|
O duši a o strachu ze sebe sama. Proud myšlenek, který nějak nešel zastavit... http://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=0eDMHyfezxM Písnička mi hrála stále dokola a vyvolávala ve mně neskutečný emoce.
 30.10.2012 6 1251(23) 0 |
Slzy jsou křehké jako krajkoví upředené ze vzpomínek
Nakolik je lidské tělo přizpůsobivé
změnám?
Těm zásadním, života-měnícím.
Občas si pak člověk připadá,
jakoby byl pouhou jepicí.
Narodit se ráno
a umřít zase navečer.
Jakoby každou vteřinu
můj život rozhodl se měnit směr
ráno se shlédnu v zrcadle
a nepoznávám vlastní tvář.
Jsem tohle všechno já?
Já přeci nejsem lhář.
Někde pod velkou vrstvou izolepy
se skrývá ukřivděné srdce
bije trochu nepravidělně a ignoruje svědomí
copak já vidím víc, než nevidomí?
dívám se na svět
skrze tlusté upatlané sklo
a překrucuji skutečnost
nechávám se izolovat
od světa
i od sebe
nepatřím nikam, ani nikomu
snažím se nepodléhat trendům
a vyšlapat si vlastní stezku
... jen občas trocha stesku
po domově a jistotách
mi na chvíli,
jen na malou chviličku,
zabarví svět došeda
já pak tou šedou oblohou
posílám zprávy
šeptané do mlhy
bij do mě, jak se ti jen zachce
protože já se nedám
víš?
jen díky ranám co jsem si sama zahojila
jsem teď zase o trochu silnější
asi netušíš
že nenechám se zmást
marnými lacinými gesty
pravdu vyčtu vždy
z pohledu očí
které mi dávají nahlížet do nejtajnějších skrýší (mého?) nitra
ty potom hledíš
do mých dvou temných neprostupných jezer
a trochu závidíš.
Asi proto, že nevidíš.
Nevidíš
mou duši, jak zcela nahá
na samé dno si sahá
na samé dno myšlenek
a odpuštění
a veškerého citu
na počátek
samotné existence
propadá se a pak se proplétá
jemnými vzpomínkami
až k okamžiku, kdy poprvé zazařila hvězda
a pak má duše pláče
jen aby slzy s nocí mohly zase odejít
Já proplouvám skrze mraky
a nikdy nechci zapomenout
kdo jsem
a jaká jsem
Jednou
chtěla bych se vrátit domů
a rozpomenout se
proč se má duše narodila.
Nakolik je lidské tělo přizpůsobivé
změnám?
Těm zásadním, života-měnícím.
Občas si pak člověk připadá,
jakoby byl pouhou jepicí.
Narodit se ráno
a umřít zase navečer.
Jakoby každou vteřinu
můj život rozhodl se měnit směr
ráno se shlédnu v zrcadle
a nepoznávám vlastní tvář.
Jsem tohle všechno já?
Já přeci nejsem lhář.
Někde pod velkou vrstvou izolepy
se skrývá ukřivděné srdce
bije trochu nepravidělně a ignoruje svědomí
copak já vidím víc, než nevidomí?
dívám se na svět
skrze tlusté upatlané sklo
a překrucuji skutečnost
nechávám se izolovat
od světa
i od sebe
nepatřím nikam, ani nikomu
snažím se nepodléhat trendům
a vyšlapat si vlastní stezku
... jen občas trocha stesku
po domově a jistotách
mi na chvíli,
jen na malou chviličku,
zabarví svět došeda
já pak tou šedou oblohou
posílám zprávy
šeptané do mlhy
bij do mě, jak se ti jen zachce
protože já se nedám
víš?
jen díky ranám co jsem si sama zahojila
jsem teď zase o trochu silnější
asi netušíš
že nenechám se zmást
marnými lacinými gesty
pravdu vyčtu vždy
z pohledu očí
které mi dávají nahlížet do nejtajnějších skrýší (mého?) nitra
ty potom hledíš
do mých dvou temných neprostupných jezer
a trochu závidíš.
Asi proto, že nevidíš.
Nevidíš
mou duši, jak zcela nahá
na samé dno si sahá
na samé dno myšlenek
a odpuštění
a veškerého citu
na počátek
samotné existence
propadá se a pak se proplétá
jemnými vzpomínkami
až k okamžiku, kdy poprvé zazařila hvězda
a pak má duše pláče
jen aby slzy s nocí mohly zase odejít
Já proplouvám skrze mraky
a nikdy nechci zapomenout
kdo jsem
a jaká jsem
Jednou
chtěla bych se vrátit domů
a rozpomenout se
proč se má duše narodila.
01.11.2012 - 14:45DDD: Já mám na delší povídání času dost, kdyby se ti chtělo. ;-) Každopádně jsem ráda, že se líbí, díky. :-)
01.11.2012 - 08:17No teda... vyvolalo to ve mně tolik pocitů, že by to bylo na delší povídání. Moc se mi líbí :-)
30.10.2012 - 15:31Yasmin
Moc mě oslovila ta první věta a to natolik, že ten zbytek už jsem klidně nemusela číst:-))) Ale nakonec bylo dobře, že jsem si ho přečetla, protože mi ty slova byly blízký. A konec nádhernej!:-)
30.10.2012 - 15:09Yana: To jsem ráda, že ses v ní našla, máš pravdu, pochopila jsi, skutečně není tak beznadějná... Děkuju. :-)
30.10.2012 - 11:10Našla jsem tam tolik svých pocitů, otázek, tápání, ale i uvědomování si vlastní jedinečnosti, není tak beznadějná jak se na první pohled zdá, je nádherná, opravdu, škoda že mně, z nevím jakého důvodu nešla najít ta písnička
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Nahá : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Ranní Praha
Předchozí dílo autora : Navzdory
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 1+1 skrytých» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» řekli o sobě
Martin Patřičný řekl o (ne)známá_firma :Před pár lety literatura přežila i svůj šílený nadbytek, těch, kdo píší, začalo být víc, než těch kdo čtou…ale – došlo k něčemu jinému: Tak dlouho se čekalo, že knihu zlikviduje televize, že knihy a čtení změní čtečky a audioknihy, o internetu nemluvě. Ale njestalo se to. Co se stalo doopravdy? Proměna je v tom, že vyhrály ženy. A vůbec nejde a nešlo o nějaké zápolení či o vítězství. Prostě jen daleko víc žen než mužů kupuje knihy, daleko víc žen čte a dnes myslím že i víc žen píše. Ženy zkrátka převzaly žezlo i otěže literatury a muži se sami odsunuli na vedlejší kolej, mimo mísu. Co všechno se muselo stát a stalo se od těch časů, kdy muži psali skoro všechny knihy a stvořili i všechny ženské postavy, o tom mám pár poznámek pod článkem. Literatura, královna kniha, byla vždycky něčím a nějak „ohrožená“. Teď tedy odkládá brnění a obléká košilku a sukni. Proměna literatury začíná. Co přinese, bůh suď. Nebo spíš bohyně?
