Jde o povídku z jednoho světa, který má za sebou, ale i před sebou bouřlivý a zajímavý vývoj.
přidáno 29.01.2013
hodnoceno 2
čteno 993(6)
posláno 0
První
„Měla bych na tebe prosbu.“ Ozvalo se z roztomilé pusinky mladé dívky medovým hláskem. Koketně se opírala o dřevěnou stěnu a oči měla upřené přímo na mladého kováře.
„Zase?“ Odvětí ji kovář tvrdým hlasem, skoro až chraplavým. Hned na to se ozve prudká rána, když kladivo dopadá na právě rozžhavený kov, aby mu dalo patřičný tvar.
„Mohl bys toho nechat, prosím? Divím se, že jsi ještě nepřišel o sluch.“
„Zvykneš si.“ Odvětí jí suše a znovu udeří kladivem do zbraně, rty přitom přetvoří do podivného škodolibého úsměvu.
„Něco jsem řekla, ne?!“ Sykne dívka a na chvíli opustí svou svádivě prosebnou roli. Okamžitě si to však uvědomí a lehounkým pohybem ruky si upraví vlasy, které jsou až nepřirozeně hebké na to, v jakém prostředí žije. Pomalu se ke kováři rozejde houpavou, smyslnou chůzí.
„Potřebovali bychom, tedy, ehm, otec by potřeboval, abys mu vyrobil rám na zrcadlo, protože máme do něj sklo, ale potřebujeme je do něčeho vsadit, jistě mi rozumíš.“ Pomalým tempem se dostala až k němu, když však domluvila, kovář znovu udeřil provokativně do kovu.
„Tak pro otce povídáš?“ Vystoupil ze své původní pozice a přesunul se ke kádi s vodou, do které žhnoucí kov položil. Začalo to prskat a nemálo kapek vody a hlavně pára, která z vody vyšla, zasáhla dívčin šat a obličej.
„Co to, sakra, děláš?! Prostě potřebujeme zrcadlo, co je na tom tak divnýho?! Měl bys-“
„Odpusť tady Slaměnce její řeči, je ještě mladá, jistě tomu rozumíš.“ Přistoupil k nim starší muž, některé jeho vlasy už byly bílé, ale tvář měl příjemnou. Přerušil tím Slaměnku a ta z toho nevypadala zrovna dvakrát nadšeně.
Mladá, hm. Ta je pěkně vypočítavá mrcha a hraje to na svou krásnou tvářičku, čemuž se vůbec nedivím, že jí vychází. Ale já už jsem si na to zvykl, zvykl jsem si na ty skoro každodenní namlouvací rituály, kdy po mně něco ve výsledku jen chce. Ze začátku jsem jí na to možná skákal, ale teď už určitě ne. Kovářovy myšlenky však vytvořily krátké ticho, které znovu přerušil otec Slaměnky.
„To zrcadlo bychom opravdu potřebovali, nemusíš se bát, zaplatím ti.“
„Pokud je to takhle, nemám s tím problém. Bude to hotové asi za tři dny, jakmile dodělám vše, co mám teď na práci. Také mi to sklo budete muset donést, abych věděl, jak má být rám veliký. Ale divím se vám, že vám nestačí pouze dřevěný, no každopádně to je jen dobře pro mě.“
Kdyby nedošel její otec, beztak by to ze mě nakonec vytáhla zadarmo. Mám štěstí, nevím jak to, ale to její kouzlo, kouzlo, co má uvnitř sebe, i když je to mrcha první třídy, nelze jen tak přebít.
„Tak to se za chvíli zase uvidíme, kováříčku můj oblíbený. Už se na tebe těším.“ Řekla mu koketně a na patě se otočila směrem ke svému otci. Zdálo se jí, že v dálce slyší jakýsi hluk, nebyla si však jistá, ale na chvíli zpozorněla. Očima pohlédla na kováře, a poté i na svého otce, oba však vypadali, že nic nezaznamenali.
Jakpak by si tihle dva taky mohli něčeho všimnout, jeden hluchej od kování, druhej hluchej od stáří. Kdyby otec nepřišel, mohli jsme to mít zadarmo, jeho dobrosrdečnost je v tomhle světě sakra špatná vlastnost, v tomhle světě, kde ti soused vrazí dýku do zad kvůli pytli brambor.

