Jen princeznám

Měsíc se skrývá za mraky,
bílý jednorožec na poli stál,
a já najednou taky.
A čekal. čekal na mě,
Šla jsem za ním,
zlehka se tomu tvorovi klaním.
Pozve mě na projížďku, na svém hřbetě.
Rozběhl se, nevím kam, zanesl mě ke hvězdám.
Pomrkávaly na mě, vlétly mi do vlasů,
slyšela jsem tisíce různých hlasů.
A můj rytíř nedaleko stál,
svůj pohled, ke mně upíral.
Jednorožec zářil do noci,
v té chvíli, nebylo mi pomoci.
Rozpřáhla jsem ruce,
vzlétla ke hvězdám,
však jednorožec a rytíř už nebyli tam.
Hvězdy mě obklopily,
hřejivými hlasy žal utišily.
Pak zanesly mě zase k nám,
než usla jsem,
dívala jsem se za snem co se mi zdál,
a za oknem jednorožec čekal,
a vedle něj můj princ stál.
Však ráno se vzbudím,
noc je tatam,
tak krásné sny...
zdají se jen princeznám.