příliš mnoho myšlenek, vzpomínek a tak vůbec..
přidáno 20.10.2012
hodnoceno 8
čteno 757(21)
posláno 0
Hledím ven do mlhavého počasí skrz závoj plný iluzí – nebo snad reality? Hučí mi v uších z množství lidí v ulicích, množství myšlenek v jejich hlavách a množství pocitů a nenaplněných tužeb mě samotné. Vzpomínám. Slyším křik, výčitky a omluvy, cítím bolest, lásku, hněv, ale žádné odpuštění. Proč jste tu? Nechci s tím mít nic společného. Krčí se v rohu postele a přeje si, aby tam nebylo. Mé osmileté já. Slyším slova, kterým nerozumím a pár let na ně nemyslím, dokud nezjistím jejich význam. Dalších pár let trvá, než si uvědomím, co všechny ty věci znamenaly. Každá z těch chvil se mi vryla do paměti a nyní se ke mně vrací. Po špičkách, nenápadně, jako tajný špion, kterým jsem vždy chtěla být. Pronásleduje mě jako stín. Vkrádá se mi do mysli a vítězí v bojích nad šťastnými myšlenkami. Kde jsou? Byly tu vůbec nějaké? Proč se tak snadno vzdaly?
Hledíš na mě skrze mříže a já zase na tebe, spoutaná vzpomínkami. Mezi námi je propast a my plýtváme veškerou naší energií ve snaze postavit lanový most přes ni, ale ten je stále příliš slabý. Nebo je to naše víra? Bojíme se udělat první krok, vstoupit na něj bez pochybností a strachu. A když už se vydáme na druhou stranu, zastaví nás něco jiného. Dálka. Ta propast je příliš široká. Hledíme na druhou stranu, ale vidíme jen tmu. Žádný cíl. Jsme si tak vzdáleny, fyzicky, ano, ale duševně? Na to nejsem zvyklá. Vždy jsi tu pro mě byla, mami, tak co se stalo?
Sednout do auta a jet hodinu po D1, na 66. kilometru si dát sváču u Mekáče, projet Ledeč, Světlou a několik desítek vesniček, které si nikdy nezapamatuji. Zaparkovat, jít 150 metrů, zazvonit a čekat. Občanské průkazy a navštívenku prosím, zde máte klíček od skříňky, hlavně si neberte žádné telefony, žádné jídlo, žádné žvýkačky, peníze si nechte v kapse. Píp píp. Zkuste si sundat pásek. Píp. Musíte si sundat i boty. Tady, přejděte po té podložce, ať nechodíte bosa. Ano, v pořádku, běžte dál a počkejte tamhle, u zelených dveří. Ahoj, mami.
Kdo by to byl řekl, jak rychle utečou 3 nebo 5 hodin. Ještě rychleji utíkají ty 4 týdny mezi nimi. Život mi protéká mezi prsty. Kdo jsem? Kým chci být? Před 10 lety jsem si byla vším tolik jistá. Teď nemám jistotu žádnou. Pouze pochybnosti. A přitom je zde tolik rozhodnutí, která musím učinit. Proč teď? Nejsem připravená. Chci se vrátit o 5, 10, 15 let zpátky. O 20 let? Možná, že by všechno bylo jinak.
Prožívám jedno zklamání za druhým, raduji se z maličkostí, ale to nestačí. A k tomu stále to hučení v hlavě. Vzdaluji se od světa. Závoj iluzí obepíná celé mé bytí. Žít v iluzi. To je má jistota. Protože kterákoliv iluze je lepší, než realita, jakou znám. Ta realita, kterou již rozeznávám pouze z části. Rozeznávám postavy. Co jsou zač? Rodina? Možná. Přátelé? Nikdo takový. Jsou to stíny mých myšlenek a snů, stíny mého strachu a tamhle rozeznávám náznak stínu radosti. Ano, stín mých šťastných myšlenek. Je však obklíčen ostatními. Krčí se v rohu, stejně jako já kdysi. Nemá sílu ani motivaci se bránit, postavit se a bojovat. Je to stín mě samotné.

přidáno 18.10.2013 - 22:05
Může to být pouze špatné období, nikdy nevíš co tě může zítra potkat, něco co bude počátkem tvé změny. I v té největší temnotě mysli na světlo, je to těžké ale zároveň ti to přidá trochu sílu když musíš vstát do dalšího dne.
přidáno 01.11.2012 - 23:24
Je z toho cítit bolest, je to plné emocí, které mi jsou svým způsobem tak blízké. Když jsem to četla poprvé, zapůsobilo to na mě dost silně, když po druhé, a já nájednou věděla, o čem vlastně čtu, zapůsobilo to ještě silněji... Je v tom hloubka a strach a všechno, čemu tak dobře rozumím. Tak jen doufám, že takových pocitů bude míň a míň. ;-) Ono nakonec člověku nezbyde, než se s některými věcmi smířit (každá máme to své) a já doufám a věřím, že to jednou bude zase dobrý, ať už to bude jakkoliv. :-) Každopádně jsi to napsala fakt pěkně, tak třeba se zase objeví nějaká inspirace a ještě něco napíšeš. :-)
přidáno 22.10.2012 - 00:09
Vítej
přidáno 21.10.2012 - 13:50
zajímavě,občas každý máme podobné pocity
přidáno 21.10.2012 - 03:59
Moc děkuji za komentáře a vážím si vašich slov i nabízené pomoci. Jsem víceméně smířená s tím, jak to je, jen mám teď nějaké náročnější a přemýšlivější období (že by podzim? :)).
Naštěstí, naproti tomu, co jsem psala, nějaké ty přátele ještě mám a ti dobří jsou ochotni mě poslouchat a pomáhat mi (i když dnes odpoledne mi připadalo, že všechny jen obtěžuji, proto jsem to tak napsala) - zrovna jsem se vrátila z moc fajn procházky noční Prahou a je mi o hodně líp, než odpoledne, kdy jsem tohle psala.
Mějte se krásně :)
přidáno 20.10.2012 - 23:32
Hmmm. Jsem rád, že tohle neznám.
přidáno 20.10.2012 - 19:00
Odette ? Krásné,co popisuješ je vlastně deprese...pomaličku se ti vkrádá to , nač nechceš myslet, co jsi v sobě hluboko pohřbila, ale vono se to dere ven , pořád a pořád , nepřestane, dokud to nevykřičíš ze sebe, nevypláčeš, dokud si s někým nepromluvíš, klidně s mnoha lidmi, mnoha a mnoha a každý ti rád poradí a pomůže, každý svým malým kouskem přidá do tvého křičení , abys už netrpěla....taky nabízím pomoc, mohu -li nějak , :)
přidáno 20.10.2012 - 18:42
Je to moc pěkně napsané.. Ale moc smutné a kruté... Moc ráda bych ti nějak pomohla aby ses takhle necítila.. můžeš kdykoliv napsat... A neboj všechno bude dobré ;)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Stín : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Všem mým milencům

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

Patos

Krátké a mnohdy vtipné či šokující vystřihovánky ze života.

© 2018 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku