Hry s ohněm

  Byl krásný jarní večer. Bludowský seděl a kochal se výhledem na město zalité zlatou září zapadajícího slunce. Odkudsi z dálky stoupal dým. Něco tam hořelo.
  „Aby to tak nebylo pro nás...'' řekl Bludowský.
  A bylo to pro něj. To, co hořelo, byla totiž místostarostčina garáž a jak volala požární inspekce, náhoda to nebyla.
  Nazítří ráno kráčel Bludowský na radnici. Namířil si to k vrátnici. Seděl tam Kostěj Nesmrtelný, říkalo se mu tak proto, že jako jediný vydržel na radnici skoro padesát let. Střídali se starostové, politické strany i režimy, jenom Kostěj zůstával. „Potřeboval bych mluvit s paní místostarostkou,'' řekl Bludowský. „Třetí patro, dveře 32. A copak paní místostarostce chcete?'' dotíral Kostěj. „To vás nemusí zajímat''
  „Dále!'' ozvalo se a Bludowský vstoupil. Za stolem seděla místostarostka - Ludmila Dobrovská. Byla to zástupkyně opozice - Strany za lepší přechody. „Kriminální policie,'' představil se Bludowský, „potřeboval bych se k vám podívat na tu garáž - kdy by se vám to hodilo?'' - „Klidně dnes večer, přijďte třeba v sedm. Já mám bohužel přes den moc práce, to víte, volby se blíží. Chtěl jste ještě něco?'' - „No jenom se zeptat, co si o tom myslíte.'' - „Těžko říct. Když začalo hořet, nebyla jsem doma. Hasiče volala moje dcera. A žádná podezření nemám.''
  Večer Bludowský skutečně přišel. Místostarostka bydlela v jednom z těch nových domů na kraji města. Tento dům stál stranou od ostatních novostaveb, hezky v poli s výhledem na řeku. U cesty byla zmíněná garáž, samotný dům byl asi o deset metrů dál v pozemku. Bludowský zazvonil.
  „Nejprve bych se s dovolením podíval na místo požáru a pak, kdybyste neměla nic proti, bych si s vámi trochu promluvil.'' - „Jistě. Jak si přejete.'' řekla místostarostka a Bludowský strhl pečeť z dveří garáže a vešel. Uvnitř byla tma. Bludowský si nejprve posvítil na řádně očouzený a ohořelý strop. Pak na podlahu, tam leželo něco, co bylo kdysi patrně kanystrem benzínu. U stěny u trosek dřevěných poliček stála mírně ošlehnutá sekačka. A uprostřed místnosti podivná věc - ohořelé křeslo. „To je vaše?'' - „Ne.''
  Po ohledání místa činu detektiv přistoupil k výslechu svědků. V době požáru byla doma pouze Valérie, místostarostčina dcera. Místostarostka v té době vezla svého syna Nikolase z hodiny kytary v základní umělecké škole a její manžel, povoláním pilot dopravního letadla, byl na služební cestě v zahraničí.
  Valérie byla typická studentka umělecké školy. Podivný vzhled, nosánek trochu nahoru. Bludowský zahájil výslech: „Kdy jste si všimla, že hoří?'' - „Když začal zvonit požární hlásič.'' - „A pak jste udělala co?'' - „Pak jsem běžela ke garáži, chtěla jsem to uhasit, ale hořelo už moc'' - „Nevšimla jste si něčeho zvláštního?'' - „Ne.'' - „Byla garáž odemčená nebo otevřená?'' - „Jo, byly otevřený dveře na zahradu.'' - „A kdy jste volala hasiče?'' - „Hned potom, běžela jsem dovnitř a zavolala je.'' - „Dobrá, ještě poslední otázku: Kdo myslíte že to udělal?'' - „Myslím, že je za tím nějaká politika.'' Její odpověď se nazítří potvrdila.
  Bludowský spěchal to ráno rovnou na radnici. Před radnicí stáli: jeden novinář, tiskový mluvčí radnice, Kostěj Nesmrtelný a dva strážníci. Předmět jejich zájmu byl prostý - vytlučené sklo vstupních dveří a nad tím nasprejovaný nápis: To máte za Dobrovskou!
  Uvnitř ležela na podlaze skleněná láhev s ohořelým kapesníkem uvnitř, zřejmě se někdo pokusil zapálit radnici Molotovem, ale nepovedlo se mu to.
  „Pojďte za mnou pane inspektore,'' řekl Kostěj, „toho darebáka natočila kamera, já vám to pustim.'' Bludowský vešel do Kostějova kamrlíku. Bylo tam několik televizních obrazovek, jedna z nich ukazovala potemnělý parčík u radnice, v rohu byl napsán čas 1:25. Kostěj stiskl tlačítko PLAY: Před radnici přijela motorka. Maskovaný řidič se rozhlédl a odstavil motorku. Vytáhl sprej a napsal nápis. Pak rozbil kamenem sklo a hodil dovnitř Molotov. V tu chvíli ho něco vylekalo, tak sedl na motorku a odfrčel.
  „Hmmmm. Tak takhle jsem si to taky představoval. Vraťte to! ... Má zakrytou poznávací značku,'' řekl detektiv. - „Myslel jsem, že vám to pomůže'' řekl Kostěj. - „Tak mi řekněte, co si o tom myslíte, kdo a proč to udělal?'' - „Ale pane detektive, do toho já se nepletu, to je politika!'' odpověděl pohoršeně Kostěj.
  Ačkoliv o tom skandálu očividně mluvili všichni na radnici, nikdo se o něm nechtěl s detektivem bavit. Starosta s místostarostkou byli na otvírání jakési stavby. Jediný, kdo neodmítl vypovídat, byl tiskový mluvčí. Bylo to částečně proto, že jeho povoláním bylo odpovídat na dotěrné otázky, částečně proto, že měl už pokyny shora: „Nebudu vám zastírat, že tady jsou jisté politické spory. Ale jak už jsem řekl novinářům, tohle je radnice, my domy nezapalujem, my nejsme mafie!'' Ale nemáte do ní zas tak daleko, pomyslel si Bludowský.
  Toho večera čekal Bludowský v restauraci s Waldfruchtem. Waldfrucht byl nadřízený a zároveň kolega Bludowského. Seděl, pil a stěžoval si: „Je to hrozný, všichni dělaj problémy! Mně dělaj problémy squateři, tobě zase politici. Dokonce se bouřej i odbory trolejbusáků. Hrůza. Jestli se v tomhle městě něco semele, tak to bude veselo....''
  Waldfrucht vzdychl a napil se. V tu chvíli přišla ta, na kterou čekali, Waldfruchtova přítelkyně Bety.
  Bety byla hezká i chytrá. Pracovala jako sekretářka vedoucího odboru městského investora, fakticky však díky svým schopnostem řídila odbor sama. Waldfrucht se s ní seznámil při jedné ze svých četných pracovních návštěv radnice.
  „Omlouvám se, ale měli jsme nějaké problémy na stavbě,'' omluvila svůj pozdní příchod Bety a přivítala se s Waldfruchtem.
  „Potřeboval bych tvou pomoc,'' oslovil ji Bludowský, „úplně nechápu, kdo tam od vás by mohl mít něco proti Dobrovské''.
  Bety se posadila a řekla: „Tak ti zopakuju politickou situaci hezky od začátku.'' Bety jim už několikrát pomohla, jednou už se pod ní povážlivě houpala židle, ale její šéf se za ní přimluvil. Měla však výhodu, protože to, co říkala, byla pravda dohledatelná z listin a zápisů jednání zastupitelstva. Napila se a nadechla, vysvětlit politickou situaci byl těžký úkol.
  „No, v podstatě se dá město politicky rozdělit podle řeky Akvy. Ti, co bydlí na západ od Akvy, volí Černé, a ti, co bydlí na východ, volí Červené. No a protože je západní část města větší, vyhrával posledních deset let Kozák s Černými. Jenže poslední volby toho voliči měli dost, tak přišla změna. Červení i Černí dostali stejně málo hlasů a zbytek se rozdělil právě mezi stranu Dobrovské a Zelené. Obě strany zůstaly neutrální, takže Kozák s Taškárem se je před každým hlasováním snaží přetáhnout na svou stranu.'' - „Takže Dobrovská je pokaždé jejich naděje na schválení?'' - „Dá se to tak říct.'' - „A o čem se právě hlasuje?''
  „To je právě to!'' vzdychla Bety. „Už dlouho se o ničem nehlasovalo. Poslední věc, kterou politici udělali je, že otevřeli most dálničního obchvatu.'' - „Hmmmm, myslim, že bych se s těmi lidmi měl setkat a promluvit si s nimi'' - „Zkusím to zařídit.''
  Následující den při návratu z oběda měl Bludowský dobrou náladu. Bety se podařilo zařídit pro něj propustku na jakousi vernisáž mladých umělců podporovanou radnicí, prý tam bude celá politická reprezentace.
  Bludowský vešel do budovy policie. U recepce se nějaký muž hádal se strážníky: „Neodejdu, dokud si nepromluvim s nějakým detektivem!'' - „Jestli už konečně neodejdete, dám vás zatknout!'' křičel vztekle strážník.
  „Já si s ním promluvím,'' nabídl se Bludowský. „Pojďte! Jsem detektiv.'' Muž ho následoval do kanceláře. Posadili se, Bludowský nabídl kávu, muž ji odmítl. Bludowský začal výslech: „Tak jak se jmenujete?'' - „Viktor Wechsel, směnárník, teda byl jsem...'' - „No a co vám kdo udělal?'' - „Ukradli mi křeslo.'' - „Křeslo?'' podivil se Bludowský.
  „Křeslo, po tetičce Žofii, byla to rodinná památka. Už o tom víte týden a nikdo s tim nic nedělá!'' odpověděl Viktor. Bludowský vzdychl: „A jak to křeslo vypadalo?'' - „Takhle!'' řekl Viktor a vstal ze židle a šel k nástěnce, „jako tohle křeslo, co tu máte vyfocený. Kdyby nebylo ohořelý, byl bych přísahal, že je moje.''
  Bludowský zpozorněl, fotografie ohořelého křesla na spáleništi byla z garáže místostarostky. „Znáte místostarostku?'' zeptal se Bludowský. „Co s tim má co společnýho místostarostka? Vždyť mě ukradli křeslo!'' rozčiloval se Viktor. Tudy cesta nevedla.
  Bludowský vzdychl, sepsal s Viktorem protokol a svatosvatě mu slíbil, že se po jeho křesle podívá. Pak se pustil do čtení politických analýz a četl je po zbytek odpoledne.
  Večer Bludowský oblékl oblek a vyrazil na vernisáž. Na vernisáži byli mladí umělci, jejich učitelé, kritici a politická reprezentace. Byla tam Dobrovská s manželem, bavila se s nějakým učitelem. Byla tam i její dcera, s přítelem, byl to nějaký motorkář nebo tak něco, bavili se s nějakou podobnou umělkyní. Byl tam Waldfrucht, vedli se s Bety za ruce a prohlíželi si obrazy. Taškár, vůdce Červených, si taky se zaujetím prohlížel obrazy, kdysi býval malířem (pokojů), než se dal na politiku. A starosta Kozák stál u vchodu a komandoval nějakého podržtašku.
  Bludowský si prohlédl výstavu. Vypadala podivně a nelogicky, inu mladí umělci. Mladá Dobrovská fotografovala. Dělal fotografie divných lidí v divných situacích. Bludowskému se moc nezamlouvaly.
  Bludowský přistoupil ke starostovi: „Dobrý večer, pane starosto.'' - „Co tady děláte?'' vyštěkl starosta. „Ále, taky podporuju mladé umělce'' řekl ironicky detektiv. „Nechte si ten tón! Přišel jste vyšetřovat nebo se jen dívat?'' - „No kdyby vám to nevadilo, tak bych vám pár otázek dal...'' - „Hmmm. Tak ale pojďme někam stranou, je tu plno novinářů.''
  Vyšli ven a zašli za roh do takové tiché ulice a starosta si zapálil. „Ptejte se!'' řekl nekompromisně. - „Jak se vám spolupracuje s Dobrovskou?'' - „Je tvrdohlavá, má vlastní názory a nenechá se moc přesvědčit. Ale já, ani nikdo z Černých jí přece garáž zapalovat nepůjdeme.'' - „A kdy naposledy hlasovala proti vám?'' - „Když se probíralo, zda se má zvýšit poplatek za svoz odpadu v chatové osadě Břízka'' řekl potutelně starosta. „Ale, pane starosto, nedělejte ze mě blbce. Myslím něco podstatného, třeba kauzu Logistický areál.'' - „Logistický areál? To bylo před měsícem a nakonec se to stejně schválilo i přes odpor Dobrovské. Pane detektive, zastupitelstvo už skoro dva týdny nezasedalo, v čem by Dobrovská vadila?'' zeptal se starosta. Bludowský se nadechl, ale v tu chvíli starostovi zazvonil mobil a starosta odešel zuřivě telefonovat.
  Bludowský se vrátil do sálu, Taškár mezitím odešel, tak neměl koho vyslýchat. Sedl si na bar a po chvíli se dal do diskuze s jedním vysokým mladíkem. Za chvíli se jejich hovor stočil na dceru Dobrovské.
  „Valérie má talent,'' začal dlouhán „akorát mě trochu překvapuje, že sem nedala svoje nejlepší věci, třeba ty fotky z pískovny nebo hořící křeslo.“ - „Hořící křeslo?“ - „Ano, hořící křeslo. Zatím to byl jen nápad, ale skvělej. Muž v obleku sedící v kanceláři na hořícím křesle. Původně to měla být fotomontáž a měl mít Kozákovu tvář, ale to už bylo přece jenom trochu moc.“ řekl pobaveně dlouhán. Bludowský se tomu zasmál a dál už se jejich řeči týkaly jen umění.
  Večírek pokračoval. Starosta s místostarostkou vysvětlovali novinářům, proč je důležité podporovat umělce. Mladá Dobrovská se mezitim na parketu svíjela okolo nějakého nagelovaného frajírka. Najednou se strhla bitka.
  Frajírek seděl na zemi a snažil se zastavit krev, která mu kapala z nosu na drahou košili. „Nebudeš se na ní takhle lepit! Je to moje holka! Si nemysli, že když ti tvůj fotřík koupí k narozeninám nový bávo, tak že můžeš dovolit balit všechny holky! A s tebou jsem taky skončil!“ zařval motorkář a naštvaně odešel. „Lukáši, počkej!“ řekla zoufale mladá Dobrovská a utíkal za ním.
  Místostarostka mezitim taktně naznačila manželovi, ať mlčí. Poslední, co před volbami potřebovala, bylo, aby se její dcera objevila v bulváru. Pro ni večírek skončil fiaskem.
  Bludowský jel domů tramvají, cestou přemýšlel a usnul. Tak se musel vracet z konečné. Nakonec ho něco napadlo.
  Zítra si Bludowský počíhal na Valérii Dobrovskou před školou: „Potřeboval bych s váma mluvit.“ - „Jestli se se mnou chcete bavit o tom, co provedl můj přítel na vernisáži, tak vám nic neřeknu.“ - „Nezajímá mě váš přítel, mě zajímá umění. Proč jste nevystavila tu fotografii hořícího křesla?“ - „Protože jsem ji nestihla udělat.“ - „Ale zkoušela jste to...“
  „Jak tohle víte?“ podivila se Valérie Dobrovská. „To ohořelé křeslo ve vaší garáži...“ odpověděl detektiv.
  Valérie mlčela. „Nemá smysl mlčet,“ řekl klidně detektiv. Valérie sklopila oči k zemi a pak se podívala na detektiva. „Máte pravdu,“ začala, „zkoušela jsem to vyfotit. Abych nějak nezničila podlahu, dělal jsem to v garáži, protože je tam beton. To křeslo nechtělo hořet, tak jsme ho trochu polili benzínem, ale asi jsme to přehnali...“ - „A ten nápis na radnici?“ - „To napadlo Lukáše udělat z toho politiku. Říkal, že se přijde na to, že to chytlo od benzínu, tak pak jel na radnici a udělal to“ šeptala Valérie. Oba mlčeli. Valérii vytryskly slzy.
  „Prosím, pane detektive, zkuste to nějak ututlat. Mámě to zničí kariéru a zničí to i mě...“ začala plakat. Bludowský otevřel pusu, chtěl ji pokárat, ale zarazil se. Uvědomil si, že by tím způsobil víc škody než užitku. Nadechl se, zapálil si a přemýšlel. Valérie tiše vzlykala.
  „Víte co, já to ututlám, ale něco za to chci...“
  Asi za týden pomáhal Bludowský Valérii vykládat křeslo. Zazvonil na zvonek. Vyšel Viktor Weschel a překvapeně zíral na křeslo.
  „Je to jen replika. To vaše shořelo před čtrnácti dny. Ti, kdo se zasloužili o jeho likvidaci se složili na nové,“ vysvětlil Bludowský a otočil se na Valérii.
  Bylo jaro. Ptáci zpívali, Valérie s Lukášem se dali zase dohromady a volby se neúprosně blížily.

EOF