*****
Cítím, že už tu někde je, v blízkosti, vidím stopy, uvnitř své hlavy skoro slyším jeho dech. Má oběť, oběť, jejíž srdce se bude za chvíli houpat v mých rukách, srdce, které sním, a dodá mi sílu. Zbytek odtáhnu s sebou, donesu to do našeho sídla, ostatní budou mít radost, všichni budou mít radost, medvěda už nejmíň týden nikdo nedonesl.
Vnitřní monolog podivné postavy rychle a neslyšně se pohybující lesem, stopující poměrně velké stopy, dobře narostlého medvěda vážícího něco pod půl tuny. Postava vypadala jako přízrak, o něco menší než člověk, tahající za sebou závoj stínů.
Támhle? Je to ta jeskyně, kde se můj oblíbenec skrývá? Teče mi už medvědí krev po rukou? Už téměř cítím, jak moje dýky pářou obrovské tělo ve dví, už cítím to vzrušení, které mi proudí v mozku a na tváři probouzí úsměv toužící po krveprolití, jež naplní žaludky, ale i srdce naše.
Přízrak zahlédne medvěda, jak na všech čtyřech právě cupuje oběť, kterou si donesl. Tlamu má celou od krve a maso polyká po obrovských soustech. Zatím si ničeho nevšiml.
Většího medvěda jsem ještě neviděl, to mám radost a jeho úlovek bude jako bonus, maso, maso, které si tu na ohni připravím, těším se na to. Ale, co když. Co když má ten medvěd rodinu? Co když- Ne, je to jedno, má rodina, můj druh, to je mnohem přednější než cokoliv jiného. Nezabiješ, budeš zabit, jednoduché. Teď se, medvěde-.
Jakýsi hluk ho vymanil z jeho soustředění na medvěda, uviděl skupinu asi třiceti Yovadů – statných válečníků, kteří však byli poměrně primitivní. Snad i proto se rozhodl je prozatím ignorovat, i když viděl, že míří směrem k vesnici, která byla o pár set metrů dále. Rozhodl se, že se k tomu poté vrátí. K jeho smůle však hluk slyšel i medvěd, a když se za hlukem otočil, spatřil přízrak.
Občas mi je to, že nejsem cítit, nejsem slyšet, jako bych nebyl, k ničemu, když se na stranu mých obětí obrátí štěstí a já zůstanu na té smolné straně mostu. Avšak tentokrát je to jedno, teď ano.
Prudce vyrazil a rychlým pohybem se dostal za medvěda, který ve své mohutnosti nestíhal reagovat a jediné, co stihl, bylo postavit se na zadní. Dýky mu projely skrz záda a přízrak dlouhým tahem opravdu medvěda rozpůlil. Musel uhnout, když obrovské kusy masa padaly k zemi. Ohnul se k rozpůlené mrtvole a sáhl pro ještě bijící srdce. Vytrhl je jednoduchým škubnutím a prudce zmáčkl. Poté otevřel svou špičáky vysázenou pusu a ukousl si prvního sousta, nedbaje toho, že je celý od krve. Z jeho rituálu ho vyrušil křik.

*****
„Nájezd! Pozor, nájezd!“ začalo se volat vesnicí. Blížící se bojovníci, kteří pobízeli k trysku své vyhublé, ale o to rychlejší koně, nedávali příliš možnost k útěku. Skupinka kolem Slaměnky tuto možnost také nedostala, ba naopak. Šíp jednoho z nájezdníků neomylně zasáhl hlavu jejího otce a krev, která vystříkla po zásahu rudě potečkovala její šaty i tělo. Netrvalo to snad ani další dvě sekundy a kováře, který se chtěl ještě zkusit krýt za kovadlinou, potkal stejný osud. Nemilosrdní válečníci kroužili kolem vesnice a během necelé minuty zabili všechny muže a i většinu žen. Děti nešetřili vůbec.
Hlavně klidnou hlavu, zatím žiju, zatím se z toho pořád ještě můžu dostat. Můžu se z toho nějak dostat a poté je přechytračit, jsou hloupí. Můžu je přechytračit a pomstít smrt otce, zabít je všechny, ještě je tu ten prostor, ale zatím musím být v klidu.
Klidně však nepůsobila, rychle dýchala a, i když se to občas snažila přerušit hlubokým nádechem, bylo vidět, že je ve stresu. Klepalo se jí tělo a přes všechen chlad, který v sobě měla, vnitřně si přísahala, že jestli dostane jen malinkou možnost, všechny je zabije.
Pár jezdců si jí už začalo všímat blíž, nepochybně je zaujala její krása, i přes tu rudou masku, kterou získala z krve svého nejbližšího, to bylo jasně vidět. Ne všichni si jí všímali, radši rabovali a kradli, co mohli, od jídla až po oblečení, či nějaké zbraně. Malá skupinka se k ní však začala přibližovat, na tváři měli dost nechutný úsměv a něco si v jejich podivné, primitivní řeči, která spíše připomínala opičí vřískání, říkali.
„Jestli na mě sáhnete, tak vás zabiju! Opovažte se na mě sáhnout, zrůdy!“ Křičela, i když jí muselo být jasné, že jí nerozumí. Couvala před nimi, až skoro zakopávala o věci, které jí stály v cestě. Netrvalo to však dlouho a dostala se ke zdi. Neměla kam pokračovat a zrůdní nájezdníci se k ní pomalu, ale jistě sápali.

*****

Dlouhými, ladnými skoky se přesunul blíž k vesnici. Stometrové vzdálenosti překonával za pár vteřin i v tak náročném terénu, jakým les byl. Spatřil hořící vesnici a jeho oči, které mu dovolovaly vidět mnohem lépe, než mohli obyčejní lidé, snadno zkontrolovaly situaci.
To není nic, do čeho bych se chtěl plést. Nezajímá mě to, děje se to pořád a pořád bude. Umírají tam rodiny, ale kdybych zakročil, umřeli by i rodiny od těch druhých. Nepřísluší mi se vměšovat do bitek a masakrů ostatních, nemám to zapotřebí a hlavně k tomu nemám důvod. Ale.
Jeho oči se zaměřily na jedno místo, místo, kde již byly dvě mrtvoly a jedna dívka. A ta dívka bylo to, co mu tak učarovalo. Její tvář, nikdy v životě neviděl tak krásnou tvář, vlasy, které opravdu vypadaly jako z mahagonu, z toho všeho ho zašimralo u srdce. Vůbec o tom neuvažuje, pouze koná, ví, že je to dívka, kterou chce zachránit a se kterou chce mluvit, přijde mu totiž jako osudová dívka. V jeho světě se povídá, že jednou někdo z nich potká takovou dívku, lidskou dívku, která změní chápání a osud tohoto světa, nebo alespoň ho velmi ovlivní. A myslel si, že ji našel.
Byla to pro něj hračka. Usmrtit těch pár jedinců, kteří Slaměnku obklíčili, ani nestálo za řeč. Překvapilo by ho vůbec, kdyby si vůbec i ti poslední všimli, co se právě stalo. Jakoby mezi nimi tancoval a dýky jim zabodával do míst, která pro ně znamenala okamžitou smrt. Když zamordoval posledního z nich a uklidil si dýky za pásek kolem jeho přízračného těla, podíval se na ni. Byla celá bílá a ani ne po pár vteřinách vyzvrátila vše, co dnes snědla. Té krve, ale i toho psychického tlaku na ni bylo moc. Poté se však jakž takž vzpamatovala a začala mu věnovat pozornost.
„Ty, ty jsi Dron, že?“ Zeptala se dost ustrašeně, mohl ji zabít každou vteřinu, avšak myslela si, že to neudělá, protože kdyby chtěl, už je po ní. Její strach pomalinku ustupoval a v hlavě se jí začínal rodit jakýsi plán. Utřela si pot s krví z obličeje do rukávu svých šatů, jak jen to šlo a pročísla si prsty i zašpiněné a slepené vlasy, které byly jindy její snad největší chloubou.
Přízrak však jen přikývl, nenamáhal se odpovědět. Stále se spíše užíval pohled na ni, byl z toho celý nesvůj, jaká krása uchvacovala jeho oči.
„A.. Ty jsi mě zachránil? Proč?“ Nikdy žádného Drona neviděla. Měl podivné tělo, jakoby se před ní vlnilo, černá hmota, která nabývala lidského tvaru, ale byla jakási nestálá. Oči měl také nestále, měnily se v černém závoji jasně duhovými barvami a byla to jasně jeho nejvýraznější část.
„Protože jsem musel.“ Odvětil klidně. Když otevřel pusu, Slaměnka se polekala. Uviděla ty ostré zuby, které byly ještě od krve, přitom si nevšimla, že by ji v souboji zapojil. Tedy pokud si toho vůbec všimnout v té rychlosti mohla.
Proč by mě musel zachránit? Nedává mi to smysl, ale vypadá, že jsem v bezpečí, a když budu mít trochu štěstí, třeba zabije i ty ostatní a já bych tak dodržela svůj slib po pomstě.
Zkontrolovala, jak jsou na tom Yovadé – Když viděli, co se stalo, dali se na útěk. Rychle naskočili na své koně, ukončili veškeré rabování a ujížděli pryč.
„Musíš, musíš je dohnat, musíš je zabít!“ Vykřikla prosebně, na tváři se jí zjevil naléhavý pohled.
„Již to není nutné.“ Dron pomalu přišel k ní a pohladil ji svou prazvláštní rukou po tváři. Cítila chlad, on zase teplo. Konečky jeho prstů se na jediný, neznatelný moment zachvěly, snad to bylo vzrušením.
„Jsi jediná, kdo přežila.“ Dodal ještě.
„Já vím. I proto tě prosím, zab je, zabij je všechny!“ Probrala se v hysterický pláč, a udeřila ho párkrát pěstmi do hrudi. „Prosím!!“
„Jak jsem řekl, není to nutné. Nic se tím již nezmění.“ V ten moment její pláč skončil, jakoby ho utnuli.
„Fajn.“ Dodala uraženě a otočila se k němu zády.
Ne, nesmím to vzdávat takhle, možná, možná je ještě prostor na to trochu s ním manipulovat, trochu ho ovládat. Nesmím to pokazit.
Jak stála zády, jen jí z úst vyšel lehký vzlyk a tichá slova. „Děkuji za záchranu.“
Dron zatnul svou pěst a ústa se mu prohnula v lehký úsměv.
„Měli bychom odejít, mohu se o tebe postarat, se mnou budeš v bezpečí.“ Začal i Dron střádat své plány, byly však mnohem prostší a hlavně, mnohem čistější, jelikož láska oproti mstě rozhodně čistější je.
„Asi, asi máš pravdu. Jen bych se ráda umyla v řece, je támhle pod vesnicí.“ Ukázala rukou na svah, ze kterého opravdu bylo lehounce slyšet typický hluk, který vydává tekoucí voda v korytě.
„Lepší bude, pokud se umyješ, až dorazíme na místo. Chystá se chladná noc, Slunce už téměř zapadá a nebylo by dobré, pokud bys byla promočená.“ Musela uznat, že jeho slova dávají smysl, i když byla tak nerada z toho, v jakém stavu je její tělo, její pleť a její šaty. A také si myslela, že to oslabí její možnost ovlivňování ho. Nebylo by však moudré mu v tomhle odporovat.
„Ani jídlo si nemusíš brát, už jsem něco ulovil.“ Dodal ještě a pokynul jí, ať ho následuje.
Vydali se poměrně pomalým, unaveným krokem k místě, kde zabil medvěda. Bylo to ideální místo na přespání, protože jim jeskyně obávaného predátora poskytovala vynikající úkryt. Tma navíc s každou vteřinou sílila, a než tam dorazili, už byla čistá noc.
„Jsem hrozně unavená.“ Prolomila ticho, které je po celou dobu provázelo. Nerozhodil ji ani rozpůlený medvěd, ani nakousnuté srdce válející se o kousek dál. Dnes už viděla tolik krve, že neměla již více sílu zvracet, i když za normálních okolností by jí tohle přišlo dost nechutné.
Dron si však pro sebe zaklel, když viděl, že jedna část medvěda je docela dobře obraná od nějakých mrchožroutů. Poté se na ni však obrátil a tiše jí odvětil.
„Pak tedy spi.“
„Ale mně se nechce spát, chci si povídat.“
Dron se na ni překvapivě podíval.
To jsou všichni lidé takoví? Ne že bych jim úplně nerozuměl, ale občas se dostávám do situací, které nechápu, a tohle je například jedna z nich. Ví vůbec, co chcou?
„Pak si tedy povídejme.“
„Ještě jsi mi nevysvětlil, proč jsi mě zachránil – Proč?“ Slaměnka se položila na kámen, který byl celkem zahřátý od právě rozdělaného ohně.
„Jak jsem říkal, protože jsem musel. Nemohu ti říci víc, alespoň ne prozatím.“
„Ale no tak. Vlastně, ani nevím, jak se jmenuješ? Mé jméno je Slaměnka.“ Usmála se na něj, když dořekla své jméno. Bylo vidět, že smích má na něj blahodárný účinek.
„Ehm, mé jméno je, mé jméno.“ Byl nesvůj, nezvyklý mluvit s lidmi, natož s dívkou, a ještě k tomu dívkou, do které se patrně na první pohled zamiloval. „Sát’n“.
„Hezké jméno, opravdu. I když pro mě dost nezvyklé. Ale abych se k tomu vrátila – Proč jsi mě zachránil, Sát’ne?“
Když její rtíky tak krásně vyslovovaly jeho pravé jméno, a navíc ho říkaly správně, i když ho občas i jeho druhové komolili, nemohl už s tím déle odolávat. Stejně si myslel, že to je na něm poznat.
„Protože jsi mě uhranula, Slaměnko. A také protože existuje jedna legenda v našem národě, která říká, že jednou někdo z nás potká osudovou dívku – dívku, která změní tento svět. A já si myslím, že ty bys mohla být tou dívkou.“
Jeho slova ji dost překvapila, chvíli i ona neměla slov, ne z toho, že jí v podstatě přiznal lásku, ale kvůli té osudové dívce. Rozhodla se toho však náležitě využít.
„A ty bys pro svou osudovou dívku něco nevykonal?“ Zeptala se vážněji.
„Něco určitě. Záleží, o co se jedná, ale pravděpodobně vím, kam tímhle míříš. A mohu ti hned odpovědět – tohle neudělám, protože je to zbytečné a.“
„A?“ Přeruší ho Slaměnka. „Oni zavraždili mého otce, vyvraždili celou mou vesnici, tohle není něco, co mohu nechat u ledu, tohle je něco, za co si zaslouží smrt!“
„Ale nebude to mou rukou, Slaměnko.“
„Pak to budu muset udělat sama!“ Křikla na něj a naštvaně se otočila zády k němu i ohni.
„Mohu ti dát polovinu své síly, poté bys to byla schopná udělat sama.“
„Ale?“
„Ale uděláš-li to, už nikdy se nevracej za mnou. Mine tě skvělý osud, který bys tam mohla prožít, jen protože budeš chtít mstu. A msta není něco, co já jsem ochotný připouštět.“
„Dej mi tu tvou sílu!“ Otočila se na něj zpátky, začínala to být poměrně vyhrocená situace.
„Dám ti ji, ale jak jsem řekl, pokud pošpiníš své ruce jejich krví, už se nikdy nevracej. A pokud to uděláš, pamatuj na jedno – tvá moc nebude dostatečná, aby ses ubránila proti všem a jakmile ji budeš mít, bude přitahovat nepřátele. Ptám se tě tedy naposled, chceš je zabít?“
„Chci! Dej mi tu moc, dej mi ji a já je zabiju! Na ničem už mi nezáleží, možná jsem mohla být tvá osudová, ale tohle jim rozhodně nenechám prominout.“
„Pak bude, jak si přeješ.“ Sát’n se postavil a pár rychlými kroky překonal vzdálenost, která je dělila. Ohnul se k ní a položil jí ruku na čelo. Pozvedl hlavu směrem k Měsíci a skrz jeho prsty proudila energie duhové barvy.
