Hrála v černo-černém lese!

Černé vlasy, rudá záře,
rtů těch, jež si zuby brousí.
Vyndám pero z kalamáře,
z venku slyším zvuky houslí.

Hrají tesknou melodii,
černo-černou tmou se nese,
v houštinách s ní vlci vyjí,
píseň hraje kdosi v lese.

Dívka stojí v prostřed louky,
z houslí krásnou píseň loudí,
není jako jiné holky,
milují ji všichni bloudi.

Černé vlasy kol a kolem,
létají když v temnu běhá,
černo-černým tmavým borem,
beze strachu bloudí děva.

Na housličky občas hraje,
a já píši o ní básně,
hledí slepě v jiné kraje,
černé vlasy září jasně.

Jak je šťastna ve svém světě,
v temném hvozdu zpívá zvěři,
slepá jako malé kotě,
přesto běhá mezi keři.

Neklopýtne, neupadá,
jisté kroky míle měří,
v krásné tváři žádná vada,
na vlasy jí z nebe sněží.

Krásná je jak květy z jara,
mám já pro ni zvláštní cit,
odvrácená duše strana,
touží za ní odejít.

Dívka jež se v kole točí,
rozeznívá ptáků zpěv,
a v mé hlavě červotoči,
dí mi, že je plná plev.

Šílená jest tato panna,
nemá v sobě kouska studu,
křepčí od noci do rána,
je nám všem jen pro ostudu.

Temné hlasy v hlavě mojí,
štvou mě proti dívce z lesa,
když však vidím jít ji v chvojí,
moje srdce nad ní plesá.

Proč jen divá musí býti,
nespoutaně cválat lesy,
chtěl bych s ní až za hrob jíti,
neposlechnout v hlavě hlasy.

Bůh vzal mi ji - krutý pán,
mládí, krásu zmařil trpce,
věnec zůstal zaplétán,
u cesty na plané trnce.