přidáno 02.05.2012
hodnoceno 6
čteno 915(7)
posláno 0
Po obědě, ke kterému byla mimochodem ta nejúžasnější koprovka, jakou jsem kdy jedl, jsem se uchýlil se svým učením do zahradní besídky. Dita zběhla od pana Aubrechta a dělala mi společnost. Byla to vlkošedá fena německého ovčáka a zdálo se, že si mě oblíbila. Potěšilo mě to.
Z téhle části zahrady jsem měl výhled na kamennou fontánu, kolem níž byly do půlkruhu rozmístěny zahradní lavičky. Stále fungovala. Voda stékala ze džbánku, který držela v rukou venkovská dívka s hlavou půvabně skloněnou k pravému rameni a přes tři kaskádovité přepady dopadala zurčivě do nádržky. Rustikální soška, říkala babička. Pořád se mi tam stáčely oči. Ten zvuk byl uklidňující. Ale taky poněkud uspával.

Fontána ale za mou nesoustředěnost mohla jen částečně. Poprvé jsem se tváří v tvář setkal se svou sestřenicí, pokud tedy nepočítám tu příhodu ze včerejší noci. Má ješitnost utrpěla šok, jelikož se mě milá Viola očividně rozhodla přehlížet jako krajinu. Babička sice říkala, že na ni nemám tlačit, ale sakra, nějaké základy slušného chování by mít mohla, ne?
Při obědě neřekla ani popel a co víc, vůbec se na mě nepodívala. To já na ni ano a to, co jsem viděl, se mi moc nezamlouvalo. Tedy ne že by byla ošklivá, to asi ne, ale připadala mi nějaká nedomrlá. Nejspíš chudokrevná, protože takhle bledou holku jsem ještě nikdy neviděl. Byla skoro průsvitná. Kdyby neměla tak černé vlasy, nejspíš by to tolik nemlátilo do očí. Ale zase tohle na ní bylo fakt krásné. Ty vlasy. Husté a zvlněné. Černější, než černé uhlí. Rozpuštěné jí musely sahat snad až někam pod zadek, to jsem ale jen odhadoval, protože je měla spletené do francouzského copu. Jestli si ho každé ráno dělá sama, klobouk dolů. Musela to být fuška.
Docela mě překvapilo, když po obědě sklidila ze stolu a beze slova se pustila do nádobí. To jsem fakt nečekal. Připadala mi jako někdo, koho všichni obskakujou, aby ho náhodou neofouklo. Rozvažoval jsem dokonce, že jí nabídnu pomoc, jako že by se třeba mohly trochu pohnout ledy. Vražedný pohled, který hodila mým směrem, sotva jsem se trochu přiblížil, mi ale sebral veškerou chuť cokoli si s ní začínat. Sbalil jsem učení a vyklidil pole.

„Zdravím, mladíku. To máme dneska pěkný den, že?"
Poplašeně jsem sebou škubl. Pár kroků ode mě stál jakýsi starý pán v obleku. V obleku s vestičkou! Vypadal jako gentleman ze starých časů. Na nose malé, kulaté brejličky, kartáčovitý knír a na hlavě klobouk. V ruce hnědý kufřík, který vypadal, že už má něco za sebou.

„Dobrý den," vypravil jsem ze sebe a asi jsem se tvářil dost nejapně, protože mu ústa pod ocelově šedivým knírem rozvlnil pobavený úsměv. Přišel ke mně a podával mi ruku: „My dva se ještě neznáme. Já jsem doktor Vágner."
„Těší mě, já jsem Martin Keltner," potřásl jsem mu pravicí.
„Tedy abych byl přesný, jsem už jen doktor na penzi, ale pořád se nemohu donutit vzdát svých nejmilejších pacientů. Býval jsem vaším rodinným lékařem ještě za starého pána. Mohu se tady na chvíli posadit?"
Starý doktor nečekal na svolení, taky proč bych mu to měl zakazovat, že? Usadil se naproti mě a položil si lokty na stůl. Oči za zlatými obroučkami byly šedé a živé. Tenhle pán byl ještě čipera.
„Za starého pána?" Nedošlo mi, koho tím myslí. Snad dědečka? To byla další záhada. O něm jsem nevěděl absolutně nic. Nemluvil o něm ani táta, ani babička. Domníval jsem se, že umřel už hodně, hodně dávno. Mrtev a zapomenut.
„Ale ne, měl jsem na mysli tvého pradědečka, otce tvé babičky. On byl neskutečně silná osobnost. Velká autorita. Zlí jazykové by mohli tvrdit, že spíš despota, ale já jsem ho poznal i z jeho lidské stránky."

