KOČOVNÁ

Vlčímu volání se vzdoruje s úzkostí,
jen tmavnoucí dálky znají pravé jméno.
Jak se chceš tvářit, že Ti nepatří?

Vyčkává, znovu vyje a přešlápne.
Opakující se výzva, chvění pod kůží,
neklidná krev, co chutná březovým kouřem.

Touha splynout s obzorem někdy až krutě
hmatatelná, nemůže vymizet. S tou se rodí.
Prášky a věk tlumí, zatímco tiše doutná.

Realita splétá věnce z drátů kolem hrdel,
vstříc nátlakem vytvářeným depresím
a somnabulismu. Vytrváš, nezaškrtí příliš.

Vydá přesně tolik vzduchu, kolik je nutno
k přežití. Tvé zvíře už si vykusuje rány,
hnisá smutkem z nečinnosti. Není smíchu.

Neurčitý smutek, bolest hlavy na spáncích,
ani nevšiml sis, jak ztrácíš schopnost snít.
Odraz na hladině mizí směrem na sever.

Než dotkne se dna, spatříš pár vyhaslých ohňů.