Sunny a spol. - kapitola čtrnáctá

„Máte dole návštěvu. Je to poslíček, ale prý si má počkat na odpověď.“
Zvednu se tedy od piána a sejdu dolů. Gita se spletla, když říkala poslíček. Vypadalo to na nějakého mladíčka, ale v obývacím pokoji čeká příjemný pán středního věku.
„Dobrý den, paní Crossová,“ pozdraví na úvod. Podám mu ruku a on ji samozřejmě přijme. Jsem strašně zvědavá, na co mu mám odpovědět. „Byl jsem pověřen, abych vám předal toto pozvání,“ pronese naprosto dokonalou angličtinou a podává mi malou obálku. Otevřu ji a tam je zlatým písmem napsaných pár řádků.
„Slečna Bo si dovoluje pozvat pána a paní Crossovy na oslavu svých narozenin.“ Pár dalších podrobností o čase a místě konání, očekávaném oděvu.
„Vyřiďte, prosím, slečně Bo, že samozřejmě přijímáme její pozvání a že se budeme těšit.“
On se zdvořile rozloučí.
Zachvátí mě panika, co si vezmu na sebe na takovou slavností událost, co koupíme mé skvělé učitelce jako dárek a hlavně... jestli tam bude i On. Po takové dlouhé době je to jediná příležitost, kdy ho budu moci potkat. Ráda bych ho viděla. Trošku soukromě. Byli jsme s klukama asi na třech jejich koncertech, ale vždycky pouze jako diváci. Jedni z mnoha. Stáli jsme tam v klokotajícím napěchovaném kotli, skákali s rukama nad hlavou, zpívali s nimi jejich písničky a nechali se unášet tou nádherou vidět je všechny čtyři na podiu. A hlavně Jeho. Sledovat jeho vyzývavé pózy, kterými si zcela podmaňuje publikum. Alespoň já zářila štěstím ještě týdny po tom a Martin se na mě shovívavě usmíval. Však on byl taky nadšený, to nemůže popřít.
Je tak úžasně tolerantní a milý. Nevím, jak bych já reagovala, kdyby on nějakou dívku nebo ženu sledoval s podobným zaujetím, jako já Jeho. S podobnou... dá se říct láskou. Panebože, když si vzpomenu, jak jsem vyváděla kvůli Holly! A teď? Docela si s ní rozumím. I když ona se nás spíš straní. Nejspíš má obavy z publicity, z novinářů. Simona nám odloudila, co se týče soukromí, volného času, ale jinak pořád zůstává s námi. Chodí na naše nedělní obědy oba. Mám ji ráda, i jejího synka. Páni, to jsme se ale rozrostli!
No ale zpět k listu papíru, který pořád držím. Co teď? Martina snad nenaštve, že jsem rozhodla za nás oba, myslím, že moc dobře ví, jak moc to pro mě znamená. Vždyť mi slečna Bo tolik pomohla. Tak moc jsem jí vděčná!
Proboha, Sunny! Vzpamatuj se a začni přemýšlet, co jí koupíš jako dárek! Zatím mě nenapadá vůbec nic. Zkusím sednout si zase za klavír, třeba mě něco napadne.
Otočím se, ale cestu mi zastoupí nejhezčí pán z celého širého okolí. Má krátce střižené a pečlivě upravené vlasy, hladce oholené tváře. Jako obvykle je oblečený v tmavém obleku a světlé košili. Kravatu už nemá. Poslední dobou si zvykl sundávat si ji sotva sedne do auta. Aktovku pravděpodobně nechal někde v hale.
Zvedne ruku, na které se zablýská snubní prstýnek. Po pravdě jsem nečekala, že ho bude nosit. Ale sluší mu. Promne mezi prsty pramínek mých vlasů.
„Ahoj, srdíčko. Krásně ti voní vlasy.“ Usměju se na něj a pozdrav mu oplatím. Miluju tyhle jeho lichotky. Mohl by mi je říkat klidně tisíckrát denně. Jenže on jimi poslední dobou trošku šetří. Nečekám, že se k sobě budeme pořád chovat jako v prvních měsících našeho vztahu, ale občas mi to chybí. Chybí mi ten tehdejší Martin, který byl pro mě ve všech směrech nový. Ne, že by mě ten dnešní neuměl překvapovat, ale je to jiné. Zvykli jsme si na sebe, nejsme sebou navzájem tolik opojení. A přece... dívám se mu do očí a znovu neuvěřitelně silně toužím po jeho objetí, polibcích a dotecích.
„Stalo se něco?“ koukne na lístek v mé ruce.
„Ne, jen... dostali jsme pozvání na večírek u slečny Bo,“ prohodím jako by nic.
„Předpokládám, že chceš jít.“
„Samozřejmě...,“ posadím se na sedačku. Očekávám, co se bude dít. Většinou nechodí z práce tak brzy.
„Máš nějaký plány na dnešek?“ optá se mě, když se vrátí z kuchyně se sklenkou studeného pití pro nás oba. Košili si rozepnul až k pasu, jako by tušil, že právě tohle se mnou dělá divy.
„Ani ne...,“ odpovím po pravdě, protože mám jen jeden plán.
„Co bys řekla tomu, kdybych tě vzal vykoupat se?“
„Mně se nechce na plovárnu. Víš, co tam bude lidí? V takovým vedru...!“ Má vůbec rozum??
„Ale já nemluvil o plovárně. Roy s Cassie jsou ve Státech u tchána. Oni přece mají obrovskej bazén a já mám klíče od jejich domu,“ zacinká mi jimi před očima.
„Kdes je vzal?“ zjišťuju pobaveně. Musím přiznat, že by to bylo docela příjemné. My tu bazén nemáme, říkali jsme si, že ho nevyužijeme a nechtělo se nám ničit tak nádhernou zahradu. Přes léto tu stejně většinou nebýváme, tak co?
„Kde asi? Půjčil mi je Roy, než odjeli. Myslíš snad, že jsem mu je ukrad?“ zasměje se. Ale já o tom moc nepřemýšlím, protože se mi tenhle nápad zamlouvá hrozně moc. Skočím se převléknout do trička a šortek.
„Ať tě ani nenapadne brát si plavky!“ upozorní mě ještě.
„Co blbneš? Vždyť tam bude Sharon a jejich kuchařka!“
„A co by tam tak asi dělaly? Sharon je s Cas a kuchařka dostala volno!“

