U Rokelského jezera
přidáno 05.05.2012
hodnoceno 4
čteno 812(10)
posláno 0
Něco mě zašimralo na palci. Další hovado? Odehnal jsem ho pohybem nohy, aniž bych se obtěžoval sundat z obličeje svůj stetson. Ležet si tu takhle na vyhřátém písku, poslouchat ptačí i lidské štěbetání a jen tak vegetovat, bylo úžasné. Když jsem překonal počáteční zklamání z nepřítomnosti své favoritky, smířil jsem se s osudem a hodlal z toho nádherného, idylického odpoledne vytěžit maximum. Vedle deky jsem měl na kusu starých novin hromádku třešní, které mě cvrnkly do nosu cestou k lesu. Čas od času jsem si nějakou hodil do pusy a pecku vyplivl za sebe. Pěškobus má také určité výhody. Přinejmenším jsem se mohl kochat krajinou, užívat si zřejmě posledních letošních chrupek a těšit se z toho, že jsem právě teď právě tady.

Před malou chvilkou ke mně přiběhl malý obézní pekinéz a olízal mi prsty levé ruky. Chtěl se zřejmě družit. Dýchal jak sentinel a jazyk, visící mu z tlamy mi připomínal podlouhlý, do tenka vyklepaný řízek. Nabídl jsem mu kousek bublaniny od babičky, ale jak to zmerčila jeho stejně dobře živená panička, zvolala pronikavým hlasem: „Samsone, jedeš sem! Fuj! Fuj to je! Chceš mít zase červíky? Okamžitě k noze! Samsone!"
Samsonovi se moc nechtělo, ale nakonec se přece jen neochotně odloudal. V duchu jsem mu popřál upřímnou soustrast. Bylo s podivem, že z toho ječáku není přinejmenším nahluchlý.

Neodbytné hovado si nehodlalo dát pokoj. Podrbal jsem se palcem druhé nohy na místě, po kterém mi ten hmyzák tak nestoudně pochodoval. Uslyšel jsem tiché zachichotání. Nadzvedl jsem klobouk a chvilku mžoural do oslepujícího světla. Jak se můj zrak vyrovnával s přechodem ze tmy do sluneční záře, mžitky se zvolna zformovaly do tvaru obličeje. Když jsem si potom ještě promnul oči, viděl jsem, že to je obličej malého kluka. Kde já jsem ho jen... Svitlo mi poměrně brzo. To je přece ten malý zákazník z krámku paní Nerudové. Ten, co mi tak ochotně hledal zakutáleného bůra. František.

Křenil se na mě a očividně měl radost, že mě tak doběhl. Naoko dotčeně jsem se po něm ohnal kloboukem.
„Co ty tady, prcku?"- zeptal jsem se ho potom.
„Nejsem prcek, jsem Fanda," oznámil mi věcně.
„Aha, tak to jo. Nejseš ještě moc malej, abys byl sám u vody?"
„Jsem tu se ségrou, víš?" Teď už jo. Malý František si sedl do tureckého sedu na deku a koukal na můj klobouk: „To je kovbojskej?"
„No jasně, já jsem totiž kovboj na prázdninách."
„To určitě. Pěkně kecáš, kovbojové nemaj žádný prázdniny. Náhodou."
„A jakpak to víš?"
„Koukám na telku," objasnil mi to. Nenašel jsem protiargument.
„A kde máš ségru, kámo? Neměl bys ji hlídat, aby ti někam neuplavala?"
Zvedl oči v sloup a k tomu ještě zakroutil hlavou. Zacukaly mi koutky. Ten klučina byl týpek. Minule v krámě mi připadal nějak smutný, zaražený. Dneska byl jako vyměněný. Uvolněný a v pohodě. Takhle se mi líbil víc.
„Už plave zpátky. Za chvíli je tady." Nabídl jsem mu třešně. Opovrhl.
„Těch už jsem dneska měl. Nemáš něco jinýho?" Bublanina mu přišla k chuti. Byl jsem rád, že mu šmakuje. Taky aby ne.