Nebyl jsem si zcela jistý, že je zrovna tohle vyprávění, po kterém mé srdce touží. Asi to poznal, protože mu zajiskřily oči a on změnil téma:
„A co ty? Jak se ti to tu zamlouvá? Já myslím, že to není tak hrozné, jak sis představoval. Nebo ano?"
Jak může vědět, co jsem si představoval? Chtělo se mi trochu mu tu jeho blahosklonnost nabourat.
„Je to tu přesně takové, jak jsem očekával. Mám výborný odhad."
„Ale jistě, já ho přece nezpochybňuju. Jsem jen rád, že tady má babička konečně mladé lidi. Tenhle dům už potřeboval trochu oživit."
„Když tuhle rodinu znáte už takovou spoustu let, to si určitě vzpomínáte na dobu, kdy byli můj táta a strýček Robert mladí."
Napadlo mě, že doktor by mohl být ta pravá, nezaujatá osoba, která by mohla vnést trochu světla do záhady znepřátelených bratrů.
„Jistě, že ano. Znám je od malička. Tvého strýčka jsem dokonce pomáhal přivést na svět."
„A tátu ne?"
„Toho ne, tehdy jsem teprve začínal se studiem medicíny. Vlastně jsem podědil tuto rodinu po svém otci, který byl vaším lékařem přede mnou. Vidíš? Jsme skoro jako příbuzní."

Doktor Vágner odklopil víčko starodávných cibulí, zavěšených na vestě obleku. Jako bych se přenesl v čase do minulosti.
„Musím jít, študente. Jdu paní Else zkontrolovat tlak. A pozdravit babičku. To víš, staří lidé jsou vděční za každé rozptýlení."
Odkráčel k domu cestou kolem fontány. Jak jsem se tak za ním díval, napadlo mě, že měl svatou pravdu. Tenhle barák opravdu potřeboval omladit. Těch důchodců už na mě začínalo být kapku moc.
Než mi zmizel z dohledu, minul se s mou podivínskou sestřenkou, která se právě objevila na obzoru. A světe div se, dokonce starého pána pozdravila. Tak tomu říkám pokrok. Ledaže by odmítala komunikovat pouze se mnou. Bylo to dost dobře možné.

Sledoval jsem Violu co nejnenápadněji a tvářil se přitom, že hloubám nad jakousi zapeklitou slovní úlohou. Zastavila se u fontány a koupala si ruku v nádržce. Zdálo se, že o mě nemá ani páru. Nìkolikrát se podívala směrem k domu. Potom se uvelebila na jednu z laviček a roztržitě si pohrávala s copem. Vypadala nervózně. Ale z čeho by mohla být nervózní?

Nakonec jsem usoudil, že stejně nic nevykoumám a ani se dnes ničemu novému nanaučím, jelikož mi to zoufale neleze do hlavy. Hlavou mi neustále kroužila vidina jezera a s ní spojená vzpomínka na Skarletu, mou nešťastnou platonickou lásku. Rozhodl jsem tedy, že učení už bylo pro dnešek dost a bude lepší, když si nebudu pohledem na svou mrtvolnou příbuznou kazit krásné odpoledne. Holky přece říkaly, že chodí k vodě každý den. Pokud jim do toho něco nevleze. Doufal jsem, že se to nestane právě dneska.

Sbalil jsem saky paky, velkým obloukem jsem obešel Violu, abych ji třeba svou blízkostí nějak neiritoval, vyběhl do svého pokoje a za chvilku už jsem byl připravený vyrazit. Z kuchyně se šířila líbezná vůně jahodové bublaniny. Napadlo mě, že bych si mohl vzít pár kousků sebou k vodě. Taky bych měl babičce oznámit, že se hodlám vzdálit, aby neměla starost, pokud by mě čirou náhodou začala postrádat. Byl jsem na sebe hrdý. Zodpovědnost je přece známka dospělosti. Cítil jsem se velice zodpovědně.