„Hotovo, dělej, jak myslíš.“ Dodal a posadil se do tureckého sedu k ohni.
Taková síla? Cítím, jak, jak jsem úplně jiná. Cítím, že jsem mnohem rychlejší, mnohem silnější, splývám se stíny. A jestli říká pravdu, jestli tohle je jen polovina jeho síly – Celá síla musí být něco úžasného. Dosáhla jsem, čeho jsem chtěla a hlavně – mohu pomstu vykonat sama, což je ještě lepší, než jsem si mohla představit.
Postavila se a začala odcházet, nově nabité síly jí dodaly i energii. Sát’n ještě naposledy promluvil, než odešla.
„Doufám, že se vrátíš, a že zvolíš tu správnou cestu, nikoliv cestu smrti a pomsty. Doufám, že tě v posledních chvílích před jejich smrtí osvítí čistější cesta, než po které chceš kráčet.“
„Uvidíme, Sát’ne, zatím se měj a jedno musím udělat – Musím ti poděkovat, ať to dopadne jakkoliv.“
„I já děkuji, Slaměnko, že jsi mi dala naději na oživení legendy.“

*****

Rychlými skoky se vydala směrem, kde věděla, že mají své příbytky Yovadé. Netrvalo jí to ani moc dlouho a skutečně se k jejich táboru dostala.
Tak co, měl Sát’n pravdu? Opravdu mě teď osvítí svědomí a zabrání mi v tom, abych jejich celý kmen vyvraždila?
S těmito myšlenkami se přibližovala, až narazila na první stráž. Chtěla zbrkle zaútočit, poté si však uvědomila jednu věc. Z toho, jaký má pocit, tak ví, že není nejen cítit, ale ani slyšet, že se lesem pohybuje ladně, jako když ptačí pérko padá z oblohy, houpavě, klidně.
Ve strážném poznala jednoho z dnešních nájezdníků, jeho tvář jí utkvěla v paměti, byla tak škaredá, zajizvená, snad i popálená. Byla si jistá, že to je jeden z dnešních útočníků.
Chci ho zabít? Chci se pomstít za mého otce? Chci se pomstít za naši vesnici? Za kováře? Za to, že mi všechno vzali?
„Chci“ Řekla tiše, strážný se na ni otočil, ale v ten moment už měl zlomený vaz. Sama netušila, kde se v ní tyhle zabijácké instinkty vzaly. Ohnula se pro jeho meč a jako stín vtrhla doprostřed jejich kmene. Krev, která cákala na všechny strany, pocit zadostiučinění, výkřiky strachu, to všechno její útok provázelo. Nešetřila nikoho, všechny – bez výjimky, setnula mečem. Jedno jí však přišlo zvláštní. S každým dalším mrtvým si připadala silnější. Nebylo to pouze to, že by byla otrlejší, ale moc, kterou získala, s každou vraždou stoupala. Jakoby duše, které obětuje sama sobě, zvyšovaly její moc. A když se vším skončila, připadala si mnohem víc než dvakrát silnější oproti momentu, kdy jí Dron předal sílu.

*****

Udělal jsem snad chybu, když jsem jí moc předal? Sázím na její lidskost, to je přece to, co je odlišuje od kmenů, jako jsou Yovadé. To je důvod, proč jsem se nebál ji dodat sílu a i proto věřím, že se vrátí, že to nebude trvat dlouho, a bude zpět. Musím však sám sobě přiznat, že se jí bojím. Dost možná vím, že mě zmanipulovala, těmi svými výstupy, ale – co by tím mohla dosáhnout? Krom toho, čeho dosáhla, dal jsem jí tak čtvrt své síly – I já musím mít určité pojistky. A není to moc, se kterou by mohla ve světě něco znamenat. A pokud se prokáže, že takto nechytře rozdělená moc způsobuje škodu, nebude mi zbývat nic jiného, než ji zabít. Nebude to snadné, žel, nebudu mít žádnou jinou možnost.
Ohříval si část medvěda nad ohněm, dostal na něj chuť a dostal chuť na upraveného, syrového masa dnes už okusil víc než dost. Seděl tam ve stejném tureckém sedu, v jakém byl, když se Slaměnka rozhodla odejít.
„Ahoj“ ozvalo se zpoza něj. Prudce se otočil, protože to bylo proklatě blízko, ale ten hlas okamžitě poznal.
Není možné, aby se dostala tak blízko s tou silou, co jsem jí dal, aniž bych si toho všiml. Co se to děje? Ale je zpátky, vrací se. Její lidskost zvítězila. Třeba je to opravdu ta osudová.
„Takže jsi poslechla srdce?“ Na tváři se Sát’novi objevil úsměv, měl z toho radost, jakou jen může stvoření stvořené na zabíjení, které je zbičované celými tisíciletími zkušeností, projevit.
„Ano.“ Odvětila suše a meč, který před chvílí získala, prošel krkem Sát’na. Nestihl se bránit, nestihl zareagovat, byla ještě rychlejší, než byl on původně.
„Jak, jak jsi získala takovou sílu?“ Vydal ze sebe chraplavým hlasem.
„Díky pomstě. Vypadá to, že jsem pro tu sílu lépe stavěná, než ty.“
„Zklamala jsi mě, Slaměnko.“ V posledních křečích se chopil svého nože a sekl jí po noze, povedlo se mu to, ale zasáhl pouze lýtko, žádné vážnější zranění z toho nebylo.
„Dal jsem ti nesmrtelnost, moc – a ty mě takhle zradíš, mě, ale i – lidi. Rozhodně nejsi ta – osudová.“
„Nesmrtelnost povídáš? S touhle mocí, můj milý Sát’ne, to spíš vypadá, že jsi ze mě tu osudovou udělal. I když to je zřejmě jiná osudová, než jsi doufal. A.“ Meč protočila ve své ruce a udělala široký nápřah. „Už mě neřaď mezi lidi!“ S těmito slovy mohutně sekla a sťala mu hlavu. Cítila, jak získává další moc, tentokrát mnohem větší. Poté sebrala jeho dýky a tichými kroky se vydala směrem do lesa. Takto začal svůj příběh první mladší bůh.
přidáno 29.01.2013 - 10:19
Vladan: Díky moc za kritiku, když se na to zpětně dívá, musím s tím souhlasit. A co se týče té neohrabanosti, právě proto teď píšu povídky, abych se z toho vypsal a je pravda, že je znatelná. A také jsem zapomněl tady přepsat myšlenky na kurzívu, ale tak snad to jde i bez toho pochopit :). Ještě jednou díky za kritiku, poučím se z ní.
přidáno 29.01.2013 - 09:35
K povídce bych měl dvě obecné výhrady. Tou první je určitá slovní neobratnost, daná zřejmě menší zkušeností. Jako příklad bych uvedl větu: "Vystoupil ze své původní pozice a přesunul se ke kádi s vodou, do které žhnoucí kov položil." Jednak se do vody ponořuje, ne pokládá a jednak ten začátek "vystoupil z původní pozice" je neskutečně šroubovaný. Druhá námitka se týká reálnosti popsaného světa. Dobrý fantasy příběh sice obsahuje nějaké fantastické prvky, ale to, co je "reálné", musí reálně fungovat. Vesnice s několika (desítky?) lidmi nebude mít kovárnu. Obří medvěd nebude mít brloh skoro na dohled od vesnice. Nepřátelští Yovadé nebudou mít tábor "kousek" od vesnice... (já vím, že tu nejsou vzdálenosti explicitně uvedené, ale dají se odvodit z časových souvislostí).

Jinak je vidět značná fantazie autora!

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
První : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Stínohra
Předchozí dílo autora : Vino

» narozeniny
Hanael [16], alphonsleo [11], 01_06 [11], Karolo [11], Zavadil [8], MichaelHorp [8], Okimi [6]
» řekli o sobě
Mitzi řekla o veronika :
Neznám ji osobně, ale podle toho, co se dá vyčíst z její tvorby je to mimořádný člověk. Veroničina práce se dá rozdělit do dvou kategorií - skvělá a ještě lepší^^
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C

© 2007 - 2024 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming