Bez potlesku
.
„Chtěl bych tě znát!“
Vlasy jí voněly kouřem,
když pálila si palce
- zklamala řasy na rohu ulice,
kde probudil se v ní poprvé obtisk rtěnky
Vždy jí to příliš stálo – divit se…
Oba přemýšleli spolu,
jak by si vyvážili svoje ceny
na váhách osudové spravedlnosti
a jestli jde vlastně
Přežít A Zapomenout…
Temný večer vyhodil pojistky
srdcím pouličních lamp
a pár delirií vstoupilo
do zástav srdce jedné tmavovlásky
Obyčejný západ slunce…
„Uklidnilas svět!“
Nevěděl, že všechno kolem naučilo se být
- jsou velké slzy, malé i obrovské
- trpasličí úsměvy, zdánlivé, letmé i upřímné
- a polibky ušité z nejjemnější lásky
Jak je pak jednoduché naučit se
tancovat s koštětem po schodech,
když ona už ví, že to všechno jí jednou patřilo
…přestože zůstala vždy bez potlesku
„Jak?“
…to tys tančil nevědomky s ní
A jako první divák jí
– zatleskal….
.