Tohle je jen cresscendo příběhu. Přijdou jiné zvraty.. Pokud je napíšu...
přidáno 04.02.2008
hodnoceno 2
čteno 594(14)
posláno 0
Už teď tu bylo horko k padnutí. Ne, to už nebylo horko, to bylo vedro. Asi tak, jako když jste oškubaná, dobře omaštěná a chutně okořeněná krůta na oslavu díkuvzdání, posazená ve starém, smaltovaném pekáči v babiččině troubě. Dělá se kůrčička. Horký vzduch se tetelil na obzoru a rozmazával okraj právě vycházejícího slunce. Žhnoucí písek měl příjemně světle růžovou barvu, ale to na něm bylo jediné příjemné. No, vlastně ještě ta jeho jemnost. Byl tak jemný, že se lepil na vše, co se ho dotklo, při sebemenším závanu horkého vzduchu se vznesl tak do výše metru a půl a odplachtil si o kousek dál, kde se neslyšně snesl k zemi. Neustále v pohybu. Netrvalé, nestálé, ale věčné. Tenhle písek se už nikdy na nic nezmění. Už to vždy bude jen písek, možná už by se to dalo nazývat prach. Tak jemné…
Ozvaly se kroky. Tiché. A šoupavý zvuk, jak někdo něco táhnul za sebou. A pískot. Možná to na začátku byla i melodie. Teď už to bylo jen monotńní pískání ve stejné tónině. Pískot, nádech, pískot, nádech. Ve zvedajícím se kotouči slunce se objevily siluety dvou postav. A kráčely kupředu, slunce v zádech. Pískot utichl.
„Kam to jdeme?“ ozval se mladý, mužský hlas, ale odpovědí mu bylo ticho. Druhá postava, menší než ta první, se na něj ani nepodívala. Jen pokrčila rameny. Znovu se ozvalo pískání. Slunce už úplně překročilo horizont, zrůžovělo a začalo se posouvat dál po naprosto prázdné, žluté obloze. A siluety se měnily na barevný obraz. První, pískající silueta na sebe vzala podobu mladého kluka. Obyčejného nudného kluka s hranatými brýlemi. Obyčejného nudného kluka s pruhovaným, černo - zeleným tričkem s límečkem, krátkým rukávem a kapsou na hrudi, s odřenými, starými jeany a sešlapanými keckami. Obyčejného nudného kluka s černými ponožkami a blond vlasy. Obyčejného nudného kluka s culíkem a světlou pletí. Obyčejného nudného kluka se zelenýma očima a plnými, bledými rty. Obyčejného nudného kluka. Právě pískal, ruce zabořené hluboko v kapsách a znuděně hleděl na nebe před sebou. Bylo mu vedro, žízeň, nuda a lhostejno. A bylo mu osmnáct. Po jeho pravici šel tak devítiletý chlapec v černém fraku, bílé, nažehlené košili s černou vázankou a stříbrnou sponou, černých padnoucích kalhotách s puky a černými kšandami, světle šedou vestičkou se stříbrnými knoflíky a stříbrným řetízkem na hodinky, naleštěných, černých polobotkách s předpisově zavázanými tkaničkami a černém cylindru s šedou stuhou. Tvář zářila našedlostí v té záplavě černé, zlaté oči slepě hleděly před sebe a nic nepozorovaly. Kulhal. Levou nohu vlekl za sebou. Dlouhé, hubené paže měl složené za zády.
„Kam to jdeme?“ zeptal se kluk. Chlapec neodpověděl. Kluk se už ptal po tři a padesáté. A chlapec po tři a padesáté mlčel. Stále jen hleděl před sebe a šel. Nebo kulhal. A najednou spustil ruce podél těla a vytáhl drobnou dlaní v bílých, čistých rukavičkách hodinky z kapsy vestičky. Ne, vytáhl kompas. Kluk na něj překvapeně hleděl. Ručička ukazovala kupředu, k severu.
„Počkej, ten kompas nefunguje, před námi musí být západ…“ Chlapec na něj pohlédl a pozvedl jedno tmavé obočí. Chvilku si ho mlčky měřil a pak si zaklepal na čelo:
„Spadnul jsi na hlavu? Slunce vždycky zapadá na severu.“ Kluk sklapnul pusu. Bylo to poprvé, co mu chlapec odpověděl. A nebylo na to co říct. Chlapec zamyšleně hleděl na kompas a pak kývl hlavou.
„Je čas.“ Poznamenal tiše a zase kompas schoval. Slunce na obloze zrudlo. Chlapec pohlédl na nebe a kývl. Pak jednou rukou rozepnul knoflíky fraku a zalovil ve vnitřní kapse. Trochu skříval tvář, když nemohl hledaný předmět najít. A pak se trošililinku pousmál a zatáhl. Kluk ohromeně hleděl na to, jak z vnitřní kapsy fraku vytáhl veliký kulatý stůl s lila ubrusem s paličkovaným okrajem, devíti židlemi s vyřezávanými opěrkami a bílou, porcelánovou, čajovou sadou s lila zdobením pro devět lidí včetně čajové a mléčné konvičky, cukřenky, tácků na sušenky a lžiček. Nevěřícně sáhl na dubovou opěrku židle a lila brokátové polstrování.
„Dáte si čaj?“ zeptal se tupě chlapec a rukou mu nabídl židli. Kluk přikývl. Chlapec mu nalil do šálku z konvičky čaj a naznačil mu, ať si ho dochutí sám podle své chuti.
„Ty si nedáš?“ Chlapec na něj pohlédl s překvapením v očích.
„Samozřejmě, že ne!“ odmítl striktně.
„Není vhodné, abych s vámi seděl u stolu. To je snad zjevné, ne?“ Kluk mlčel. Nevěděl, co na to říct. Přišlo mu to stupidní. Nikdy netrpěl představou různých vrstev společnosti. Máme demokracii, všichni jsme si rovni, ne? No, asi ne. Chlapec si stoupl za jeho židli, aby mu mohl být okamžitě nápomocen, ale kluka to spíš znervózňovalo. Napil se čaje.
„Je vynikající.“ Pochválil ho a zahleděl se k horizontu před nimi….

přidáno 04.02.2008 - 17:28
=-O docela uchvacující a zatím pro mě nepochopitelný... :)... ale věřím, že se to změní
přidáno 04.02.2008 - 13:38
Líbí se mi to. Příjde mi to naprosto absurdní nebo surrealistické nebo já vlastně nevím jaké. Moc se mi líbil popis osob, hlavně opakování slov obyčejný nudný chlapec. První odstavec je skvělý, úplně jsem cítila to horko. Rychle vtáhl do děje. Jsem zvědavá, co bude dál.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Somewhere out of this world : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Naděje
Předchozí dílo autora : Duševní

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku