Černý pták

Seděl tam na zábradlí. Dávno umlčený balkón mu byl milenkou, kterou tak chladně přehlížel. Ani se nehnul. Ta pokora, s níž se díval do protějších oken.. Tajil se mi dech. Hejna přívrženců lákala ho k tanci na obloze. Ani se nehnul. Přála jsem si vidět jeho tep, útroby z oceli. Jak je možné, že byl tak klidný? Ještě dlouho jsem se za ním otáčela. Ani se nehnul. Voajér oslizlých ulic vprostřed zkrouceného města. Mlčelivý strážce, snad tvor toužící po kráse. Zapálila jsem si cigaretu, přemýšlela jsem. To já jsem ten zjizvený dům s řadou potemnělých oken. To na mě se díváš a snažíš se nedát najevo svou přízeň. Ani se nehneš. Netuším, kde jsem. Možná jen tvořím celek usínající čtvrtě. Jsem nevábná, lehce mě přehlédneš. Jsem rohem pro drzého ohaře. Ani se nehnu. Ta pokora, s níž snáším každičký další den. Bereš mi dech. Můj příteli na balkóně.. Proč nevzlétneš?