Jediná, co mi zůstala...

Poznal jsem ženu
snad tvrdou jak stěnu
jenž pro marnost svou
nechal jsem pro jinou.

Láskou mi hořelo
mé srdce, co bušilo,
však nevěda tajemství
co svedlo ho na scestí.

Láska nám utekla,
mezi prsty protekla.
To nebylo snění,
že ona se změní.

Zase vidím tu ženu,
teď křehkou jak pěnu.
Co náruč má prázdnou
a smutnou tvář krásnou.

Jí patřilo to srdce,
co utonulo v řece.
To srdce co nechce,
je od věčného slepce.

Slepý je každý,
když láska mu dláždí,
trnitou cestu
v trpkém šelestu.

Mohu být nablízku
jejímu stisku.
Však jediný zármutek,
že nezískám polibek.

Vím, že ji miluji
a pořád pochybuji,
že by to přijala,
a láskou mě objala.