Duše na provázku

Tak jako papírový drak na podzim zmítaný ve větru bloudí její duše v dalekých končinách. Jen provázek ji pojí s tělem, které se nachází daleko od ní, pod oblačným závojem, stejně tak jako svět jej obklopující. Události i lidé se míhají jako film, do kterého má možnost občas vstoupit, ale pak opět ulétne zpátky nad oblaka. Tam se nachází zcela jiný svět, kde hlas přírody volá a vábí šustěním listů, hučením vody, zpěvem ptáků… Tam, kde klid a pohoda jsou nekonečné, kde není třeba jíst a pít… Vypadá takhle smrt? Poté, co se provázek přetrhne a vítr duši odnese? Kdy tělo už nebude potřebovat a to se rozmělní do okolí? Přála by si to, aby se nemusela bát…
Duše zmítaná větrem se pokouší přesvědčit tělo, aby se vydalo za ní, to však, i přestože týrané nedostatkem spánku, hladem, žížní a turistickými výkony, zatím odolává. Za provázek navíc tahá dítě, jehož úsměv a rošťácké modré oči je jí líto opustit…
Bude mít dítě sílu přitáhnout duši po provázku? Nebo bude vítr natolik silný, aby provázek přetrhl? A dítě vzal případně s sebou?