Martin dálkovým ovládáním otevře bránu k Royovu domu, vjedeme dovnitř a zastavíme na malém vydlážděném plácku za domem. K zadnímu vchodu je to jen pár kroků a od zahrady nás dělí vyšší živý plot z tují.
Vystoupím z auta a zamířím si to přímo tam. V bazénu je krásně modrá průzračná voda, jako tenkrát v Miami, nebo u nás v L.A. Uslyším za sebou Martinovy kroky a on mě zezadu obejme. Hrozně mu to sluší, má na sobě světle zelené tričko, tmavohnědé kraťasy a bílé botasky. Měla jsem co dělat už v autě, abych se po něm naprosto nezřízeně nevrhla. Místo toho jsem sledovala, jak řídí. A že se mi to moc líbilo!
„Tak pojď do vody, nebo leknu,“ vymaním se z jeho náruče. Rychle ze sebe shodím oblečení a skočím tam. Možná jsem to trochu přepískla, protože ucítím slabou bolest v noze. Ještě jsem se úplně nevzpamatovala.
On tolik nespěchá. Předvede mi trošku rychlejší striptýz, určitě ví, na co dnes myslím od chvíle, kdy přišel domů.
Pořád chodí cvičit a je to na něm vidět. Vlastně na všech. Jediný, kdo vášeň pro posilovnu nesdílí, je Simon. A Tony teď vynechává, co mají doma Luka.
Já se taky snažím, zvykly jsme si s Lisou a Megan chodit na aerobik. Musím, přece jenom jsem hodně na očích. Jinak bych se asi nedonutila, jsem šíleně líná. Potom ještě beru taneční lekce kvůli vystupování na podiu. I když... poslední dobou to flákám. Bez berlí chodím jen pár dní a nemůžu zatím dělat všechno tak jako dřív.
Martin se postaví na okraj a skočí šipku. Hm... skvělá! Pod vodou doplave až ke mně.
„Ahoj, paní Crossová,“ zazubí se na mě, když se vynoří. Podezřívám ho, že mu dělá strašně dobře říkat mi paní Crossová.
Oba dva moc dobře víme, proč tu vlastně jsme. Mám výčitky kvůli tomu, že tak nějak znesvětíme Royův bazén. Ale musel s tím počítat, když Martinovi svěřoval klíče od domu. Jenže! Už to, že jsem tu nahá, mi připadá trochu...
„Ještě pořád ses nevzdala toho nápadu na obří koncert?“ začne trochu divně a já jen doufám, že se nechce hádat. Moc dobře ví, že ne. „Přeju ti to, ale asi se nám posune... však víš co! Hned tak brzy ho určitě uspořádat nemůžete a to už bude rok dávno pryč.“
„Martine, tak koukni! Jestli jsi mě sem vzal jenom proto, abys mi to vymluvil, klidně sis mohl ušetřit námahu! Máme domluvenej termín a spoustu dalších věcí. Víš, že koncert bude 20. května, to znamená přesně rok, měsíc a deset dní po tom, co jsem potratila. O den pozděj jsem ti plně k dispozici!“ Možná jsem na něj zbytečně moc příkrá, ale nebaví mě pořád odpočítávat dny, kdy UŽ budu moci otěhotnět. Nechci se k tomu upínat a potom zase být zklamaná.
„Ale, Sun...,“ řekne smířlivě, jenže na mě to má úplně opačný účinek.
„Já moc dobře vím, že jsem to pokazila! Mohla jsem už teď chodit s břichem. Jenže zpátky to vrátit nemůžu!! Tak si mě za to nenáviď, jak je libo!“ hrnu se z vody ven, protože mi selže hlas a mám v očích spoustu slz. Ještě to nepřebolelo!
Slyším, že jde za mnou, ale mám všeho dost. A hlavně toho, jak přede mnou všichni našlapují po špičkách, Joe k nám přestal vodit Joeyho, Lisa s Lukem nás navštěvují taky míň, než když chodila sama. Roy je pryč, Jeremy pracuje a Simon někde lítá. Takže jsem sama a čekám, až Martin přijde z práce. A to chtěl jet na dovolenou!
„Sunny! No tak počkej! Neblbni přece!“
„Tak já blbnu, jo? Já?!?“ brečím. Nechci se hádat!
Stojím na prvním schůdku ven, když mě dohoní. Moc dobře ví, kde se mě má dotknout, abych změkla. Otočím se a chci mu znovu něco říct, jenže se potkám s jeho rty. Jemně mě zatlačí, abych si sedla a obkročmo si na mě klekne. Lokty se opírám o dalších schůdek, aby mě netlačil do zad.
Už je ze mě jen vláčné těsto, když se odtáhne. „Pojď, dáme si zrmzlinu, jo?“ Vím, že je to ruka podaná ke smíru, a tak přikývnu. Sice se mi zase až tak moc nechce přestávat, jenže to na sobě teď nesmím nechat znát. Ať si myslí, že jsem ještě pořád naštvaná.
Vylezeme z vody a aspoň trošku se utřeme do ručníků. Jsou jediné, co jsme si sem sebou přivezli, jinak zcela spoléháme na Royův pohostinný dům.
Nazí a bosí vyrazíme směr kuchyň. Martin odemkne, ale ještě musí naklapat číselný kód na zabezpečovacím zařízení.
„K sakru! Jak to bylo? Nevíš?“ obrátí se na mě. Zakroutím hlavou a přemýšlím, jak rychle tu bude policie, jestli se už raději nemám jít obléknout. „Dva, sedm, tři, pět? Nebo tři, sedm, dva, pět?“
„Kolik máš pokusů?“ bavím se. Jo jo, Boží mlýny melou pomalu, ale jistě! Já rozhodně nikomu nic vysvětlovat nehodlám.
„Tři!“ odsekne. Zkusí první variantu, ale zabliká červené světýlko a nepříjemně to zabzučí. První pokus neplatný!
Naťuká další kombinaci, ale ani tentokrát se nezadaří.
„Marťo, no tak dělej! Ta dlažba tady šíleně studí!“ Docela mě baví takhle ho popichovat.
„A to jsem tě na ni ještě nepoložil!“ pronese významně a hodí po mně i stejně významný pohled. „A asi ani nepoložím, jestli se mi to teď nepovede. Do pěti minut tu budou policajti!“ znovu pátrá v paměti. „Tak chvilka napětí…. Ještě jedna… ještě…“ Konečně se rozsvítí zelená a jemu se viditelně uleví.
Postrčí mě dál a uličnicky mi zašmátrá po prsou. Po špičkách jako dva zloději doběhneme až do kuchyně a otevřeme si lednici. Moc nám tu toho nenechali, ale v mrazáku je zmrzliny pro tuto chvíli docela dost.
„Hm… značkovej šampus,“ prohlíží si Martin láhev, která v lednici zůstala. „Dáš si?“
„To jim přece nemůžeme brát!“ bráním se. Připadá mi to už trošku moc.
„Hele, když mi včera Roy ty klíče dával, říkal mi, ať se tady chováme jako doma. Že můžeme sníst a vypít, co se nám zamane. Jenom prej kdybychom tu chtěli udělat večírek, ať zamkneme dveře do jeho zkušebny, že by nerad přišel o bicí.“ Obejme mě a vyzývavě mi přejede špičkou jazyka po rtech. „A nahoře mají vířivku,“ zvedne obočí. Ale to už ne! Bazén klidně, ale je mi jasné, co se v té vaně odehrává a já zase nemusím mít všechno.
„Pořídíme si svou, jo?“
Se zmrzlinou a lahví šampaňského se znovu odebereme ven. Ve dveřích chvilku zůstanu stát a pozoruju Martina, jak jde přede mnou. No není to nespravedlivý, že takovej zadek má chlap?!
Znovu si vleze do příjemně chladivé vody. Roy tu má pro podobné příležitosti zvláštní vybavení – plovoucí stoleček s chladícím kbelíčkem na láhev šampaňského. Martin do něj nasype led a láhev rozdělá. Se skleničkami se nenamáháme, nemá to smysl.
Líně ujídám zmrzlinu, která se na sluníčku rychle rozpouští. A stejně rychle mi na něm stoupá víno do hlavy. Martin má jen náladu, a tak mě pobaveně sleduje. Když si do oříškové pěny namočím i nos, se smíchem mi ho olízne.
Hovíme si takhle docela spokojeně. Rozvykládám se o našem připravovaném turné a hlavně velkém koncertu a úplně zapomenu, že je Martin proti.
„Co kdybychom odjeli do L.A.? Pozítří?“ zeptá se najednou. „Chci tady z toho utýct na chvilku. Mám už práce plný zuby!!!“
Teď přijde moje chvíle. S půllitrem šampusu v hlavě se k němu přikradu. Nohama ho obejmu kolem pasu a svoje prsa lehce otřu o jeho hrudník. „Samozřejmě, že pojedeme do L.A.,“ zašeptám a políbím ho. Vždyť jsem mu to přece slíbila. Zítra tam zavoláme, aby Edna, naše tamní služebná, všechno přichystala, sbalíme si kufry a nasedneme do letadla.
Dívá se mi do očí, když mě hladí po zádech jako by nic. Skoro bych ho mohla nenávidět, že dělá hloupého, který neví, o co se tu snažím. Ne, nenávidět ne, vždyť já ho přece miluju! Miluju jeho obrovské ruce, široká ramena, chloupky na hrudníku. Miluju jeho tmavé oči, jeho rty, které líbají tím nejdráždivějším, nejsvůdnějším a nejpříjemnějším způsobem.
Chvilku si se mnou tak pohrává, s úsměvem uhýbá před mými doteky. Ale já tenhle úsměv znám, neznamená opravdové odmítnutí.
Když už i on sám uzná, že tohle nemá smysl, vynese mě z vody ven a položí na vyhřátý trávník. V tu chvíli zavřu oči a otevřu je až když si zase lehne vedle mě. Jenže to uběhla nějaká doba, je chladněji a mně se chce zase domů.

Sedím v šatně na zemi a balím do dvou kufrů nějaké potřebné věci. Na týden toho moc nepotřebujeme. Škoda, že poletíme jen na takovou krátkou dobu, ale Martina z práce na delší čas neuvolnili.
„Sun?“ přižene se nahoru. „Už budeš hotová? Máme dole návštěvu.“
„A koho?“
„Budeš překvapená,“ usměje se. I když tak trošku zvláštně a zase zmizí.
Jsem tu jen ve spodním prádle, a tak na sebe navleču aspoň lehké letní šatečky.

Z obýváku slyším srdečný smích a hovor. Tyhle hlasy poznám vždycky. Martin, Joe, Jeremy a…. Roy?!
„Ahoj, Sunny,“ zazní sborově. Hm… krásný akord! Všichni už drží v rukou skleničky s nějakou čirou tekutinou. Řekla bych, že to bude gin.
„Co že jste se tu tak sešli?“
„Jdeme vás pozvat na mejdan,“ rozhorlí se Joe. Kdo jiný?! „Roy nechal Cassie ještě ve Státech, tak bude u něj doma klid. No klid...,“ zakření se. Pošlu Royovi tázavý pohled. Když to tak spočítám, musel se v Americe tak akorát otočit a hned sednout do zpátečního letadla.
„Nějak jsem se nepohodl s tchánem,“ zabrblá si pod vousy.
„Ale… my zítra odjíždíme…,“ pokouším se o chabou obranu. A proč se vlastně bráním?
„No tak, Sun! To přece nevadí,“ obejme mě Martin. Takže jemu se evidentně chce. „Zabaleno už skoro máš.“
Jeremy ke mně vyšle dost výhružný pohled. Jsem já to ale blbá, Jeremy, co? Jsem rocková zpěvačka, tak proč se bráním večírku?

Úderem sedmé hodiny zvoníme u Royova domu. Neseme mu náhradní láhev šampaňského, kterou jsme tu včera vypili.
Přijde nám otevřít sám. Jakmile stojí mezi dveřmi, dolehne až sem hudba.
„Ahojte!“ udělá nám místo, abychom mohli projít. „Hm, Sunny, sluší ti to!“ prohodí. Však jsem se taky snažila, abych Martinovi nedělala ostudu. Mám na sobě dlouhé bílé kalhoty a krátké bleděmodré tričko, takže mám holé břicho i záda. „Jé, šampus,“ bere si od Martina tu láhev. „Takže jsem se nespletl a byli jste tu včera, co?“ významně na nás koukne. Má jakousi speciálně výbornou náladu. Je zajímavé sledovat, jak se zase bezstarostně směje a baví se. Nic mu nebrání, když Cassie ještě zůstala ve Státech.
Na zahradě je spousta lampionů, jídla, pití a hostů. Pár jich v davu poznám, ale většinou jsem je nikdy dřív neviděla.
„Ahoj, Holly,“ jsem ráda, že konečně vidím kamarádku. Kývne na mě a beze slova mi nabídne sklenku pití. „Pro začátek jen džus, díky,“ naleju si ze džbánku. Martin se ztratil mezi ostatními účastníky, a tak je němá Holly moje jediná možnost. „Znáš tu někoho?“ Zavrtí hlavou. Evidentně nezná ani mě a nehodlá se se mnou bavit.
Otočí se ode mě. No to mi ještě scházelo! Ucucnu si ze své sklenky a očima pátrám po další známé tváři. Holly do mě strčí a ukáže mi malý blok, co drží v ruce.
„Promiň, ale přišla jsem o hlas.“ No tak to je gól! Je to ode mě sice hrozně ošklivé, ale směju se jí na celé kolo. Ona taky.
„Co tu vyvádíte?“ vyruší nás Simon. Holly jen pokrčí rameny, za to já mu vysvětlím... vlastně co? No prostě mu řeknu, že se tak nezřízeně směju jeho přítelkyni. „To ale není moc k smíchu, Sun!“ pokárá mě. Holly ho plácne po zádech a naznačí, že je všechno v pořádku.
Kolem nás se mihne Roy a zmizí v domě. Za malou chvíli jde zase zpátky a vede další hosty. Panebože, Courtney a Leilu! Kde k nim přišel?!?
„Ahoj, Sun!“ zastaví se obě hned u mě. „Je tu Joe?“ Aha! Tak tohle je zajímá.
„Abych řekla pravdu, tak nevím. Ale jestli ne, určitě se brzo objeví.“ Tím jsem si naprosto jistá, protože on si nikdy nenechá ujít žádný večírek. Zvlášť když nás sem de facto pozval sám. Jenže nevím, jak nadšený z nich bude. Ale on si poradí, o to nemám strach.
„Prosím tě, Holly, pojď někam dál, stojíme tu hned na ráně,“ prosím ji. Přikývne a odlepí se od stolu. Vypadá vážně skvěle, myslím, že konečně má Cassie opravdovou konkurenci. Holly se pyšní postavou modelky, dlouhými černými vlasy, jemnými rysy tváře a obrovskýma mandlovýma očima.
„Jé, ahojky, holky,“ žene se k nám Meg. Paráda, hned tu bude veseleji! Megan je už evidentně v náladě. „Pojďte tancovat! Chcípl tu pes!!“ Nečeká, jestli budeme souhlasit a táhne nás na 'parket', který je na dlažbě kolem bazénu. Pár lidí tu už vyvádí a my se přidáme. Rozhlédnu se kolem sebe. Začíná to tu vypadat opravdu zajímavě. Meg se pěkně rozjela a za malou chvíli si pro ni přijde Jeremy, aby ji trošku uklidnil a nalil do ní aspoň hrnek kafe. No... z domu se už nevrátí, myslím, že se jim zalíbila jedna z Royových ložnic.
Kolem desáté hodiny na mě od vchodu zamává Lisa.
„Vás jsem tu ani nečekala,“ vítám ji poněkud nevhodně.
„Máme sice dítě, ale nepřestali jsme žít, Sunny! Luke spí a dohlíží na o něj Bonnie.“ Tak na to si s Lisou připiju. Odtáhnu ji k baru a nechám nám od toho mladíčka za ním namíchat nějaký koktejl.
Zábava je v plném proudu, už je určitě hodně po půlnoci. Martin se u mě párkrát zastavil, ale vždycky se naše cesty zase rozešly. A mně to dnes vůbec nevadí, vždyť zítra odlétáme a strávíme spolu o samotě celý týden!
Prohodím pár slov s Courtney a Leilou, dokonce je tu i Aaron. Škoda, že Cas se nachází o několik tisíc kilometrů jinde. Určitě by si rozuměli!
Její nepřítomnost vůbec nevadí Royovi, kterého jsem zahlédla, jak líbá na krk nějakou holku. Nemám ani tušení, kdo to je, a je mi to jedno. Mám totiž taky popito, a tak nedělám s jeho chováním zbytečné štráchy.
„Srdíčko...,“ obejme mě ze zadu Martin. Začíná šeptat takovým divným způsobem, takže má v hlavě i on. Zvedne mě a odnese trošku bokem od ostatních hostů. Posadí mě na stůl a stoupne si mezi moje kolena. Začneme se líbat a to docela vášnivě. Když mi zajede rukou pod tričko, spokojeně ho nechám.
Skončíme s tím ve chvíli, kdy si uvědomím, že vedle nás něco šustí a dupe. Leknu se tak příšerně, až Martinovi málem vyrazím zuby.
„Panebože, co to je?!“ ječím už ve stoje na desce stolu. „Dej to pryč!!! Okamžitě!!!“
Od bazénu se ozvou pobavené hlasy a Roy na nás zařve: „Martine, seš snad mimozemšťan? Nebo budete mít svatební noc až teď?“
„Vypadá to na ježka!“ odpoví mu.
„Tak to se nedivím, že se Sun brání! Bude ji to děsně bolet!!“ vybuchne smíchem přímo hurónským.
Já se trošku uklidním, když Martin donese jeden z lampionů a posvítí na toho malého bezbranného tvorečka.
Tak jsme pobavili celou společnost a můžeme se mezi ně poníženě vrátit. Naštěstí tu zůstalo už jen zdravé jádro. Zajdeme si k baru pro další koktejl a rozhodneme jít si zatančit. Neobejde se to ovšem bez uštěpačných poznámek.
Roy mezitím vyměnil svou společnost a momentálně šmátrá po těle Courtney. To se mi líbí ještě míň, zvlášť když vím, že ona je vždycky dobře zásobená!
A taky to vypadá, že už trošku ze svých zásob použila, zdá se mi jaksi mimo. Roy si toho podle všeho všimne a strčí ji do bazénu. Snad aby vystřízlivěla. Voda se rozstříkne do všech stran a Courtney se vynoří s očima totálně černýma od rozmazané řasenky i linek a se zplihlými vlasy. Docela zajímavý pohled. Jenže hned za ní letí i Roy, ovšem taky nechtěně. Jen jsem si nestačila všimnout, kdo se o to postaral.
„Tak pojď, beruško,“ bere mě Martin znovu do náruče a míří jejich směrem.
„Ne! Martine, prosím tě, ne!!! Pusť mě! Udělám, co budeš chtít, jenom mě pusť! Prosím!!!“
„Pozdě!“ utrousí, když se vynoříme oba. Náš nápad se zalíbí i dalším lidem, takže tu nejsme sami. Martin mě zase začne osahávat, naštěstí to pod vodou není vidět. Mírně ho kopnu do holeně, protože takovej exhibicionista zase nejsem.
Z večírku, který pro mě začal poměrně na suchu při sklence džusu, se stala bazénová party.
„Nech ji taky pro jiný...,“ odtrhne nás od sebe Joe. Musí být opilý už totálně, protože mě obejme. „Asi bych ti to jindy neřekl, ale jsem strašně rád, že jsi zase v pořádku!“ Políbí mě na ústa.
„Tak hele!“ ozve se Martin.
„Aspoň máš proč žárlit, kámo, ne?“ usměje se na něj a pak ho poplácá po mokrých zádech.
Blbneme v bazénu v mokrých šatech docela dlouho, než nás to přestane bavit. Jenže co teď? Je mi docela zima a nerada bych se nastydla zrovna ve chvíli, kdy máme odjet na dovolenou. Dojde mi to snad proto, že jsem ve vodě vystřízlivěla.
Poprvé za celý večer se setkám s Royem.
„Ehm... Royi... mohla bych si půjčit nějaký tričko?“ vyruším ho u baru, kde si nechává nalít další pití.
„Jasně... víš, kde mám šatnu.“ Než stihnu přikývnout, dojde mu, že vlastně ne. „Počkej, já ji nedávno přestěhoval! Dovedu tě tam, jo?“
Abych předešla případným nedorozuměním, dám Martinovi vědět, kam jdu. On se vybavuje s Jeremym a zdá se, že mu vůbec nevadí oblečení, ze kterého kape.
Dojdeme přes celý dům do haly a potom po schodech nahoru. Pod nimi mě Roy vezme za ruku.
„Ukaž, ať zase nespadneš! Druhej takovej pohled bych už asi nepřežil!“
„Neboj, těhotná nejsem!“ odpovím mu. Na to neřekne nic.
Mlčky dojdeme do jeho nové šatny. Opravdu bych ji hledala docela dlouho.
„Proč je tady? Máš to ze svýho pokoje strašně daleko!“ nechápu.
„Radši mám hned naproti bicí. Na hadrech mi tolik nezáleží,“ vysvětlí, ale stejně mi to připadá divné. „Tak tady si vyber...,“ otevře mi skříň. Vytáhnu hned první triko, na které narazím. On se otočí a najde mi nějaké kraťasy.
Jaksi to nevypadá, že by mě chtěl nechat o samotě, když se budu převlékat.
„Royi...?“ upozorním ho, že by mohl odejít, když zaujatě sleduje můj hrudník, na kterém chlad zanechal stopy velice dobře patrné přes obtažené mokré oblečení.
Místo odchodu ke mně přistoupí a položí mi na tvář svou teplou dlaň. Chvilku se díváme navzájem do očí a já se snažím, aby v mých našel lásku. Ovšem k Martinovi.
Asi se mi to podařilo, protože se odtáhne. „Zpátky trefíš, ne?“ Přikývnu. „Ještě ti přinesu ručník, ať si můžeš vysušit vlasy.“ No tak lepší by byl fén, ale neodvážím se ho poprosit. Vydržím tedy ještě chvilku, i když se už třesu jako ratlík.
Přinese mi obrovskou osušku, do které se zabalím úplně celá. Je to docela fajn. Stojím tu teď ve spodním prádle, když se otevřou dveře. Docela se leknu, že se ke mně zase vrací.
„Zlato?“ Uf! „Jdu se taky převlíct. Studí to!“ šeptá. Takže on vystřízlivěl jenom na chvilku, už si určitě zase srovnal hladinku alkoholu v krvi.
Přetáhne si tričko přes hlavu a shodí kraťasy i spodní prádlo. Přijde ke mně a začne mě líbat. Než se naděju, ležím na zemi úplně nahá. Myslím, že protestovat by mi teď vůbec nepomohlo. Podezřívám ho, že se mnou do bazénu skočil schválně, abychom si tady mohli užít soukromou chvilku.

Probudím se zachumlaná do cizích peřin v cizím pokoji. Co se to vlastně včera dělo??? Poslední si pamatuju, že jsem šla s Royem nahoru…. Panebože!!! Snad jsem…?!
Přikrývka vedle mě se zavrtí. Srdce mám až v krku a přemýšlím, jak tohle všechno budu vysvětlovat.
„Ahoj, Sunny! Mně je tak zle!“ kouknou na mě zpod peřiny tmavé oči. Mám pocit, že za celý můj život se mi tak neulevilo, jako v tenhle moment!
„Nemáš pít!“ pomstím se mu aspoň takhle za ten ranní šok. Už si tak nějak matně vzpomínám, že mi podlaha v Royově šatně nebyla zrovna pohodlná, a tak jsme přeběhli do nejbližší ložnice.
Sice mi taky není nejlíp, ale napadne mě, že sprcha by mi mohla pomoct. A tak se zvednu, seberu ze země osušku, kterou mi včera přinesl Roy a zalezu si do koupelny.
Chvilku nevěřícně koukám na obrovskou vanu plnou vody, než mi dojde, že jsme si včera asi pěkně užívali. Vytáhnu špunt a nechám studenou vodu odtéct.
Pustím si na sebe pro změnu horkou vodu a to mi hned zvedne náladu. Začnu si i zpívat. Sotva se dostanu do ráže a hulákám snad na celý dům, zjeví se ve dveřích Martin.
„Sunny, prosím tě! Dneska ne!!“ chytá se za hlavu.
„Ale já tě včera taky prosila, abys mě neházel do bazénu, miláčku,“ pošlu mu svůj nejkrásnější a nejnevinnější úsměv.
„Fajn, omlouvám se. Ale už mě netrap, prosím tě! Nebo se mi ta hlava rozskočí!!“ Zase zmizí a já se výborně bavím představou, jak sebou zničeně praští zpátky na postel.
Když se vrátím, už zase spokojeně oddychuje. Jenže mně zakručí v žaludku, a tak se rozhodnu podívat se dolů do kuchyně, jestli tam nezbylo aspoň něco k jídlu.
No jo, jenže v čem?! Musím zpátky do Royovy šatny, kde jsem si včera oblečení i prádlo nechala. Omotám tedy kolem sebe osušku, kdybych náhodou někoho potkala. I když pochybuju, myslím, že všichni, jestli tu zůstal ještě někdo kromě nás, budou ještě spát.
Pozpátku a tiše vlezu do místnosti a s ulehčením zavřu dveře.
„Čau!“ Leknutím nadskočím! To je ale ráno!!
„Co tu děláš??“
„No snad se můžu ve své vlastní šatně oblíct, ne?“ zubí se na mě. Musím uznat, že jistou logiku to má, ale mně se to zrovna do krámu nehodí! „Hledáš něco? Asi tohle, že?“ podává mi moje kalhotky i podprsenku.
„Err… díky,“ rychle mu oboje seberu a snažím se to co nejvíc zmuchlat a schovat v rukách.
„Ještě něco?“
„No… kdybys byl tak hodnej a…. nějaký… tričko?“ koukám na svoje ještě pořád mokré oblečení, kterak si hoví na podlaze na jedné hromádce s Martinovým. Připadám si naprosto příšerně a trapně!
„Víš co?“ směje se mi drze do očí. „Já tě tu nechám, vyber si, co se ti líbí. Sice je to pánský oblečení, ale Cassie by asi nepřežila, kdybych ti půjčil něco jejího. Promiň!“ No tak evidentně jsem ho po ránu skvěle pobavila. „Ale něco za to budu od tebe chtít…,“ pronese nakonec uličnicky.
„Hm…?“ No tak už vypadni!!!
„Pusu!“
Vzpomenu si na svůj svatební den a polije mě horko. To snad nemůže myslet vážně!! „Royi, ale já…“
„Sem!“ ukáže si na tvář. A tak to ano, to bych mohla přežít. Rychle ho líbnu a on se ztratí za dveřmi.
Sotva jsem zase sama, sednu si na křeslo pod oknem.
Tak, Sun!!! Teď si to v hlavě všechno pěkně srovnej! Jsi vdaná! A za koho? Za Martina! A kdo je Roy? Kamarád! A co jsi ty? Kráva!! Proč musíš vždycky na Roye narazit v ten nejnevhodnější okamžik?! Od této doby uděláš všechno pro to, aby se podobná situace už nikdy neopakovala! Jasný?? Jo!!!
Oblečená ve věcech o deset čísel větších, než bych potřebovala, sejdu dolů. Noha mě dnes trošku pobolívá, snad jsem si s ní včera něco neudělala…
V kuchyni sedí Joe a Roy se ohání kolem plotny. Voní to tu smaženými vajíčky. To bych si nechala líbit…
„Dáš si taky, Sunny?“ nabídnou mi sborově.
„Jasně!“ gacnu na židli k velkému stolu. Roy z lednice vytáhne další vajíčka. Docela mu to jde, až se divím.
„Kafe?“ přitočí se s konvicí. Přikývnu. Nevěděla jsem, že je taková hospodyňka.
Joe si čte nějaký hudební časopis a skoro nám nevěnuje pozornost. Vlastně ani nemá důvod, protože já objevím na polstrování židle nějakou nit a zoufale se ji snažím odtrhnout.
Z mlčení nás vytrhne bouchnutí dveří.
„Kdo to byl?“ otážu se zmateně, protože pevně doufám, že Martin ne. On snad ještě spí.
„Courtney!“ odpoví zase stereo. Sotva to dořeknou, udiveně se na sebe podívají. „Jak to víš?“ vyhrknou znovu oba.
„No já s ní spal!“ osvětlí nám Joe, což mě překvapí, ale jenom trošku. Jak by si mohl nechat ujít takovou příležitost, že?
„Ale já taky!!“ nechá se slyšet Roy.
„A kdy jako?“ zjišťuje Joe zatímco před nás Roy postaví plné talíře.
„Dneska v noci přece!“
„To je ale mrcha! Ona si přelezla ode mě k tobě!“
Přijde mi docela nechutné, že se u Courtney vystřídali oba během jedné noci, a odložím vidličku zase zpátky na stůl. Přešla mě chuť!
„Ježiši, kluci!!! Že se nestydíte!“ zvedám se.
„A za co jako? Stydět by se měla ona!“ brání se Joe.
„Jo? A kdo mi nedávno říkal, že nemusí mít všechno, co vidí?“ vyjedu. Pak ještě zamířím k Royovi. „A ty!!“ zapíchnu mu do prsou ukazováček. „Ty seš ženatej!!!“
„No! Právě proto se já ženit nehodlám!“ pronese Joe spokojeně a pustí se do smaženice, jako by se nechumelilo.
„Ty aby sis nepřisadil, co?“ zaječím na něj ještě ve dveřích. Najdu telefon a zavolám Benjaminovi, aby pro nás přijel. Hned jak položím sluchátko, zajdu probudit Martina. A to dost nešetrným způsobem.
„Vstávej, ty ochrapo! Vyspat se můžeš v letadle, za chvilku je tu Benjamin!“ Tentokrát bez dovolení vlezu zpátky do Royovy šatny a vytáhnu tam i pro Martina nějaké oblečení. Naše včerejší strčím do igelitky, která se válí v rohu místnosti.
Oba dva, tedy vlastně všichni tři mě naštvali tak, že se ani nerozloučím.

Někdo se mnou lehce zatřese a já se hned probudím.
„Madam, budeme přistávat. Připoutejte se, prosím,“ usměje se na mě letuška. Sice na ni ještě mžourám, ale udělám, co po mně chce a ještě navíc strčím do Martina. Dneska mu dávám řádně zabrat, ale nemá chlastat!
Než vystoupíme z letadla, čeká na nás auto, které nás odveze do našeho krásného malého domku na pláži.
„Vítám vás zase v Los Angeles,“ pozdraví nás hned ve dveřích Edna. Vždycky nám vyhoví, když chceme přijet, i když jí to většinou oznámíme dost narychlo.
První, co si dopřeju hned, je sprcha. Dnes už třetí. Napřed ráno u Roye, hned na to doma a teď tady. Je mi z těch dvou playboyů naprosto a totálně špatně.
Martin se celou dobu snaží přijít na kloub tomu, co mi vlastně je. A já taky. Proč to vlastně řeším? Vždyť je jejich věc, koho si tahají do postele!
Tady je teprve krásné ráno a já zase sejdu dolů. Martin sedí venku na terase a kouká na moře. Vím, že ho to hrozně uklidňuje. S o hodně lepší náladou jdu potichoučku za ním a dlaněmi mu zakryju oči. Vteřinu nevím co dál, ale on to za mě vyřeší. Vezme mě za zápěstí a přitáhne k sobě na klín. Hovím si v jeho náruči jako mimino a je mi vyloženě nádherně!
„Půjdu si zaplavat, jo?“ řekne po chvíli mlčení.
„Můžu jít s tebou?“ optám se nejistě. Nejsem bůhví jaký plavec, ale ráda se přidám, budu se držet u břehu.
Martin se asi potřebuje probrat, sice jsme prospali celé hodiny v letadle, ale takový spánek není příliš uvolňující. Ráno jsem ho vytáhla z postele dost neomaleně a potom už jsme vyrazili na letiště. No… s tím časovým posunem mám v těch ránech trochu zmatek.
Rošťácky na mě mrkne, protože přesně ví, kam se ubírají moje myšlenky a co hodlám v moři dělat. Budu se plácat ve vlnách se zadkem v písku a dál se nepohrnu. Mám strach, že nedokážu bojovat s proudem.
„A půjdeš bez plavek?“
„Tak na to zapomeň! Bez plavek jsme si užili předevčírem!“ zvednu se z jeho klína a jdu se převléknout do koupacího oblečku.
Překvapeně zjistím, že Martin má svůj už na sobě. Nevrátí se za mnou, ale zůstane dole.
Moře je naprosto skvělé. Vidím Martina, jak se mi vzdaluje. Pořád ho musím pozorovat, ještě jsem se ho nenabažila za ty roky.
Netrvá to zase tak dlouho a vrátí se. Asi mu moc sil po těch dvou vyčerpávajících dnech nezůstalo :o).
„Stýskalo se ti?“ svalí se vedle mě do písku.
„Moc!“ pohladím ho dost jednoznačně. Jsem zvědavá, co mi na to řekne. Ta moje škodolibost!
„Ježiši, Sunny, dnes ne! Dnes na to fakt nemám!!“ Začnu se mu smát. „No počkej!“ slíbí mi a začne mě lechtat. Vyskočím a utíkám po pláži pryč. Jsem šťastná! Tak hrozně šťastná, že jsem tu s ním! Až mě doběhne a sevře v náruči, zase úplně roztaju. Udělám to pokaždé, protože on ví, jak na to.

„Edno, prosím vás, nevíte, kde je můj muž?“ nakouknu do kuchyně. Po obědě jsem si sedla za klavír a on se ztratil. No… ono z té chvilky, kterou jsem měla původně na mysli, bylo nakonec pár hodin, takže je pozdní odpoledne. Chvilku kolem mě brousil, ale nakonec to vzdal.
„Vzal si auto a odjel do města. Do večeře prý bude zpátky.“
Aha. No neva, půjdu se na chvilku vyhřívat.

„Spíš?“ třese se mnou někdo.
„Už ne,“ odpovím ještě pořád se zavřenýma očima.
„Tak co tu děláš? Podívej, jak jsi celá červená!“ vyčte mi. To mě probere, protože jestli jsem se spálila, tak…!
Opravdu! Záda mám jako rak! To zase bude parádních pár dní!
„Pojď dovnitř, napatlám tě! Seš jak malý dítě, Sun! Copak nevíš, že nesmíš na sluníčku být moc dlouho?“ Neodpovím, protože to samozřejmě vím. Jenže já usnula.
„Edno, prosím vás, doneste mi bílý jogurt a citron!“ Aha, Martinův osvědčený recept. Půlku mi ho naplácá na záda hned a druhou půlku nechá do zítřka venku, aby se to zkazilo. To je potom neúčinnější. Jenže to neskutečně smrdí! Ovšem, jak zdůrazňuje můj miláček, naprosto skvěle to vytahuje horkost.
Celý večer proležím na gauči v obýváku na břiše a trpně snáším, jak mi jogurt na zádech zasychá. Je to docela odporný pocit, snad ještě horší než vrtání zubů. Martin se mi snaží ukrátit dlouhou chvíli, a tak mi pořád něco povídá. Tedy, on vlastně povídá skoro pořád. Nevím, že bych někdy potkala ukecanějšího chlapa.

„Edno, prosím vás, nevíte, kde je zase ten můj chlap?“ vejdu ztrápeně do kuchyně. Zakázal mi vycházet z domu ještě aspoň den, ale sám se někde ztratil. To je teda dovolená!
„Ve městě. Říkal, že chce nakoupit nějaké dárky,“ usměje se poťouchle. Myslím, že ji musíme docela bavit. Přijedeme si na dovolenou a celý týden prosedíme doma.
A tohle mi taky scházelo! Říkala jsem mu, že chci jít nakupovat dárky společně. Ale on ne! On se prostě sbalí a jede si sám! No počkej, chlapečku, tohle ti jen tak neprojde!!
Sotva si to pomyslím, zarachotí v zámku klíče. Jako na zavolanou! Vejde do domu s plnými taškami v rukou.
„No to si snad děláš srandu?!“ postavím se mu do cesty s rukama v bok. Evidentně si je moc dobře vědom, co provedl, protože se zatváří zkroušeně.
„Nezlob se! Však do města ještě vyrazíme!“
„Jo? A komu budu moct vybrat dárek já?“
„No všem! Tohle jsem koupil jen pro nás,“ udělá na mě psí oči. Panebože, jak on mě dobře zná! Je si naprosto jistý, že se rozhořím zvědavostí a všechno mu zapomenu.
„A co to je?“ snažím se nakouknout do balíčků.
„Nebuď zvědavá, opičko!“ cvrnkne mi do nosu a nese všechno pryč.
„Počkej! Tak co jsi nám koupil?“
„Dočkej času jako husa klasu! Kdo si počká, ten se dočká! Ráno moudřejší večera!“ Aha! Dostatečná odpověď. Má tam ještě něco? „Trpělivost růže přináší!!“

„Srdíčko, prosím tě, skočila bys mi do pokoje pro košili? Je tu nějak chladno...,“ prosí, když máme těsně před večeří. Co blázní? Vždyť je šílené vedro! No ale nechám si svoje myšlenky pro sebe a jdu nahoru do naší jediné ložnice.
Hned ve dveřích mi spadne brada a já nevěřícně koukám, co to leží na posteli. Nádherné hráškově zelené šaty se třpytivými kamínky na živůtku a vysokým rozparkem. Tak proto mě sem poslal! Aby mě překvapil. Tak co, vezmu si je na sebe, ať má radost.
Zvednu je, ale můj miláček opravdu myslí na všechno. Pod šaty se schovává spodní prádlo. No... tuhle soupravu stoprocentně nekoupil v normálním obchodě s prádlem! By mě docela zajímalo, jak moc tohle město vlastně zná a co dělal celou tu dobu, kdy byl venku!! Hm....
No ale rozhodně si nehodlám kazit dnešní večer těmito představami a všechno si na sebe obleču. Prádlo mi padne dokonale, šaty by potřebovaly trošku upravit, ale to je detail. Tak ještě něco na nohy, ať nejsem tak malá! Že já husa jsem si toho nevšimla už dřív! Martin opravdu myslí na všechno, takže vklouznu do pohodlných páskových střevíců. Teď už je mi jasné, že dole na mě bude čekat výborná romantická večeře.
Navoněná, nalíčená a oblečená v krásných šatech (a velice, velice odvážném prádle) scházím dolů. Martin stojí pod schody a má na sobě kalhoty a košili.
Otočí se na mě a nasadí úsměv číslo pět. Podá mi ruku, aby mi pomohl z posledních dvou schodů.
„Sluší ti to. Strašně moc!“ A čekala jsem snad něco jiného? Pak se nahne a zašeptá mi do ucha. „Máš na sobě opravdu všechno, co jsem ti nachystal?“
„Ne,“ popíchnu ho.
„Ale....“
Odhrnu látku ještě výš, než kam dosáhne rozparek a to ho uklidní. Tedy... nevím, jestli uklidní, protože si všechno musí řádně osahat.
„Nech toho!“ plácnu ho po ruce. „Tohle se ve slušné společnosti nedělá!“
„Ale no tak, Sun!“ pronese prosebně a políbí mě.
„No tak! Rozmažeš mi rtěnku!“ uhnu.
„Přece se nebudeš bát o nějakou hloupou rtěnku, když po tobě touží tvůj manžel?!“
„Ne, ale předpokládám, že mě můj manžel chce vzít na hodně dobrou večeři ve dvou, tak abych se mu líbila, víš?“ Tak přesně tohle jsem měla v úmyslu. Nikdy se mu nepřestat líbit! Aby nikdy neměl potřebu hledat jinde.
„Tvůj manžel je do tebe blázen pořád. Miluje tě,“ zašeptá nakonec a znovu mě políbí. „Chceš jíst tady, nebo pojedeme do města?“
„Je mi to jedno,“ podvolím se.
Dovede mě tedy na terasu, kde je připravený nádherně prostřený stůl se svíčkami a samozřejmě růží ve vysoké štíhlé váze.
Pomůže mi posadit se a pak se uvelebí naproti mě. Báječně to zase vymyslel.
„Mám pro tebe ještě jeden dárek,“ prozradí mi tajuplně.
„Tak už mě dál nenapínej, prosím tě,“ zvědavostí se vrtím na židli.
Odněkud vytáhne balíček v červeném papíře s bílou mašlí a se šťastným úsměvem mi ho podává.
„Co je tam?“ ptám se vskutku inteligentně.
„Tak to rozbal, ne?“
Pod mašlí a balícím papírem se zjeví krabička s nápisem Cartier. Už mi to pomalu dochází. Otevřu tu kazetu a užasnu. Náušnice, náhrdelník a náramek se lesknou tak neuvěřitelně, až se mi zatají dech.
„To abys měla co na sebe na ten večírek u slečny Bo,“ dodá. Má smysl, aby vůbec něco dodával? Já vůbec nevím, co na to říct. Přes rty mi nejde ani hloupé děkuju.

Tak, dneska jdu do televize jako host v talk show Elisabeth Lansleyové a zítra je ten večírek u slečny Bo. Nebude to žádná divočina, spíš taková komorní oslava v honosném stylu.
Docela dlouhou dobu jsem strávila před skříní a vybírala, co nejvhodnějšího na sebe do televizního pořadu. I když mám oblečení celé přehršle, nedokázala jsem vybrat nic vhodného. Nakonec jsem zvolila kombinaci obyčejného civilního oblečení.
Benjamin mě odveze a počká, než skončíme s natáčením. Potom zajedu do studia, poprvé od našeho návratu z L.A. Jediný člověk, komu jsem dala vědět, že jsme zpátky, je Lisa. Jsem si stoprocentně jistá, že to vykecala Tonymu, ale já prostě nemám vůbec chuť Joea a Roye vidět.
Dál už nemám čas o nich přemýšlet, protože dorazím k maskérně. Tam ze mě udělají člověka a já budu moct před kamery.
Teda že bych byla klidná, to se říct nedá. Já moc dobře vím, na co všechno se hodlá ptát a zrovna lehko mi z toho není. Pár otázek jsem dopředu dostala, ale jak to chodí, přijde řeč i na ostatní.
Během doby strávené v křesle před zrcadlem se pokouším uklidnit. Hlavně abych nekoktala, mluvila zřetelně a pomalu a nenechala se nachytat na švestkách.
Pořad se sice předtáčí, ale to je mi šumafuk. Stejně jako Elisabeth, protože ta nedovolí vystříhat skoro nic.
Sedím v docela pohodlném křesle proti moderátorce a vyčkávám, až mě představí.
„Dámy a pánové, paní Sunny Crossová!“ říká a těch pár lidí, kteří tu představují publikum zatleská.
„Dobrý večer, Sunny. Můžu vám tak říkat, že?“ začne mile.
„Samozřejmě, Elisabeth,“ pokouším se udržet s ní krok a usměju se do kamery.
„Přesto že vás všichni znají, alespoň trochu vás představím. Jste zpěvačka rockové kapely Victory, kterou leckdo považuje za nejplodnější v Británii. Na kontě máte už dvanáct alb, to znamená v průměru jedno a půl za rok. Jste vdaná, bezdětná, velice často se objevujete na stránkách novin a časopisů. Váš manžel nemá novináře rád, a proto neposkytuje žádné rozhovory. Před vaší svatbou se hodně spekulovalo o vašem vztahu. Jak jste na ty zprávy reagovali?“ No… naprosto vyčerpávající. Jak jsem si mohla myslet, že nechá bulvár stranou??
„Upřímně jsme se jim smáli. Jen my dva víme, jak to mezi námi opravdu je. Vlastně ještě naše nejbližší okolí.“
„A co říkáte článkům, které se objevily těsně po vašem úrazu?“
„Pokud mám být upřímná, vzdala jsem veškerou snahu uvést ty lži na pravou míru. Nestalo se nic jiného, než že jsem ztratila rovnováhu a spadla ze schodů.“
„Už jste v pořádku?“ Cítím, že se snaží ze mě dostat nějakou novou informaci, ale já jí žádnou věnovat nehodlám.
„Ještě ne úplně, ale lepší se to. Prozatím chodím na rehabilitace, ale plně se věnuji své práci.“
„Chystáte něco nového?“ další inteligentní otázka.
„Samozřejmě, další turné a další desku!“
„Vraťme se k vašemu soukromí…,“ a stojí o to někdo? Já ne! „Jste rocková zpěvačka, ale vedete velice spořádaný rodinný život. To není obvyklé…?“
„Ale já myslím, že se to báječně doplňuje. Když vystupujete, nahráváte, fotíte, natáčíte videoklipy jste pořád v jednom kole. Občas nestíháte sledovat, jaký den v týdnu vlastně je, kdy naposled jste něco jedla, kolik hodin jste naspala za posledních pár dní. Je potom příjemné vrátit se domů a vědět, že jste tam v klidu a bezpečí a že na vás někdo čeká.“
„A čeká?“ Panebože, co jsem komu udělala?!?
„Samozřejmě. Můj manžel! Vzorně se o mě stará a je mi vždycky na blízku. Kdykoli ho potřebuji.“
„Jak dokážete skloubit svoje zaměstnání, která jsou naprosto odlišná?“
„To víte, že je to problém. A nejenom nás dvou. Tony a Lisa Morseovi, Roy a Cassie Strokeovi řeší stejnou věc. Pokud máte partnera, který je zaměstnaný stejně jako vy, cestuje, má svoje povinnosti, je to těžké.“
„Ale Cassie Strokeová nemá žádné zaměstnání,“ nadzvedne obočí. Tak přece mě nachytala! K čertu!!
„O to víc je zaměstnaný Roy. A být vzornou manželkou takto vytíženého muže není nijak jednoduché!“ Panebože, chci pryč!!! Melu tu dokonalé nesmysly, protože Cas rozhodně vzorná manželka není. A Roy není vzorný manžel!
„Jak vlastně vycházíte s ostatními členy kapely a jejich životními partnery?“
„Víte, Elizabeth, je to jako v kterémkoli úzkém vztahu. Vycházíte spolu, je vám společně velice příjemně, ale potom přijde bouřka, pohádáte se, usmíříte. Pořád dokola. Zvykli jsme si na sebe a těžko vydržíme bez těch ostatních delší dobu.“
„Jak zvládá Joe Brightman to, že vy všichni svého životního partnera máte, kdežto on je pořád sám?“
„To se musíte zeptat jeho, ale myslím, že mu to vyhovuje,“ usměju se. Všichni vědí, jak to s Joem je, tak nechápu, proč se mě na to ptá!
„Mluvíte si navzájem do života?“
„Ne, alespoň se o to snažíme. Občas si sice neodpustíme nějakou poznámku, ale to je, myslím, vcelku normální. Jsme jen obyčejní lidé a na těch druhých nám záleží.“
„Ano, to je vidět. Štědře přispíváte na charitativní účely, zejména pro děti toho děláte spoustu…“
„Jsem z velké rodiny, mám pět sourozenců. Prostě mám děti ráda a chtěla bych, aby se měli dobře.“
„To bychom si přáli všichni. Ale máte v úmyslu založit svou vlastní rodinu?“ Bodne do měkkého. Jsem si stoprocentně jistá, že nic neví, ale…
„Na to je ještě času dost!“
Ještě dvacet minut ze mě tahá rozumy, než jí dojde, že to dál nemá smysl. Však už taky vypršel čas. Vysílat to budou za týden, no nahrávat si tenhle pořad rozhodně nehodlám!

Vejdu do studia, ale ještě tu nikdo není. Vlastně jsem to ani nečekala, protože ani jeden nemají dole auto.
Na stole leží nějaké noty, tak se jimi začnu prohrabovat. Copak tu asi vyplodili za ten týden?
Na jednom listě poznám Joeův rukopis. Noty jsou totiž příšerně naškrábané. Když otočím na druhou stranu, najdu tam obrovské srdce nakreslené přes notové linky. Stačí do něj už jen vepsat iniciály. Kdopak asi bude ta vyvolená??
Že by se nám Joe zamiloval? Stálo by to za to, opravdu. Třeba by se konečně trošku uklidnil a přestal tak bláznit. Ještěže má aspoň Joeyho!
Vezmu do ruky Tonyho dílo. Aha… kluci asi hráli nějakou pubertální hru, protože na druhé straně je podobné srdce s iniciály LM vyvedenými ve vyloženě uměleckém stylu.
Přepadne mě zvědavost, jestli znám tu, kterou si do svého srdce napsal Roy. Rychle najdu i jeho papír. Otočím ho, jenže v první chvíli nic nevidím. V levém horním rohu se schovává maličkatý obrys a v něm iniciály SS. Chvilku pátrám v paměti, jestli neznám někoho, komu začíná jméno na dvě stejná písmena. Neznám!
Rozhodnu se přestat s psychologickým rozborem mým kamarádů a sednu si na stůl proti oknu. Koukám ven. Vlastně to moc zajímavý výhled není, hned naproti stojí další budova.
Je zvláštní, jak jsem si na Londýn rychle zvykla. Vždycky jsem tvrdila, že nechci žít ve velkoměstě a teď se odtud nehnu. A kdybych sem nepřišla, nikdy bych neseděla tam, kde teď. V tomhle skvěle zařízeném studiu s velice výhodnou smlouvou na nahrávání v kapse. Toho se rozhodně nikdy nevzdám, i kdyby mě všichni nutili! Tedy… doufám, že přijde miminko, ale s klukama už jsem si všechno tak nějak domluvila. Pokud všechno půjde jak má a u mě se nevyskytnou žádné problémy, budeme nahrávat dál a sem tam uděláme nějaký malý koncert v Anglii.
Ještě na podzim bychom měli hrát na speciálním koncertu pro naše nejvěrnější fanoušky. Jeremy má kolem toho spoustu práce, protože vybrat a pozvat je musí právě on. Vůbec mu tento úkol nezávidím, nevím, jak bych se s tím poprala.
No a Simon zařizuje všechno ostatní. Někdy mám pocit, že se z toho nutně musí zbláznit. Ještěže má Holly, ta mu pomáhá, jak může. Tedy ne s prací, ale doma rozhodně. Mimochodem, zmínila jsem se, že už spolu bydlí? No… Martin to nedávno prohodil jako by nic. Simon evidentně nechce ztrácet čas.
Docela se leknu, když mi někdo sáhne na vlasy.
„Ahoj, zase přemýšlíš?“ Co jsem si slíbila? Že nikdy nedopustím, abych byla s Royem sama!
„Hm…,“ zavrčím. Ještě pořád jsem na něj naštvaná. Nepustilo mě to ani za ten týden.
„A o čem?“ ševelí dál. Myslím, že mě chce rozmluvit, a tak dosáhnout toho, že se odurazím, ale to potěšení mu nedopřeju.
„Jen tak!“
„Ty seš ještě pořád naštvaná?“ zjišťuje nakonec. Docela rychle mu to došlo!
„Jo!“
„No tak, Sun! Tak se odeštvi a usměj se na mě, hm?“ položí mi ukazováček pod bradu a zvedne mi hlavu tak, abych se na něj musela podívat. „O tebe tu přece nejde…“
„To máš pravdu!“ seskočím ze stolu. „Tady vůbec nejde o mě, ale o mýho nejlepšího kamaráda! Že to udělal Joe, to by mi bylo naprosto jedno, ale ty! Nosíš snubní prstýnek a přitom Cassie zahýbáš, kde můžeš! A mně jsi taky lhal!“ obviním ho.
„Tobě? A v čem?“ kouká na mě překvapeně, protože takový výpad nečekal.
„Pamatuješ dřív? Vždycky jsi mi říkal, že nevěru neuznáváš. Že pokud se někdy oženíš, bude to napořád. A teď? Ty seš takovej pokrytec!!!“ Znechuceně si posbírám svoje věci a odkráčím s hrdě vztyčenou hlavou.

V těch nádherných zelených šatech a špercích od Cartiera stojím v domě slečny Bo. Vedle mě je Martin ve smokingu. U auta mi galantně nabídl rámě, tohle na něm miluju. Asi jsme se dokonale změnili, protože kdyby nám dřív někdo řekl, jak rádi půjdeme na podobný večírek, nejdřív bychom zjišťovali, jestli nemá horečku a neblouzní.
„Jsi nervózní?“ zeptám se ho.
„Ne jako ty. Co kdyby tu byl, co?“ usměje se na mě. On mi snad čte myšlenky! A já se pěkně zastydím a myslím, že i začervenám, čímž mu dám jasně najevo, že opět uhodil hřebíček na hlavičku.
Konečně můžeme jít dál. Veliká místnost je podle očekávání bohatě vyzdobena. Pár hostů už tu postává a čekáme, až dorazí oslavenkyně.
„Sun, koukni!“ kývne Martin bradou kamsi do protějšího kouta. Ještěže mě drží, protože se mi podlomí kolena. To snad nemůže být pravda! On si tam klidně sedí na pohodlném sofa a rozdává úsměvy na všechny strany!
Můj miláček, tedy Martin, se vůbec nerozpakuje a namíří si to přímo k němu. Za námi zůstanou jen rýhy v parketách od mých podpatků, jak se ho snažím brzdit, leč marně!
„Ahoj, darlings,“ zamává na nás. Pro jistotu se ještě otočím, abych si jeho gesto špatně nevyložila. Ne, nikdo za námi nestojí!
„No, pojďte sem, pojďte!“ udělá nám místo vedle sebe. Připadám si jako v nejkrásnějším snu. „Jak se vám daří?“ švitoří pořád dál.
„Dobře, díky. A vám?“ odpovím slušně.
„No ještě mi začni říkat pane Mercury!“ změří si mě pohledem od hlavy až k patě. „Ale povídej, co chystáte?“
A tak se rozvykládám o našem velkém koncertu. On mi poradí pár fint, aby všechno proběhlo hladce. Však má svoje zkušenosti.
„Je mi líto, že jsem nemohl přijet na svatbu, drahoušku. Ale Bri mi všechno vyprávěl. Hlavně ten polibek v kostele líčil dost barvitě,“ usměje se a dá si dlaň před ústa. Tohle vlastně dělá skoro pořád. A já se červenám o sto šest.
Najednou se trošku zavrtí. „Ta stará čarodějnice se určitě ani neobjeví!“
„Ještě jsem ti ani nepoděkovala, že ses o mně před ní zmínil. Hodně mi pomohla.“ Je zřejmé, že vím, koho tou starou čarodějnicí myslel.
„To je v pořádku, zlato. Líbilo se mi, jak zpíváš.“ Hm… tak tomuhle se říká superpoklona. Právě od něj! Pořád ho musím pozorovat. Vypadá najednou tak strašně zvláštně… klidně. Není takový ten panáček na gumičce jako na podiu. Sedí tu, popíjí ze své sklenky a baví se se mnou úplně normálně, jako kdybychom se potkali náhodou někde v parku na lavičce a on byl naprosto neznámý člověk.
„Hele, víš co? Jdeme!“ zavelí najednou, vezme mě za ruku a táhne kamsi pryč. Ještě stihnu druhou rukou zašmátrat po Martinovi.
Absolutně se neodvážím protestovat, když si to docela rázně vyšlapujeme po schodech nahoru. Vrazí do místnosti, ve které jsem strávila hodně času trénováním svého hlasu, a sedne si za klavír.
„Tak začni tu vaši On The Road,“ poručí, ale začne sám. Žasnu, že ji zná, a zmeškám nástup. „No tak, vzpamatuj se, darling! Já si ji s tebou chci zazpívat!“
A tak tam trčíme v jedné místnosti, zatímco ostatní hosté jsou dole a zase se bavíme tak skvěle jako tenkrát. Do chvíle, než se rozrazí dveře!
„Tady jste!!“ vjede dovnitř slečna Bo na kolečkovém křesle. „Moji nejmilejší hosté se mi tu schovávají!“
„Kuš, babo!“ zasměje se na ni On. Já se neodvažuju říct ani popel. Zato slečna Bo se radostně usměje. Zajímalo by mě, co vlastně slyšela.
„Drahoušku! Nemluv a zpívej!“ Potom se otočí ke mně. „A ty taky! Ať slyším, co jsem tě naučila.“ Tohle je poprvé, co mi tyká. A taky je nějaká rozverná!
„Asi si cucla vína,“ mrkne na mě. To mi pomůže a já se chytnu.
Zpíváme, povídáme si, zpíváme a tak pořád všechno dokola. Martin v křesle dokonce usne, ale my tři nemáme na spánek ani pomyšlení.
„Miláčku! Probuď se! Jdeme domů,“ snažím se ho probrat.
Zamžourá na mě a protáhne se. „Kolik je hodin?“
„Šest ráno,“ zakřením se.
„No! Vstávat! Hodím vás domů!“ nepřipustí On žádné námitky. Pozná to i Martin a rychle se sbírá.
U dveří našeho domu ještě naposled zamávám krásné černé limuzíně.

S Royem nemluvím už dva týdny. Překvapivě mi to ani nevadí. A jemu zdá se taky ne. Řekneme si maximálně ahoj, ale tím všechno skončí. Vyhýbáme se situacím, kdy bychom museli toho druhého slovit.
„Sun? Co se stalo mezi tebou a Royem?“ vyzvídá Lisa. Sice mezi nás už moc nechodí, ale při posledním nedělním obědě si toho určitě všimla.
„Naštval mě,“ odpovím jednoduše. Nevěřím ale, že by jí to stačilo.
„A čím?“ Vypovím jí tedy celou příhodu s Courtney a i to, jak jsem ho nezvala pokrytcem. „Tos teda přehnala!“ reaguje pro mě dost neppochopitelně.
„Já? No ještě ty buď proti mně!“
„Vždycky sis libovala, jací jste skvělí přátelé a teď ani nevidíš, proč to všechno dělá!“
„Tak mě pouč,“ pobídnu ji. Překvapivě mi její kritika vůbec nevadí. Skoro jako bych ji čekala a byla s ní smířená. Vlastně opravdu nevím, proč se Roy tak chová.
„On je nešťastnej, chápeš to?“
„Ale proč? Vždyť je to přece jeho svobodná vůle!“
„Ježiši, ty jsi ale zabedněná! Cas si vzal proto, aby jeho pravá láska žárlila. Nepovedlo se. Jenže on teď neví, jak ze všeho ven, tak zase nahání holky. Kdyby to nedělal, dávno by se z Cas zbláznil! A ty jako jemu nejbližší člověk mu ještě nadáváš do pokrytců! Dovedeš si představit, jak mu teď je?“
„A co mám dělat? Copak já mám ponětí, do koho je zamilovanej? Vím jen její iniciály, ale žádnou takovou neznám,“ snažím se omluvit, i když vím, že pro moje chování omluva není. Docela se stydím, protože Lisa má pravdu. Roy při mně vždycky stál, usmiřoval moje spory s kýmkoli, dokonce i s Martinem, a já ho teď nechám máchat se ve všem samotného.
„Jaký iniciály?“ nechápe. Vypovím jí tedy, jak jsem po příjezdu z L.A. našla ve studiu notové papíry, na které si kluci nakreslili srdce. Joe ho měl prázdné, Tony si vymaloval Lisiny iniciály a Roy v malinkatém srdíčku dvě S. “Hm... tak to taky nevím,“ zamyslí se. Ovšem ne nadlouho, protože Luke zakopne o hračku, spadne a rozpláče se.
„Víš co, Liso? Já už půjdu,“ zvedám se. Nemám náladu sledovat, jak malého konejší.
Poslední dobou jsem strašně závistivá co se týče dětí. Vím, že čas běží a já brzo budu moct otěhotnět, jenže právě ten čas mě tíží. Neutíká mi to tak, jak jsem si představovala. Ani tak, jak si představoval Martin. Jenže on tolik nezávidí.
Já vím, že tohle se nedělá. Nemá se to, není to slušné. Jenže copak si člověk může pomoct? Copak může přestat myslet na svoje selhání?
Vyběhnu z jejich domu a rozhodnu se jít na autobus. Za Lisou mě totiž dovezl Martin, když jel do posilovny, a zpátky jsem si měla zavolat Benjamina. Jenže jsem odešla tak v rychlosti...
No ale... do studia je to blíž než domů. Namířím si to tedy tam.
Vejdu dovnitř. Nikdo tu není, však jsem to ani nečekala, nejsme domluvení. Využiju toho a uvelebím se za klavírem. Nezpívám, jen si hraju. Už dávno jsem tohle neudělala. Vyhrabu ze skříňky nějaké noty na klasiku, přeberu je a vytáhnu si pár oblíbených. Tohle miluju, sedět si tu takhle sama a na chvilku změnit styl. Vždyť klasika je taky krásná!
„Ahoj,“ ozve se odměřeně od dveří. Přesně vím, kdo přišel. Zase jsem si to dobře naplánovala! Odpovím mu stejným stylem.
„Co tu děláš?“
„Hraju,“ udržuju si svůj tón stejně jako on.
„Hm...“ Mám strašnou chuť optat se, proč přišel on, ale neudělám to a hraju dál.
Zavře se ve vedlejší místnosti a já slyším, jak si něco drnká na kytaru. Možná bych za ním měla jít, ale jaksi nemůžu.
Že bych se styděla? Nebo jen nevím, co říct? Možná 'promiň' by bylo pro začátek docela vhodné. Jenže... Ne! Nepůjdu za ním! To by bylo pod mou úroveň. Však i on by se mi měl omluvit za všechna ta svoje pomatení mysli. A to taky nikdy neudělal. Třeba za ten polibek na svatbě. Tedy vlastně před svatbou. Nebo za ten poslední večírek a to, co se stalo v jeho šatně.
A co se vlastně stalo? Pohladil mě po tváři. To přece není nic zvláštního. Jsme kamarádi a já se ho přece taky dotýkám. Občas ho pohladím po paži, poplácám po rameni, usměju se na něj. Když nám spolu bylo dobře, šťouchala jsem do něj loktem, aby mě rozesmál ještě víc. Když jsem byla smutná, schoulila jsem se v jeho náruči a nechala se konejšit. Potom přišel Martin a já ty náruče vyměnila. Musím přiznat, že Martinovo objetí mi je o hodně příjemnější. Ale Roy při mně stojí delší dobu, nezaslouží si, abych se k němu obracela zády. Kdo tenkrát přivedl Martina zpátky? Kdo mu vynadal, když se ke mně choval škaredě? A kdo ho vyhodil ze zkušebny?
Panebože, já jsem vážně pitomá! Proč mu tak ubližuju? S Tonym a Joem určitě probírají postelové záležitosti, ale má někoho, s kým si může promluvit o všem ostatním? Asi bych to měla být já. Jenže já tu sedím a nemám vůbec odvahu jít za ním. Třeba by si chtěl popovídat o své tajné lásce, o dívce s iniciály SS. O ženě kvůli které se oženil s tou pipkou Cassie. O pravděpodobně vdané paní kvůli které střídá ve své posteli ostatní příslušnice něžného pohlaví.
No jo! Jenže on se mnou od toho.... taky nemluvil. Nevysvětlil mi, jak se může Martin cítit, když jsme přišli o miminko. Že by to bylo proto, že on sám neví, jak by se cítil? Nikdy v podobné situaci nebyl a myslím, že po dítěti ani netouží. Nikdy se nezmínil. Joey a Luke se mu sice moc líbí, dokáže si s nimi pěkně vyhrát, ale to je asi tak všechno. Takových lidí jsou přece spousty, co mají rádi děti jenom na půjčení. Pohrát si, pobavit se pár hodin, ale zase pěkně vrátit zpátky rodičům. Hlavně aby neplakaly, neblinkaly a nepočůrávaly se.
A co jako dál? Co teď? Budu tu čekat, než zmizí? Protože musím projít přes tu vedlejší místnost, když chci domů. Takže bych mu musela říct ahoj. A to nechci. Nemůžu udělat první krok. Prostě to nejde! Já to neumím!!! Co kdyby přišel on?! Odpověděla bych. Copak chci tak moc???
Jenže on si pořád brnká. Slyším to až moc dobře, protože po naší minulé sešlosti zůstalo pootevřené okno, které obě místnosti spojuje. Když nahráváme, je zavřené, aby se zvuky nemísily a na pásek šlo opravdu jen to, co potřebujeme.
Prásk ho! Živě si dovedu představit, jak kytara letí do kouta, on bere ze židle svoji bundu a odchází. Konečně se dostanu k telefonu a zavolám Benjaminovi, aby...
„K čertu, Sunny! Budeš už se mnou mluvit???“ stojí ve dveřích.
Nesmím na sobě dát vědět, jak strašně ráda s ním budu mluvit. „No... mohla bych o tom přemýšlet.“
„A jak dlouho ti bude trvat, než si to rozmyslíš?“
„Já nevím... tak... měsíc?“ chytej, chlapečku, návnadu. Můžeš i ten naviják!
„Jde se do Dark Rocku!“ pochopí. Hodí po mně moje svršky a kabelku vezme sám. Je na něm vidět, že je rád.

„Dvakrát jahodovej džus,“ hlásí Dannymu. Oba dva se na něj podíváme dost užasle. „To pro Sun radši tuplovaně a já si dám.... dej mi nealkoholický pivo, řídím!“
„Vy mi teda děláte kšefty!“ vrčí Danny, ale nemyslí to vážně.
„Tak povídej, Royi,“ pobídnu ho. „Co je to s tebou?“
„Se mnou? Nic! To spíš ty se chováš poslední dobou podivně.“
„Fajn! Ale napřed ty, jo? Kdo je SS?“
„Ale jak to...?“ je opravdu dost překvapený. S úsměvem mu povyprávím stejně jako Lise, jak jsem objevila jejich srdce.
„Tak kdo to je?“
„Tu neznáš,“ koukne smutně do sklenice.
„Ona je vdaná, že?“ Přikývne. „Může se rozvést?“
„Ne... ona... miluje svýho muže. Rozvádět se nechce.“
„Kvůli dětem?“ vyzvídám znovu.
„Jo, taky! Je to složitý, Sunny. Nikdy ji nemůžu mít. Nikdy!“
„Tak proč se v tom utápíš? Když ten vztah nemá cenu. Najdi si někoho, koho budeš moct milovat a kdo bude milovat tebe.“ To jsou ale rady, co? Klidně bych mohla dělat psychologa!
„Nejde to, Sun! Ty bys přestala milovat Martina? Přestala jsi ho tenkrát ve Státech milovat, když odešel? Na co jsi myslela? Znám tě až moc dobře, chtěla jsi se vším praštit. Odejít od nás! Měla jsi pocit, že tvůj život bez něj nemá smysl. Stejně tak já nemám důvod žít, kdybych ji ztratil,“ docela se rozhorlí, když mi to říká.
„Takže se s ní vídáš?“
„Jo! Celkem často!“
„A co na to Cas? Ví to?“
„Myslím, že něco tuší. Hele, Sunny, víš, jak to mezi mnou a Cassie je, ne? Dáváme si, co oba potřebujeme. Určitou svobodu a volnost. Ona si to Cas nechce přiznat, ale moc dobře ví, jak se věci mají. Udělal jsem blbost, když jsem si ji vzal, jenže teď nemůžu ven. Když se s ní rozvedu, dostane tučný odstupný a na to já zatím nemám náladu. Ono možná...,“ usměje se dnes snad poprvé, „možná ji mám i docela rád, víš? Je úplně jiná, než tam ta.... Není zase tak zlá, jak se většinou chová. A s tím pokrytcem jsi měla pravdu. Měl bych se začít chovat jako ženatej chlap a hledět si své ženy. Jen budu mít platonickou lásku, no! Svět se přece nezboří, nebudu první ani poslední!“
„Seš si jistej, že to tak chceš?“ optám se pro klid svojí vlastní dušičky. Nedá se říct, že bych byla nadšená vším, co mi řekl, jenže, jak už se dlouho přesvědčuju, je to jeho život.
„Jo!“ napije se. „A co ty?“ přehodí výhybku.
„Víš, hrozně mě pořád bolí ten potrat,“ rozvykládám se taky. Chybělo mi to. Chybělo mi, jak mě vezme za ruku a pohladí po prstech. Dělával to takhle vždycky, když mě chtěl uklidnit. „Nemůžu se zbavit pocitu, že jsem Martina zklamala. On si tak hrozně moc přál dítě!“
„To je v pořádku, Sun! Martin se už vzpamatoval a těší se, že budete mít další. Hodně jsme spolu o tom mluvili, on měl skoro stejný pocity jako ty. Že tě zklamal a nedokázal ochránit. Stalo se a nemůžeš to vrátit, i kdybys milionkrát chtěla. Už se tím netrap a koukej dopředu. Budeme mít turné a ten obrovskej koncert! Soustřeď se na to a uvidíš, že i to ostatní se spraví. Já to vím, věř mi!“
„Nevím, jestli to zvládnu, Royi. Je to tak strašně těžký! Každej večer usínám s výčitkama. Kdyby se to stalo jinak, kdybych měla nějaký zdravotní problémy, kdybych věděla, že jsem těhotná!“
„Neblázni, Sun!!!“ stiskne mou dlaň o poznání silněji. „Nehrab se v tom pořád! Podívej na Lisu. Víš, jak jí muselo být, když Joe přinesl malýho a ona věděla, že nikdy nebude mít svoje dítě? A vidíš, nakonec si vzali Luka a jsou šťastní. Aspoň myslím.“ Musím mu dát za pravdu. Neměla bych se v tom pořád patlat. Nejsem jediný člověk na světě, který měl smůlu.
Je mi skvěle, že jsem se s Royem zase udobřila. A taky, že jsme si o všem promluvili. On bude snad už navždycky vrba, svěřuje se mu i Martin.
Dopijeme svoje pití a zvedáme se.
„Kam jdeš?“ vyzvídá.
„Asi domů. Martin už se možná vrátil a pozítří zase odjíždí na pár dní, tak chceme být spolu.“
„Vezmu tě.“ A tak to zase jo. Radši se nechám odvézt Royem, než abych šla na autobus. Zablýskne se mu v očích. „Ale řídit budeš ty, jo?“ No... že bych byla nadšená, ale tak jo...
Sešlápnu spojku, zařadím jedničku a pokusím se rozjet. Asi třikrát poskočím, ale nakonec se mi podaří zařadit se do pruhu a vyrazit směr Kensington. Roy se docela baví, jak se zmateně rozhlížím po silnici. Musí mi radit, jestli jsem na vedlejší nebo hlavní, kam mám vlastně odbočit a že musím dát přednost. Neujde mi, jak se v určitých chvílích zapírá nohama do podlahy a odtahuje se od dveří. Ale můžu já snad za to, že nemusím jindy řídit? Že mě vždycky odveze Martin nebo Benjamin?
S ulehčením zastavím před naším domem. Ve stejné chvíli, kdy vystupuju z místa řidiče, dojede domů i Martin. Zastaví u krajnice před Royovým autem a rychle se hrne ven.
„Ty seš snad sebevrah, Royi!“ směje se. Plácnu ho, aby si nemyslel. „Nechat Sun řídit zrovna po Londýně!“
„Náhodou to docela šlo, nikoho jsme nepřejeli,“ směje se i Roy. A ani on neuteče mojí pomstě.
„Půjdeme nakupovat, Sun, jo?“ otočí se ke mně zase Martin. A tak to v žádném případě.
„Ne! S tebou nakupovat nejdu!“ protestuju ve dveřích do domu. Nakupování s Martinem je vždycky životní záležitost. Nejradši bych ho v obchodě přerazila, protože chodí od jednoho regálu k druhému a všechny věci obrací třikrát v rukách. To je prostě na mrtvici!
„Ale proč, Sunny? Šel bych s váma,“ nabízí se Roy. No to mi ještě chybělo. Teď do mě budou hučet oba dva.

Jsou opravdu jako dva malí kluci. Snad hodinu stáli u televizí a teď je zajímají videa. A já kolem nich nervózně popocházím. Už mě docela bolí nohy. Jestli se neposuneme dál aspoň o dva metry, určitě tu umřu!
Panebože, proč si jiný ženský stěžují, že s nimi chlapi nechtějí chodit nakupovat??? Klidně bych si to vyměnila! Navíc mi nechali na starost vozík a to nesnáším asi ze všeho nejvíc!
„Kluci, tak pojďte už!!!“ syčím na ně co půl minuty. Myslím, že mě brzo svážou a ucpou mi pusu špinavou ponožkou!
Nechají se přemluvit až za půl hodiny. Jenže nedojdeme zase tak daleko, protože ti mazaní obchodníci nainstalovali přímo doprostřed uličky kontejner s ponožkami ve výprodeji! Proč jsem je jenom zmiňovala?!
„Hele, ponožky,“ raduje se Martin.
„Proboha, nechej je být! Vždyť jich máš doma milion šest párů, že je vůbec nevynosíš!“ úpím. Bude mi to něco platné???
„Koukej, Sun!“ Samozřejmě, že si nedělá vůbec nic z toho, co jsem mu právě řekla. „Tyhle mají zdravotní lem. Neutahujou se a krev ti může pěkně proudit, víš?“
„Fakt? To jsou ty, cos mi ukazoval minule po basketu, ne? Ty bych si mohl vzít!“ prohrabuje se jimi Roy. Chudáčci! Nemají ponožky! A taky by mě zajímalo, co probírají na těch svých sportovních dýcháncích!
„Jo, jsou to ony. A mají je s padesátiprocentní slevou. To se hodí.“ Jo! Čert mi nakukal, abych se nechala přemluvit! Jsou horší než ženská!!!
„Hele, kutilskej koutek!“ strčí Roy do Martina loktem. Oba dva se tam vrhnou jako děti, když jim rozdávají hračky.
„Můžete mi prozradit, kluci, k čemu vám budou sekery uprostřed Londýna???“ neudržím se už.
„Však ono se něco najde…,“ odtuší Martin. Vlastně má pravdu, třeba ho můžu tou sekerou přizabít, ne?!
Celé nakupování trvá víc než čtyři hodiny. Když konečně projdeme pokladnou, ve vozíčku si lebedí štípací sekera, elektrický hoblík, přímočará pila, svinovací a skládací metr, rukavice do posilovny, sportovní boty, sada vrtáků, krabička šroubků, souprava klíčů, kladivo, jakési speciální lepící pásky, vůně do auta, potah na volant a spousta dalšího a to vše po dvou kusech od každého, aby zbylo i na Roye. A samozřejmě několik párů ponožek se zdravotním lemem. Já jsem si koupila.... Ano! Žvýkačky u pokladny! Nádherně a v soukromí strávený večer ve dvou!
Roy si samozřejmě neodpustí zaflirtovat s pokladní. A ona ho samozřejmě pozná, takže se celá situace neobejde bez podepisování. Náš blonďatý čertík (andílek je pouze vizáží) si dokonce strčí do kapsy její telefon. Ona se mlsně dívá i po Martinovi, ale já jí pošlu dost jednoznačný pohled a vedu si svého manžela na parkoviště.
„Takže jste se smířili?“ využívá chvilky, kdy jsme o samotě. Roy se zapomněl, možná si zapisuje telefonní čísla ostatních pokladní. Spokojeně přikývnu. „To jsem rád, srdíčko,“ políbí mě do vlasů.

„Ehm... promiňte, paní, máte návštěvu. Pan Brightman,“ vyruší mě Gita v koupelně, když už se skoro chystám jít spát.
Joe? Co tu chce takhle pozdě? No neva, stejně bych zase sama neusnula, tak je celkem jedno, jestli budu ponocovat o samotě, nebo s ním.
Seběhnu dolů a vidím ho, jak přešlapuje v hale. Nervózně si rukou co chvíli přejíždí v těch svých nádherně kudrnatých vlasech.
„Ahoj, Joe, děje se něco?“ přivítám ho.
„Seš sama?“ odpoví mi otázkou a na pozdrav jen kývne.
„Jo, ale...“
„Tak už nejsi!“ skočí mi do řečí a ukáže láhev ginu, kterou drží v druhé ruce.
„Ale...,“ pokouším se znovu.
„No co co? Roy není doma, Jeremy nebere telefon, Tony má starosti s Lukem a Simon je ještě v práci. Zbyla jsi mi jenom ty,“ udělá psí oči a já dobře vidím, jak je celý roztřesený.
S rozběhem skočí do křesla v obýváku. Já se usadím na gauč a nohy skrčím pod sebe.
„Řekneš mi už konečně, co se děje?“
„Až podáš skleničky,“ slíbí mi. Neochotně se zase zvednu a vezmu je u baru. Pro sebe si chystám nalít džus, ale Joe mě zastaví.
„Dej si se mnou, Sun, prosím. Aspoň jednu.“
Přistoupím na jeho prosbu a ťukneme si. Když do sebe hodí celého panáka na ex, znovu se na mě koukne takovým divným způsobem.
„Sunny... já... já jsem znovu táta!“ Málem mi zaskočí a musím si dávat pozor, abych na sobě nedala znát rozčarování.
„Jak znovu??? Vždyť já před týdnem potkala Sarah a nebylo na ní nic vidět!“
„Jenže já nemám dítě se Sarah, víš? Vždyť mě znáš. Nezůstanu dlouho u jedné květinky. Se Sarah jsme kamarádi, kteří spolu mají dítě. Ostatně Joey je úžasnej, ne? Celej táta!“
„A tak kdo je teda matka tvýho novýho dítěte? A co to dítě vlastně je?“
„Tak je to holka, jmenuje se Joan, narodila se,“ mrkne na hodinky, „asi před třema hodinama, váží tři kila dvacetšest a měří padesát jedna centimetrů. Ten porod byl záhul stejně jako u Joeyho. Byl jsem u toho a řeknu ti, děsný...,“ hodí do sebe třetí drink. Jestli to takhle bude pokračovat, opije se tu do dvaceti minut.
„No a kdo je teda šťastná maminka?“ vyzvídám zase. Přeju mu to, strašně moc, ale taky závidím. A to nesmíš, Sunny, slyšíš?! Nesmíš!!!!
„Neznáš ji, Sun, my se potkali jednou v parku, když jsem tam byl s Joeym. Jiskřička přeskočila, párkrát jsme se sešli... Sama si řekla, že by se mnou chtěla dítě. Proti tomu jsem nic neměl, tak jsem se snažil trošku víc a... dneska se narodila Joan.“ Nestačím polykat a lapat po dechu. Nakonec mě napadne celkem inteligentní otázka.
„A budeš se ženit?“
„Myslíš, že bychom byli šťastní? Já bych to nezvládl, Sunny. A ona to věděla už dopředu, stejně jako Sarah. Nejsem prostě typ pro manželství, já nevydržím s jednou ženskou dýl než týden. Možná někdy pozděj, ale teď ne. A ani jednu jsem nenutil, aby se mnou otěhotněla.“
„Ty doopravdy netoužíš mít Joeyho a Joan pod svou střechou už napořád?“ zkouším pevnost jeho postoje.
„Tak to je asi jediná věc, která mi na tom mým plánu vadí. Že si o ně musím říkat, když je chci někam vzít. Teda zatím jenom Joeyho, ale Joan za pár týdnů taky. Jenže... nemyslíš, že dětem bude líp u šťastnejch rodičů, i když nebydlí v jednom bytě, než kdyby musely poslouchat naše hádky? Sarah ani Irene nejsou jako Cassie. Nestačí jim naditý peněženky jako dobrej důvod k sexu. Obě se mnou chtěly mít dítě, i když dobře věděly, že s nima nikdy nebudu žít. Je to jejich rozhodnutí.“
„Víš, Joe, nezlob se, ale já to prostě nechápu. Já bych takhle žít nedokázala,“ kroutím nad vším hlavou. Ještě nikdy jsem se s ničím podobným nesetkala. Že by žena chtěla mít dítě s určitým mužem, i když by věděla, že zůstane svobodná, bez partnera. Nedá se říct, že by se Joe o svého syna nestaral. Joey má všechno, co potřebuje a ještě mnohem víc. A Joe si ho každou chvíli bere na procházku do parku, na výlety, nebo jen tak domů.
„Jo, vím to. Ty jsi taková... proto tě máme všichni tak rádi. Hlavně Martin a Roy.“ To mi připomene...
„Znáš nějakou, které začíná jméno na SS?“
Zamyslí se přímo hlavou. Jestli mu to tedy jde, protože s tím ginem už pokročil docela dost. Jenže kdo jiný má větší znalosti o Londýnských slečinkách a paničkách než zrovna Joe.
„Myslím, že ne. Proč?“
„Ále... jen tak,“ mávnu rukou. Nechci mu nic říkat, aby si náhodou z Roye nestřílel.
„Vlastně znám,“ rozsvítí se mu. „Sydney Sklowski. Byla to moje spolužačka na základce, potkal jsem ji před pár týdny u dětskýho doktora. Byl jsem tam s Joeym, nějak se mi nezdálo, jak kašle. Ona tam dělá sestřičku, ale chudáci děti. Vypadá jako čarodějnice a taky je tak nepříjemná. To se potom člověk nemůže divit, že je pořád svobodná.“
Tak to určitě nebude ona. Roy má vybraný vkus. A navíc není vdaná!
Sedíme tu tak ještě chvilku a probíráme spoustu věcí, než Joe usne. Ke konci už pěkně drmolí, aby ne, když sám vypil skoro půlku láhve.
Přemýšlím, co s ním. Benjamin už je pryč a já sama ho nikam neodtáhnu. Tím spíš ne do auta, abych ho odvezla k němu domů a potom ještě jeho bezvládné tělo dostala do postele. To by asi nešlo.
Tak že bych ho odvlekla aspoň nahoru do ložnice vedle naší? Zkusím ho vzít pod pažemi, ale absolutně nemám šanci. Je sice hubený, ale přece jenom něco váží.
Stoupnu si nad něj s rukama v bok. No tak, Joe, řekni, co s tebou! Hm... asi se se mnou nepodělí o svoje názory.
Přišoupnu aspoň taburetku a podložím mu jí nohy. I tohle mi dá pořádně zabrat, neřkuli když mu zouvám boty. Ještě deku, ať mu není v noci zima.
„Promiň, Sarah,“ chytí ze spaní mě za ruku. Že by výčitky svědomí? Pohladím ho po tváři a jdu taky spát.