Nesmím

Já lásce opět propadl
a naději jsem zase měl.
Cit krásný mě popadl.
Představovat jsem si směl.

A ač bych mohl štěstí zkusit
a něhu možná poznat.
Touhu lásky musím dusit
a povinnost doznat.

Ač mě touha spaluje
a na kolenou žádá.
Mysl černě maluje
a smutné básně skládá.

Již zbavila se strachu
a štěstí poznat chtěla.
Však stále nese pachu.
A stále je bdělá.

A ví, že nikdo nepochopí
proč se štěstí brání.
Srdce nikdy neuchopí.
Lidi kolem chrání.

Jen si silně přeje
štěstí lidí kolem,
jež mou duši hřeje,
když kráčím vlastním bolem.

E