„Tak co je to tady? Františku, kolikrát ti mám říkat, že se nemáš vybavovat s cizíma lidma? Co když tě tenhle divnej pán strčí do pytle a prodá komediantům?"
Skarleta. Tak ségra malého Františka byla Skarleta. No páni, mám já to ale kliku. Musel jsem se zatvářit jako chovanec ústavu, protože se rozesmála.
„Měl by ses vidět, Marty. Vypadáš jako starej Bohata, když ho ta jeho metrnice jednou za uherák pustí na pivko. Přesně ten samej telecí úsměv."
Taky jsem se tak cítil. Jako když jsem vyhrál v loterii. Okamžitě jsem přeorganizoval uspořádání na dece a nabídl Skarletě místo. Vůbec se neupejpala. Teď, když tady byla se mnou, jsem ani nevzdechl na nějakého Kotrbu, ten pro mě přestal existovat ve chvíli, kdy se tu objevila. Byla tu se mnou, ne s ním.
S mokrými vlasy vypadala jako rusalka. Té holce by snad slušelo, i kdyby žádné neměla.

„Koukám, že ti náš Fanouš snědl sváču."
„Ještě tady kousek zbyl," nabídl jsem jí poslední čtvereček bublaniny. Zavrtěla hlavou a usmála se: „Dík, já už mám dneska sladkýho plný brejle. Máma vařila jahodový knedlíky. Zdolala jsem jich pět. To kdybys měl grilovaný kuřátko, to by bylo jiný kafe."
To jsem, bohužel, nemohl sloužit. Ale jahodové knedlíky... hm, ty by taky nebyly marné. Já sladké mohl. Jednou se mi to možná vymstí, zatím si s tím ale nedělám těžkou hlavu. Nemusím. Skarleta tuplem ne.
Zato Fanda se neupejpal. Nabouchal tam ten zbytek bublaniny coby dup. Prohrábl jsem mu ježaté vlasy: „Tak se mi to líbí."

Skarleta se usadila vedle mě a já jí vyprávěl, jak jsem se seznámil s jejím bráškou. Toho to očividně nudilo. Začal se opičit po poněkud přismahlém pánovi, který se právě na jedné z dek opodál začal natírat opalovacím krémem. Nebylo to od Fanouše moc zdvořilé, vypadal přitom ale strašně komicky. Přesně napodoboval mužovy pohyby a vcelku věrně zkopíroval i zarputilý výraz v jeho obličeji. Ten si toho z počátku nevšímal, když se ale někteří lidé, kteří to sledovali, začali pochechtávat, zvedl hlavu a zamračil se.
„Nech toho," pravil dutě.
„Nech toho," pravil Fanda zrcadlově.
„Říkám ti, přestaň, není to vtipný!"
„Říkám ti, přestaň, není to vtipný!" Fandu to očividně bavilo.

„Slečno, řekněte laskavě tomu chlapečkovi, ať mě přestane napodobovat!" Muž byl ještě brunátnější, než prve, pokud to bylo vůbec možné.
„Fando, slyšel jsi pána? Přestaň se chovat jako pitomec." Fanda přestal, ale lidé kolem se nyní smáli zcela nepokrytě. Do červena opálený muž zaskřípal zuby skoro slyšitelně.
Skarleta vstala a napřáhla ke svému bráškovi ruku: „Fando, pojď se opláchnout od toho písku, půjdeme domů."
„Ještě ne," zakňoural.
„Zítra je taky den. Tatínek by se zlobil." Už neprotestoval. Chytil se nabízené ruky a vyhoupl se na nohy. Na chvíli jsem osaměl. Pozoroval jsem ty dva a moc se mi líbilo, jak se Skarleta o brášku stará.

Když mě trefila hrst písku, překvapilo mě to. Byl to jen písek, ale hod byl vedený dosti tvrdě. Zabolelo to. Padl na mě něčí stín. Stín s podivně protaženou hlavou. No jasně, to už tu dlouho nebylo. Změna spočívala v tom, že tentokrát byl Kotrba bez svých nohsledů. A tvářil se jak bůh pomsty.
Skarleta s malým byli pořád u vody a co se děje u lesa, zatím neregistrovali.
Nezvaný host se natáhl po mnou natrhaných třešních a začal je provokativně pojídat. Počkal jsem, až polkne a pak jsem nezúčastněně prohodil:
„Vidíš tamhletoho malýho čokla? Tak ten mi ty třešně před chvilkou pochcal. Chtěl jsem je hodit do lesa, ale nechtělo se mi vstávat. Jsi vodvaz, já už bych to asi nejed."
Kouknul na Samsona a potom zpátky na třešně. Sice se snažil se zachovat kamennou tvář, ale já si dobře všiml, že trochu pobledl. Mrštil nebohým ovocem do dáli a chvíli to rozdýchával. Rozhodil jsem mu kramflek, fakt jo. Míč byl na jeho straně hřiště.

Pokřivený stín vyčouhlé postavy na mě stále ležel jako těžká, zatuchlá deka. Záměrně ledabyle jsem utrousil koutkem úst: „Máš tlustý sklo. Co chceš?"
„Chci se tě na něco zeptat, Pražáku!" Zřejmě pečlivě nacvičený výraz mafiánského bosse byl zpět. A hele, že by tentokrát setkání na diplomatické úrovni? Krajně nepravděpodobné, tohle je jen úvod. Tušil jsem, o co mu jde.
„Klidně se ptej, já si pak rozmyslím, jestli odpovím."
„Řeknu ti jenom tohle: mrkev ve vejfuku."
„Jo? A co jako?"
„Nedělej blbýho, strčils ji tam ty. Táta tě viděl, jak se vochomejtáš kolem mý káry."
„Káry?"- opáčil jsem úmyslně užaslým tónem. „Myslel jsem, že ti platěj za vodvážení šrotu na vrakoviště. Tak to sorry... člověk se pořád učí, znáš to. Tvůj táta byl jeden z těch štamgastů před krámkem? To jsem netušil, kdyby jo, složil bych mu poklonu za příkladnou výchovu."
Přivřel oči do úzkých štěrbinek. Dneska se obdivuhodně ovládal. Zatím. Anebo většinu mých invektiv nepobral. To spíš.

Nasadil jsem smířlivý tón: „Koukni, já ti do vejfuku nic nestrčil. Proč bych to dělal? Nejsem sebevrah. Ale přemejšlel jsi vo tom, že to mohl bejt klidně i někdo jinej?" Přetáhl jsem si tričko přes hlavu. Pokud dojde k rvačce, chci být oblečený.
Zatvářil se skepticky: „Jo, a kdo asi? To by si tady nikdo nedovolil."
„Třeba někdo chtěl, aby se ti zlepšil zrak. Slyšel jsem, že občas na silnici někoho přehlídneš. Například chodce."
„Takže jsi to byl ty! Bylo mi to hned jasný!"
„Chceš se prát?"
„Chci ti rozbít tu drzou hubu!"
Už jsem byl na nohou a navlékal si kraťasy. Pokud mám umřít, tak aspoň důstojně.

„Aleši! Co tady děláš? Já ti minule něco říkala. Nepamatuješ?" Skarleta. A sakra, jestli dojde k nejhoršímu, neměl by se na to ten prcek koukat. Kotrba se tvářil jako vůdce stáda.
„Hele, vem kluka a padejte domů. A fofrem. Tvůj táta už vás sháněl." Všiml jsem si, jak Fanda najednou zvadl. Dostal jsem na toho mameluka vztek.
„To je fakt velká frajeřina, machrovat na holku s malým klukem. To by ti šlo, co?"
Pomalu se ke mně přibližoval. Pár lidí to se zájmem sledovalo. Doufal jsem, že zasáhnou, pokud mi půjde o život.
„Skarleto, radši fakt běžte. Já vás pak doženu." Vlastně jsem neměl tušení, jestli jsou tu pěšky. Gabča minule pěšky šla, tak asi proto jsem to předpokládal.
Stoupla si ke mně. Fanda zůstal opodál a měl oči jako tenisáky.
„Jestli se chceš prát, budeš mít co dělat i se mnou," prohlásila Skarleta pevným hlasem. „Já už mám toho tvýho buzerování plný zuby, je ti to jasný? Jestli si myslíš, že ti skočím kolem krku, až Martina přizabiješ, tak to seš na velkým omylu. Každou takovouhle akcí se mi akorát víc zhnusíš!"
„Běž vod něj!"
Nepohnula se. Měla odvahu. Kdyby nebyla holka, použil bych úplně jiné slovo. Tady by bylo na místě. Kotrba začal rudnout.
„Říkám ti, běž vod něj!"
„Ne!"

Podobným hmatem, jako posledně, ji popadl za paži. Zacloumal s ní. Vložil jsem se do toho. Jak na ni sáhnul, začal jsem vidět rudě. Chvíli jsme se navzájem přestrkovali, protože i když byl Kotrba, jaký byl, přece jen mu zřejmě nějaké zbytky soudnosti zůstaly. Skarleta se držela pořád u mně a on se ji snažil odsunout na stranu. Asi ji zmáčkl v tom zápalu nějak víc, ale v jednu chvíli zasykla bolestí.
Vzápětí nato se ozvalo sdcervoucí zakvílení. Fanda, došlo mi. Úplně jsme na něho v tom rozrušení zapomněli. Skarleta se vykroutila z Kotrbova sevření a jedním skokem byla u bratra. Chytil se jí křečovitě kolem pasu a tak zoufale brečel, že mě to úplně rozhodilo. Ale Kotrbu zjevně taky. Odstoupil ode mně a vypadalo to, že přemýšlí, co teď. Nakonec asi usoudil, že dneska už to nemá cenu. Lidi kolem se taky netvářili moc přívětivě, když slyšeli dětský pláč. Kotrba se rozhodl ustoupit. Aspoň pro tentokrát.

„Nemysli si, že ti to jen tak projde. Já si nenechám srát na hlavu! Najdu si tě!"- zasyčel vztekle a odplivl si. Naštěstí to šlo mimo mě. Pak se ještě jednou podíval na Skarletu, ale když ho ignorovala, konečně vyklidil pole. Kára byla pořád mimo provoz, jak jsem zaregistroval. Opodál u stromu měl zaparkované kolo. Když na něm odfrčel, pročistil se vzduch.

Fandovi chvíli trvalo, než se uklidnil. Cestou k městečku jsem se ho snažil rozveselit, ale zpočátku skoro nereagoval. Držel se za ruku svojí sestry a jak tak popotahoval s hlavou schoulenou mezi ramena, zdál se mi strašně maličký a zranitelný.

„Promiň," Skarleta na mě nešťastně pohlédla. Bylo jí jasné, že mě ta situace zaskočila. „Fanda je hodně přecitlivělej, i když je jinak v pohodě. Některý situace prostě nezvládá. Nemůže za to. On ne." Zarazila se a mně se zdálo, že by byla ráda ještě něco řekla, ale v poslední chvíli se zarazila.

„Fando, víš, jak poznáš veselýho cyklistu?" Podíval se na mě bez valného zájmu a pokrčil rameny.
„Má plnou pusu much," prozradil jsem mu. Usmál se sice trochu, ale ještě v tom nebyla ta jiskra.
„Za chvíli už budeme u domu mojí babičky. Byl jsi tam někdy? Ne? A víš, že máme na zahradě krásnou fontánu?"
To ho zaujalo: „A co je to fontána?"
„To je vlastně taková jako studna, ale moc hezká a pořád z ní teče voda. Ani se nemusí pumpovat. Taky je tam socha, která vypadá jako tvoje ségra," mrkl jsem na něj. Usmál se na mě a tentokrát už to byl srdečnější úsměv:
„Ukážeš mi ji?"
„No jasně, když nám to Skarleta dovolí."
„Přece nepolezeme k vám domů..." Koukala na mě nedůvěřivě. Ale Fanda už očividně přestal myslet na nepříjemný zážitek s Kotrbou a to byl silný argument.
„Je to v zahradě, ne v domě, a krom toho, babičce by to vůbec nevadilo. Na to bych dal krk."
„No tak dobře. Ale jen na minutku, táta by řádil. Už jsem měla bejt s Fandou doma, slyšel jsi Aleše."
„Jo, slyšel jsem Aleše," poslední slovo se mi vzpříčilo v hrdle. „Jak on to může vědět?"
„Jsou spolu celej den na baráku. Přistavujeme a on tátovi hodně pomáhá. Jsou velký kámoši." Tohle znělo trpce. Že by se tady rýsovala nějaká zrada? Že by byl Kotrba veden coby potenciální zeťák? Páru určitě měl, to jo, ale to bylo asi tak všechno, čím disponoval. Snad to tedy nebude tak horké.
Najednou mi docvaklo: „Že vy bydlíte naproti Smíšence?" Jo, už to bylo jasné, proto tam parkovala ta Kotrbova plechovka. Stavělo se tam přece.
„Bingo!"- zasmála se. Prima, tak to nebydlí ani moc daleko od nás. To se mohlo někdy hodit.

Ještě něco mi vrtalo hlavou: „Víš, docela mě překvapilo, že s tím blbem můžeš mít něco společnýho. Zrovna ty... Proč jsi na něj včera u vody čekala?"
„A nejsi ty nějak moc zvědavej? Kdo se moc ptá, moc se dozví, milej Marty!"
„Když mi odpovíš na tohle, už se ptát nebudu."
„Čekala jsem ho, jo. Věděla jsem, že přijede, když to teda musíš vědět. Vždycky dorazí. A je vzteky bez sebe, když si náhodou dovolím bavit se s někým jiným. Poslal ho táta. Aby mě přivez domů. Mně se to nelíbí, Marty, mám toho už plný zuby. Pořád se mu snažím vysvětlit, že zbytečně ztrácí čas, ale nechce tomu rozumět. Kam se hnu, mám ho za chvíli za zadkem. Já s ním nic nemám, fakt ne."
Trochu se mi ulevilo, ale ne moc. Tohle bylo moc zapeklité, než aby se to vyřešilo bez problémů. Jak také jinak?

Malého Fandu náš rozhovor očividně nezajímal. Vrhal po nás netrpělivé pohledy a už se zřejmě viděl u té báječné fontány. Doufal jsem, že ty barvy, v kterých jsem mu ji vykreslil, nebyly až příliš růžové. Nerad bych ho zklamal. Něco mi totiž říkalo, že tenhle klučina to nemá na světě moc jednoduché.
I když vlastně... kdo má?




***

přidáno 29.12.2015 - 17:42
Vyvíjí se to zajímavým směrem...Já už jsem se chytl drápkem a dovolím si věřit, že sem přilákám i další, až to uvidí v tabulce aktivit. A až se chytí, určitě se jen tak netrhnou, stejně jako já! :-)
přidáno 03.01.2015 - 13:54
udržuješ pěknou hladinku napětí :) to mě baví.. a láká číst dál.. navíc jsem se teď docela i zasmála.. paráda :)
přidáno 06.05.2012 - 21:07
Yana: Zdravím a moc děkuji. Jsem ráda, že se ti moje vyprávění líbí a doufám, že bude bavit i nadále...
Fanda možná opravdu vypadá trochu jako Tomáš, je to taky takový malý uličník :-)
přidáno 06.05.2012 - 14:12
Pořád čtu a pořád mě to zajímá, máš dar čtenáře vtáhnout do děje. Hezky napsaný. Ten malej vypadá určitě jako Tomáš Holý. No pěkný.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Tajemství babiččina domu - 09. kapitola : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Tajemství babiččina domu - 10. kapitola
Předchozí dílo autora : Tajemství babiččina domu - 08. kapitola

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

MacBook Pro

Na novém MacBooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku