně zastaví. „ Ale proč zrovna tady?“ přemýšlí Tom.
Honza vyleze z auta a zamíří k jednomu z řady domů. Tom ho s nejistotou následuje.

„Neměl jsem tě sem brát,“ otočí se na něj Honza a vzápětí otevře dveře. Světlo vrazí do temné chodby ještě mnohem dřív, než se ti dva stačí pohnout.
Toma přepadne strach, ale připadá mu, že Honza se tam pohybuje s úplnou samozřejmostí jako doma. Jistě, on už tu přece musel být. A ne jednou. Úplně přesně věděl, kam jede.
Na konci chodby byly schody nahoru. Slyšel odtamtud hlasy, ale nerozuměl ani slovo. Přepadl ho zvláštní druh strachu. Od malička se bál většího počtu cizích lidí. Přesto následoval Honzu nahoru, měl k němu velkou důvěru, i když to byl docela zvláštní týpek.

Zastavili se před nazelenalými dveřmi a Honza zaklepal. Co to najednou Tom cítil? Takový pocit ještě nezažil, jako by se mu někdo snažil dostat do hlavy. A on teď cítil jeho přítomnost v myšlenkách a snažil se mu zabránit, aby mu je kradl.
Pak Honza otevřel a vstoupili do tmavé místnosti. Rolety na oknech byly zatažené, takže světlo prosvítalo jenom úzkými proužky kolem. Mnoho očí najednou Toma probodlo. Jeho průvodce už nejspíš znali. Nikdo nic neřekl. Cítil ten jejich úžas. Znali snad i jeho?

„Proč?“ vykřikla žena z davu. Tom na ni upřel zrak, ale nebyla to Honzova matka. „Proč jsi ho sem přivedl?“
„A na co mám čekat?“ zeptal se zoufale. „Na co si to vlastně hrajete?“

Tom si prohlížel všechny přítomné, ale nikomu z nich nebylo vidět do tváře a tak kamarádovu matku hledal marně. Bylo tu celkem deset, možná víc, lidí. Muž kolem padesátky něco říkal, ale on se vůbec nedokázal soustředit na jeho slova. Nedokázal slyšet, protože někdo ho rušil natolik, že to zkrátka nešlo.
Někdo byl v jeho mysli, a i když nic neříkal, samotná jeho přítomnost stačila, aby chlapce úplně rozhodil.

„Viděl mojí matku umírat!“ vykřikl Honza a Tom ho zase slyšel, ten někdo nejspíš zase opustil jeho mysl. „Kde je?“ zajímal se Honza.
„Jsem tady,“ ozvalo se odkudsi a Honzovi ihned všichni uvolnili cestu k matce. Vyběhl k ní a padnul jí kolem krku.
„Ale on…“ vzlykal Honza.
„Jsem v pořádku,“ šeptala mu máma a přitom upřeně koukala na Toma. Vůbec se neznali, ale přitom si byli tak blízcí. To ty její oči mu dávaly pocit, že jí zná. A jestli ne on jí, tak ona jeho znala určitě a vypadalo to, že dobře.

„Já se omlouvám,“ vstoupil do děje Tom. „Já jsem mu říkal, že nevím jistě, jestli jsem viděl dobře.“
„Viděl si dobře,“ ujistila ho žena.
„Co?“ divil se Tom. „Vždyť mě se to zdálo. Byl to jenom sen, kterej si vlastně ani nepamatuju.“
„Ale já si ho pamatuju až moc dobře,“ nepřestávala ho překvapovat.
„Ale ta kulka letěla přímo na vás.“

Žena si stoupla a vyhrnula rukáv halenky. Ruku jí křižovala čerstvá jizva.

„Zmizel si příliš brzo, takže si neviděl, že jsem se té kulce vyhnula.“
„Jak zmizel?“ přerušil ji.
„Jistě máš spoustu otázek. Nechtěli jsme, aby si o nás věděl, aspoň prozatím ne, ale když už jsi tu, tak bychom ti snad mohli osvětlit některé záhady.
Zajímalo tě, jak jsi zmizel. Nejspíš víš o tom, že ve snech můžeš potkávat lidi z tohoto světa, jinak bys tu nejspíš teď nebyl. Ale napadlo tě někdy, co se stane, když se člověk najednou probudí? Sny jsou často zmatené a jejich logika by se dala přirovnat k nějaké šifře. Takový člověk se prostě vypaří a už nedostaneme odpovědi kam. Normální člověk si toho ani nevšimne a ten znalý s tím počítá, takže ho to nepřekvapí.“
„Řekla jste normální a znalý,“ zamýšlí se Tom. „Vy jste ti znalí?“
Všichni mu pokyvují v odpověď.
„A co to znamená?“
„Že jsme prokoukli stejně jako ty a víme, že sny nejsou jenom myšlenky, ale že je to samotný svět. A stejně jako se ten náš promítá do snového, tak se to děje i opačně. Určitě sis všiml, že poslední dobou jsou lidé dost nepříjemní a projevují se na nich samé negativní vlastnosti.
A v tom je to největší nebezpečí. Co když už lidé nebudou moci utíkat do snů. Pak už nebude vysvobození a nebude dlouho trvat, než se ráno probudí úplně šílení. Můžou třeba mít po ránu místo hladu neodolatelnou chuť někoho zabít.“
„A to je všechno?“ zajímá se Tom. „Jak jste vůbec přišli na to, že máte něco společného. Copak s tímhle bude někdo mluvit s kamarády? Vždyť by ho měli za blázna,“ pousměje se.
„Každý z nich má nějako speciální vlastnost,“ vykřikne Honza. „Třeba jako já vidím do světa snů, co se tam právě děje.“
„Ne,“ vzdychají někteří a obracejí se na Honzu.
„Jo a někdo tady v té místnosti má schopnost lézt lidem do mysli,“ uculí se Tom. „Ale já svoje myšlenky tak snadno nedám.“
„To budu asi já,“ přizná se holohlavý muž kolem třicítky. „Kaire Seidan,“ představí se, ale už jen v myšlenkách.
„Já mám úplně obyčejnou schopnost,“ chopí se slova další muž. „Zkrátka se mi zdá to, co chci.“
„Já dokážu poslat sen někomu jinému, nebo třeba jenom společnou vzpomínku.“
„Já zase čtu sny jiných.“
(…)
„A vy?“ obrátí se Tom na Honzovu matku. „Co umíte vy?“
V tom si všimne novinových výstřižků na nástěnce pár metrů za ní. Proč o tom nikdo nemluvil? Co tam asi bude?
„Muž 64 nalezen podříznutý ve své posteli,“ čte titulky. „Žena 28 se utopila uprostřed noci. Shořela ve vlastní posteli. Udusil se polštářem. V noci vyskočil z okna. Kult náměsíčných…Malý chlapec umrznul u železniční tratě,“ zarazí se. „Oni to ví? Špehují snad moje sny?“ hned vzápětí si však uvědomí, že ho právě můžou slyšet.

„Ještě jste mi neřekla, co ovládáte vy,“ obrátí se znovu na Honzovu mámu.
„Já…já,“ koktá žena a kluk jí netrpělivě propichuje očima, kdyby se snad pokusila zalhat. „Když vidím někoho ve snu, tak zemře,“ rozbrečí se.
„Mami,“ obejme jí Honza.
„Neměl si ho sem brát,“ šeptá mu do ucha. „Tohle neměl vědět!“

přidáno 04.03.2008 - 19:43
Nemusíš ďakovať, ja to robím rada, lebo naozaj sa mi páči tvoja fantázia :) ja mám zase problém, že keď mám zlú náladu alebo ťažké obdobie v osobnom živote, tak nedokážem písať vôbec... a nápadov mám plno...
no ale až dokončíš snílkov, tak sa teším na ten ďalší príbeh! ;)
přidáno 04.03.2008 - 09:16
díky komenty od tebe vždycky potěšej a dodaj sílu psát dál...protože já mam takovej problém, že nedokážu něco dokončit a až pak začít něco jinýho...takže teďka mě napad další příběh, ale já se držim, abych ho nezačal psát, dokud nebudou snílci hotový, protože jinak nevim, kdy bych je dokončil
přidáno 02.03.2008 - 10:50
Juuuu, tak toto je zaujímavé :) Kam na tie nápady chodíš? ;) Ale naozaj, je to veľmi dobrý a veľmi silný príbeh. Klobúk dolu... :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
snílci 11 : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : snílci 12
Předchozí dílo autora : Snílci 10

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku