Nekonečný život houby

Chápu, že život nás hub není tak bohatý jako lidský, ale nestěžuju si. Vstávám celkem brzo, to je pravda, ale kdo by chtěl, aby mu hned od narození svítilo slunce na hlavu. I když kecám, protože mám celkem solidní klobouk. Je to teda volba šťastná, protože nevím, kdo by mě sbíral, růst mi na noze čepice.
Hm, měl bych už vyjet ze země, dneska mi ten růst půjde, svrbí mě noha. Dostal jsem se do slušný výšky a kolik mám sourozenců, jsme už docela pěkná rodina. Tak pojďte lidi, už se cítím zralej na to, jít do světa.
A pozor, první nápadníci, kteří mají s sebou psa, tak snad se jim budu líbit. Jak že to na něho volají? Azore? Trochu zmateně pobíhá, ale teď běží směrem ke mně! Doufám, že bude hodně štěkat, aby přivolal pánečka. Ale moment, co se to děje, to je snad vtip! Azore! Azore, dej tu nohu dolu, fuj a .......... Sakra! Tak ranní očistu bych měl za sebou a ani nebyla zapotřebí koupelna. Můžu být rád, že to skončilo jenom sprchou, už takhle mám klobouk dost hnědej. Důležitá poznámka, já jsem totiž suchohřib. Jé pozor, blíží se další zájemci. Žádná sláva, mateřská školka se vydala na výlet. To nevypadá vůbec dobře, jedno dítě se rozbíhá ....... „Nedělej to, to by nebylo dvakrát chytré! Pozor, s pánem bohem a prásk!“ Co se děje, žiju, rostu? Fuj tajbl, trefil souseda. Ještě že byl větší než já, patří mu to! "Lisk", to byla facka. Ještě že učitelky předaly děckám tuto informaci, jak se k nám mají chovat. Další půl hodinu to vypadalo taky bledě, protože jak foukal vítr, vletěl na mě papír a já vypadal jak podpapírák. Už je to ale zase v pohodě! A další páni na holení, všimli si mě a jdou přímo ke mně. Co to ale vidím, něco tahají z košíku, houbařská kniha! To snad nééééé, s kým si mě chcou splést! Suchohřib, značka nejlepší jakosti! Nejsou si prý jistí, studovali mě jak ňákýho vraha a odešli. Teď jsem se ale vážně urazil. Kvůli nim tady budu trčet další dvě hodiny. Tak teď už to snad bude tutovka. A taky že jo, jde hned ke mně! Vidím nožík, paráda, ale moment, ticho? „Crr, crr“, vytahuje z kapsy telefon, vykládá si už pět minut a u toho se pořád prochází. Ona zapomněla, kde stojím. To je snad už pech! Kdyby si radši půjčila brýle. To si všichni myslí, že si nechám vydláždit chodník až přede mě? Sousedi mizí jak na běžícím pásu a já su tady jak u Suchánků. A kruci, moji úhlavní nepřátelé, ptáci. Stál jsem tam, ani nedutal. Naštěstí byly o kus dál starý rohlíky, tak mě nechali na pokoji. Taky už mě z toho stání pěkně bolí noha, káva by bodla, ale stejně ji nemám jak pít. Teď nebo nikdy! Ten vypadá, že ví, co chce. Nožík, ruka se pomalu sklání ke mně a šmik! Jupí, už se nesu! Sice nechal zbytečně kus nohy v zemi, ale nevadí. Ať všichni ostatní vidí, jaký sem byl velký frajer. Učinil jsem náhodou výbornej výměnnej obchod. Kus nohy, kde zase vyrostu, za cestu kolem města. Jakpak asi přijel do lesa? Ty brďo, nový auto, to bude jízda! Tak copak se mnou asi zamýšlí, jestli smaženici, nebo usušit? Uvidíme.
Tak tady bydlí a už se mnou chlubí. Já ti dám nic moc, ta jeho žena se v tom vůbec nevyzná. Ještě že nás aspoň čistí a krájí, mohl bych jít do polívky, pro tu bych se mohl rozkrájet. Ona mě dává sušit a ještě k tomu na nějakej časopis! To chce, abych se otrávil tiskařským barvivem? Hurá, celá půlka mě jde rovnou do teplé polívky. Jéje, když já vlastně nevím, jestli umím plavat a rychlý míchání mně taky nedělá nejlíp. Taky jsem celkem nervózní, protože všechny židle u stolu jsou obsazený, asi přišla nějaká návštěva. Tak ať vám všem chutnám a jde se jíst.
No a poslední věc, co si vždycky pamatuju, když jsem spolknutej je, že jedu nějakým dvanáctimetrovým tobogánem. Dalo by se teda říct, že celej můj život je v prdeli.
A už je to zase tady. Vstávám celkem brzo, to je pravda, ale kdo by chtěl, aby mu hned od rána . . . ............