Koleje

Ten pocit,
když nejsi nikdo,
a chceš být víc než jiní.

Chceš být významný
a být toho "viník".

Ležíš
ovšem, pomyslně
na kolejích
a nejede vlak,
čekáš, kdy tě něco přejede,
přišel jsi o city,
s nimi i o strach.

Tak se jen překulíš
na jakoukoliv stranu
budeš obličejem na písku
a díky tvým očím
se ten změní v slané bláto.

A tak tam jen bezdůvodně,
zdánlivě, tedy,
ležíš
klidně i více hodin
ani to nevíš
kolik projede vlaků.

Egocentricky
žiješ ve své mysli.
Vypojíš mozek.
Vypneš své smysly.

Přišel ses zabít,
a odcházíš s nadějí.
Tos nechtěl,
tak nadáváš andělům,
že jsou smutku zloději.

Nechceš vstát,
ale ani se ti nechce ležet,
nechceš znít infantilně
že stále měníš nálady
víš, že už se to zlepšuje
víš, že to můžeš nechat běžet
jenže ty nechceš.

Radši bys tam uschnul
a spálil se sluncem
popřípadě umrzl
v lednových minusech
(ale to slunce zní líp
tak to tak nechám)
víš, štěstí i smutek
obojí máš na dosah
radši bys žil v depresích
než ve falešných radostech.