Jenže těsně před kuchyní jsem se zarazil. Dveře byly dokořán, jako ostatně skoro vždy a babička tam hovořila s doktorem Vágnerem. To by mě samo o sobě jistě nezadrželo, ale oni mluvili o mně. Co jsem udělal vzápětí, nebylo moc hezké, já vím, ale zvědavost byla silnější. Opřel jsem se o zeď vedle dveří a zaposlouchal se. Z toho, co jsem zaslechl, jsem však příliš moudrý nebyl.

„Myslíš, Evelíno, že to byl dobrý nápad? Myslím... ti dva pohromadě? Ten tvůj vnouček vypadá na pěkného šťouru. Co když to všechno bude ještě horší?"
„Oskare, buď bez obav. Vím, co dělám. Moc jsem si zatím Martina neužila, ale myslím, že má srdce na pravém místě. A hlavu taky. Už mě ty neustálé rozbroje začínají unavovat čím dál tím víc. Nechci, aby to pokračovalo v další generaci. Když to mezi nimi nebude klapat hned, nic se neděje. Budou o sobě vědět a to je dobrý začátek."
„A myslíš, že až se Robert dozví, jak jsi ho doběhla, že ji sem ještě někdy pustí?"
„Pustí. Když bude ona sama chtít, nebude jí bránit. Jeho dcera je asi jediná osoba na světě, která by ho mohla přimět změnit postoj."
„Ty jsi ale intrikánka, Evelíno."
„Kdoví, jak dlouho tu ještě budu, milý příteli. Nechci umřít s vědomím, že se mé děti nenávidí."

Malý moment bylo ticho a potom řekl doktor něco, co mi přišlo dost zvláštní: „Možná by bylo dobré říct chlapcům celou pravdu. Jsou už dávno dospělí, mají svoje rodiny. Nemají právo vědět, co se tehdy stalo? Myslíš, že by to nepochopili?"
„Asi to bude znít hloupě, Oskare, ale za tu předlouhou dobu jsem se ani já s tou věcí nevyrovnala. Ne úplně. Pořád to bolí, moc bolí. Jak bych to svým synům mohla říct? Říct, že jsem jim celý život lhala..."

Zmocnil se mě ošklivý pocit, že tohle jsem fakt slyšet neměl. Ne, že bych nebyl zvědavý, ale jestli šlo o něco bolavého, neměl bych to vyslechnout tímhle způsobem. Jako sprostý šmírák. Vrátil jsem se na schody a znovu seběhl dolů. Tentokrát jsem ale dupal jako hejno králičích samců.

Babička se na mě usmívala, ale ty uslzené oči přede mnou skrýt nemohla. Všimla si, že jsem si všiml: „Doufám, Martine, že nejsi taky alergický na pyl. Když rozkvetou ty čtyři velké lípy pod zahradou, neustále mě pálí oči. Je to dost nepříjemné."
„Přinesl jsem babičce antihistaminikum v kapkách," pospíšil si doktor s potvrzením té historky, která by dle mého názoru vzala rychle za své, kdybych chtěl ty kapky vidět. Ale možná, že hrál na jistotu a měl je ve svém lékařském kufříku. Tlakoměr pro paní Elsu samozřejmě také.
„To je mi líto, babi. Měla by sis zavřít okna, aby ti sem ten pyl nešel."
„Před tím neuteču, hochu..." Babička se smutně pousmála a já měl dojem, že tím vůbec nemyslí pyl lipových květů.

Odhalil jsem babičce svoje zaječí úmysly a ona se zeptala, jak pokračuji s matematikou. Trošku jsem obešel pravdu tím, že jsem se už dneska učil. Nemusí vědět, že bez valného úspěchu. Doktor Vágner měl ale za těmi brejličkami rentgenové oči.
„V matematice jsem vždycky exceloval a to nepřeháním, chlapče. Jestli chceš, můžeme se na to spolu zítra podívat. Alespoň si budu připadat trochu užitečný."

Chtěl jsem s díky odmítnout, ale pak mě napadlo, že bych se při té příležitosti mohl pokusit z doktora něco vytáhnout. Že na mě přitom vypadne pár kostlivců, kteří čekají v letitých skříních na svůj velký den, bylo riziko podnikání, které jsem byl víc než ochotný podstoupit. Tajně poslouchat za dveřmi bylo pod moji úroveň. Rafinované vyzvídání je ovšem něco jiného. Bude to prověrka mých strategických schopností.

Domluvil jsem si tedy s doktorem hodinu matematiky. Zítra v jednu hodinu odpoledne v zahradní besídce. Možná bude první a poslední zároveň. A třeba vrhne trochu světla do temných koutů minulosti. Zjistil jsem, že mě to začíná opravdu zajímat. Historie třeba není vůbec mrtvá, jak jsem si vždycky myslel při rodinných výletech po památkách. Možná by ji měl člověk opravdu znát, aby mohl správně prožít svou současnost.

Při odchodu jsem se minul s Violou.
„Jdu se koupat. Nechceš jít se mnou?" Nepočítal jsem s tím, že by jakkoli zareagovala, měl jsem však dojem, že je mou povinností se aspoň zeptat. Nepřekvapilo mě tedy, když se kolem mě prosmekla jako lasička a beze slova zmizela v domě. Pokrčil jsem rameny a dál to neřešil. Nač si kazit náladu s bláznem?

Při troše štěstí u jezera potkám někoho, kdo mi dovolí na všechna nezasloužená příkoří zapomenout. A až krásnou Skarletu dostatečně okouzlím svou jedinečnou osobností, třeba přehodnotí všechna pro a proti a mameluka s kohoutem se zbaví v můj prospěch.
Vykročil jsem odhodlaně po silnici k lesu a litoval, že jsem si sebou nepřivezl kolo.





***

přidáno 29.12.2015 - 17:21
Zdá se, že jsem tu po dlouhé době jediný čtenář, ovšem ve vytrvalosti si nezadám s těmi přede mnou! I když na pc se texty opravdu tak nějak hůře čtou než z papírových knih. Ale zase má svoje kouzlo, že si člověk může přečíst, jak to vnímají ostatní, pokud se o své dojmy i podělí. A nemusím čekat na publikaci dalších pokračování, jen na mně záleží, kolik toho utáhnu na jeden zátah...:Myslím, že dost! -P
přidáno 02.01.2015 - 23:11
Amelie M.: Tedy, skutečně smekám! Takových kapitol na jeden zátah... opravdu mě to strašně moc potěšilo. Lidi čtou neradi takové dlouhé texty na pc a já se vůbec nedivím, taky mě z toho bolí oči. Není nad papírové knihy... Každopádně jsem hrozně ráda, že tě má kniha zaujala. Děkuji!
přidáno 02.01.2015 - 23:06
no, tak já ti tedy nemám co vytknout.. na mě to působí tak trošku jako film pro pamětníky.. a ten nádech mě láká.. kdybych nemusela číst na pc, ze kterého mě bolí oči, čtu dál.. takže teď si dám chvilku pauzu, ale opravdu jsi mě zaujala.. :) jdeš na to zvolna a stupňuješ zvědavost.. to mě baví..
přidáno 04.05.2012 - 21:57
Mně se to líbí
přidáno 03.05.2012 - 23:37
lidus: Máš pravdu, je to přehnané, chtěla jsem, aby byla babička Evelína tak trochu jako z filmu pro pamětníky, taková ta dáma typu Zity Kabátové :-) Ale asi to přece jen změním. Díky za přečtení i komentář, potěšilo :-)
přidáno 03.05.2012 - 20:07
"Pořád to bolí, moc bolí. Jak bych to svým synům mohla říct? Říct, že jsem jim celý život lhala..."
Tohle je přehnané jak německý romantický film.
Ale jinak pěkné.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Tajemství babiččina domu - 08. kapitola : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Tajemství babiččina domu - 09. kapitola
Předchozí dílo autora : Tajemství babiččina domu - 07. kapitola

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Ipad mini 5

Čtení i psaní na iPadu vás bude bavit!

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku