Stařík a Viola

Přišel se mladík staříka ptát,
Zdali jak za mlada má to rád.
I co bych neměl, odpoví kmet,
ještě mi zdaleka není sta let.

Ale síly už málo máš,
vždyť sotva jdeš.
Tak ty mi nevěříš,
myslíš, že je to lež.

Přiveď mi Violu, dívku svoji
a já ti předvedu za co stojím.
Mladík na chvíli zaváhal,
pak dívku přivedl s pousmáním.

Stařík spanilou krásu přivítá,
požádá o košík růží,
ta mu je s radostí přinese
a na stůl do vázy vloží.

Stařík k nim přistoupí,
nejhezčí vybere z nich,
tu dívce podává,
avšak zůstává tich.

Ta ráda přijímá
ten nečekaný dar,
ač hlavou vrtá ji
proč byl ji dán od muže,
který snad je více než stár.

Stařík mlčí, usmívá se,
zrakem svým bloudí
po té mladé kráse.

Když oko nabažil,
vzal dívku za ruku
a k loži ji ved,
na pelest posadil
a předlouhé řeči
chopil se hned.

Viola je zmatená,
avšak nebrání se,
nic raděj neříká,
jen trochu s rozpaky,
poslouchá staříka.

Slova jak povodeň
plynou mu se rtů,
hned vážně promlouvá,
hned ústa plná má žertů.

Dělá ji dobře,
že někdo ji baví,
donesla víno,
by zapili zdraví.

Už je po půlnoci,
svíčka dohořela,
víno ji v ústech chladí,
avšak ona hoří celá.

Nevnímá, co stařík
vedle ní žvaní,
chce aby ji hladil
a sahal na ni.

Milosrdná tma ta vše skryje
nevpustí sem zář,
aby posvítila,
na dívčinu nahotu,
na starcovu tvář.

Až jasné ráno je probudilo,
co se však v noci přihodilo,
neví ani oni sami,
jsouce ještě vínem opojeni.

Teď zmateně
tu krouží kolem sebe,
co opravdu stalo se,
ví snad jenom samo nebe.

---

Z toho plyne poučení:
„Jestli rád svou milou máš,
nepouštěj ji k staříkovi,
sám se u ní snaž!“